Malý čtenář

Nadávání na noviny:

Další kolo souboje mozkožrouta

Ve svém nedávném pojednání o českých online aukcích (hm, neměl bych správněji psát aukcích online? dobrá, řekněme internetových, ne-li webových) tvrdí mj.: loni v létě dokonce kdosi nabízel za 35 000 Kč vyoperovanou kyčel Václava Klause, ale jednalo se nejspíš o podvrh a Aukro (či jeho starší, méně navštěvovanou konkurenci Odklepnuto). Nikoli: podvrh to byl zaručeně, psal o tom i ***ův list; a Odklepnuto je samozřejmě mladší alternativa k Aukru (člověk ani nemusí pátrat v historii českého obchodování po internetu, stačí si přečíst údaje "O nás" na obou webech). Hanba, fuj.

Příště, bude asi lepší samostatně: Karel Dolejší (Britské listy) je děsivě negramotný.

Pozorný čtenář si mohl povšimnout identifikačního čísla postu. Ano, v rámci úklidu recykluji stařičké odložené rozepsané příspěvky, jimž systém zanechává číslo od samotného vzniku; tento byl z 1. září 2003 13:27 a neměl jinak žádný obsah.

Nadávání na noviny:

K negramotnosti (a všeobecné neschopnosti) Miloše Čermáka

Ke středečnímu sloupku tedy tolik: populární novinový komix, který tisnou [sic a sic!] desítky deníků v celé Americe, se nejmenuje Doonesberry, ale Doonesbury (a prý appears in nearly 1400 daily and Sunday newspaper clients in the U.S. and abroad, přímo jejich syndikát uvádí dokonce about 1500 a vzhledem k tomu, že v roce 2004 jeden syndikát zrušil odběr pro 38 deníků jen na jihovýchodě USA, to v celé zemi jistě stovky dá). O deníku Washinton Post ani nemluvě – Čermák zjevně drtil text ve stále větším spěchu, takže od poloviny se v něm rozmáhají překlepy jako výšeuvedené a k tak důležitá a vlastně i převratné historické události, bude to takové převapení a je to handcap; redakce už o víkendu dostali strip a vlastně i dva dni před americkými volbami se dá chápat jako příprava na překlad do slovenštiny.

Zkusil jsem si vyhledat, v jaké podobě to ve SME vyšlo. Tamní vyhledávání je na zabití, ale na několikátý pokus konec jsem uspěl. Trochu mě zmátlo, že používají Google, takže mi při hledání Doonesberry nabídl Mali ste na mysli: doonesbury a (není to poslovenštění nějaké divné?) Chceli ste hľadať: doonesbury (ukazuje se, že jednou [v roce 1999! a pořád online! aspoň něco chvályhodného] o Doonesbury psali, a jakýsi blogger o fotografia uverejnená v júni 1985 v Doonesbury newspaper), ale mezi tím byl odkaz na Stĺpček Miloša Čermáka: Obama!: Samozřejmě nic neopravili, akorát text seškrtali (na polovic! to vždycky? proč to teda píše tak dlouhé – tedy kromě, hypotetické, chuti aspoň vytvořit něco, co by [v lepším vesmíru] mělo hlavu a patu a nějaký smysl, když už je honorován za své jméno pod něčím, kam se žádný nevejde?), včetně Trudeauova jména, které mi napoprvé přišlo jako nejlepší klíčové slovo pro vyhledávání. Při krácení na kost zmizela i většina problémů verze, již Čermák vystavil na blogu; neboť ďábel je v detailech; vraťme se znovu k ní.

Čermák píše: „Nejsem si jistý, že to tak dopadne,“ řekl autor Garry Trudeau deníku Washinton Post. Ale nechtěl prý přijít o možnost vyjádřit se k tak důležitá a vlastně i převratné historické události. Obamovo vítězství navíc předpovídají všechny průzkumy. „Když nevyhraje, bude to takové převapení a mediální rozruch, že se na jeden špatně předpovězený výsledek v komixu lehce zapomene,“ řekl Trudeau. Jsem už zvyklý si takové citace v zahraničních zprávách ověřovat; naši novináři jsou v překladech neskutečně kreativní. (Možná bych měl bych rozebrat nějaké případy z poslední doby...) I začal jsem googlit; WP nějak ne a ne vypadnout, nejprve jsem se dostal ke Editors Ponder How to Handle Post-Election Day 'Doonesbury' Strip Projecting Obama Win v Editor & Publisher: Tamní citace zní "From a risk-assessment viewpoint, I felt comfortable with the odds. The way I see it, if Obama wins, I'm in the flow and commenting on an extraordinary phenomenon. If he loses, there'll be such a national uproar that a blown call in a comic strip won't be much noticed. Besides, I'll be the one with the egg on my face – not the editors." S přivřením obou očí by šlo uznat, že takové přebásnění ještě nepáchá žádnou smrtelně důležitou dezinformaci, zvlášť když započítáme ještě předcházející nepřímé Trudeau, who lives in New York, said he might have provided papers with a McCain option if the election were a toss-up. But, he said, at the time he drew the strip, poll analysts were giving McCain less than a 4 percent chance of winning. Ale moment, co tu dělá Trudeau said in an e-mail to The Associated Press? Že by jiný článek, že by ho zaplavili novináři a on odpovídal pořád dokolečka to samé? Vydal jsem se tedy přímo na web WP – kde je hledání zcela nepoužitelné, musel jsem se vrátit ke Googlu – a samozřejmě, tamní 'Doonesbury' strip assumes Obama will win je tentýž, jasně označený agenturní text AP.

Pamatujme si to: za mediálního experta se vydává člověk, který neumí opisovat, ba ani číst; člověk, který nepozná rozdíl mezi Lidovkami a Četkou.

K samostatné práci a skupinové diskusi v seminářích žurnalistiky: rozeberte stylistické vady Čermákova textu.

Nadávání na noviny:

Kdo překládá Lauru Baranikovou?

Její recenze restaurací v sobotních LN čítám vcelku se zájmem; jen mi pořád nebylo jasné, jak to s ní a hlavně původem textů je, a byl jsem líný se i jen podívat na její inzerovaný web, natož ji googlit. Pobídl mě teprve poslední díl a konkrétně věta Nudle ve slepičím vývaru byly převařené, zatímco hrášek tvrdý vysvětlitelná jedině (špatným) vlivem angličtiny. Na doméně (nespleťte se taky, je to .com a ne .cz, již zaparkovaná zřejmě squattery), pouze přesměrovávající na Blogspot (tsk, tsk; holt asi nemá žádné techno-savvy přátele, kteří by jí to nastavili), vždycky stojí This review originally appeared in Czech translation in the DD/MM/08 (zajímavé going native) edition of Lidové Noviny (sic! Bohužel je tam dává s téměř měsíčním zpožděním, ale vsadím se, že až se objeví tahle, bude to overcooked.) Dobrá, šlo by to snad pořád chápat i tak, že se překládá sama, ale to je prakticky vyloučené už z vnitřních dokladů, natož s přihlédnutím k informacím jinde na webu (v rámci časové úspory nebudu shrnovat, natož linkovat, snad až na tu, že na IMDB to zjevně není jmenovkyně). Nicméně co si vybavuji, jsou ty překlady na poměry našich novin docela slušné; takže plýtvat časem na komparaci starších nebudu.

Ještě LN, úterní článek o vlivu hospodářské krize na limousine service v New Yorku: „Týdně jsem udělal tak třicet triplů,“ říká o cestách se svými klienty. Že by až tak?

A na titulní straně pátečních Hospodářek se psalo o Marrylandu. Ještě že je Anýž jenom náš zpravodaj v USA; zvláštní by příliš zavánělo zvláštní školou (jako onehdy Komárek v MfD; ale o tom zase někdy jindy. Možná.)

Nadávání na noviny:

Blond redaktorka měsíce

Alena Hechtová z Metra, článek Velryba z muzea si "balí kufry" na s. 6 dnešního vydání (online odlišně zredigovaný [tak například úvod Stěhování není jednoduché. Tím spíš, když jde o Národní muzeum. je na webu Stěhování není jednoduchou záležitostí – tím méně, jde-li o Národní muzeum.] jako Stěhování velryby je plné otazníků):

Stěhování čeká i kostru velryby. "Správně je to kostra ploutváka. (...)," uvedl Karel Ksandr z Národního muzea.

Mimochodem, na webu to zjevně v tichosti změnili – tak rychle, že Google to ještě má ve vyhledávacím indexu (záloha ve Furlu), ale už ne v cachi.

Zásadní post o tom, že budu muset buď přejít na miliblogování, nebo přestat úplně, a čtenáři si na to budou muset buď zvyknout, nebo to tu přestat číst, jsem nebyl s to napsat jako už mnoho zásadních postů. Že by se mi podařilo uniknout autorskému bloku pod radarem aspoň takhle?

Nadávání na noviny:

Jak-nepoužívat-automatický-spellchecker týdne

Stránka Knihy v Hospodářských novinách v pátek 5. t. m., sloupek Zápisky Jaroslava Rudiše (na ihned.cz, když jsem nereagoval hned, spadl do placeného archivu, ale ještě je k nalezení v cachi Googlu, tak jsem to zaarchivoval na Furlu) o setkání se dvěma podivnými Finy v kempu na dovolené:

Fotřík se díval na nás a pak někam před sebe a v ruce zahříval láhev piva, syn celou dobu luxoval slova z tisícistránkové fantasy Michle. Z rádia jim smutnělo finské tango.

Více o výkonech našich médií poslední dobou zase později; obávám se, že budu muset přejít na miniblogový formát.

Nadávání na noviny:

Renata Kalenská, Lidové noviny senilnější než Pavel Kohout

Ve velkém rozhovoru s Pavlem Kohoutem u příležitosti osmdesátin stojí: Vašek Havel byl vždycky mým skvělým konkurentem, ale ne tím tematickým, protože my píšeme něco absolutně jiného. On je hlubinný vrt a já jsem kráčející eskalátor. Nevím, jak si Kalenská takové jezdící schody na pochodu představuje; ale vsadím boty, že křepký Kohout ještě nezapomněl ikonický obraz (dokonce umění) dekády svého mládí, kráčející exkavátor (pro nešťastníky ještě mladší a zanedbanější než redakce LN, kdyby je sem náhodou zanesly vyhledávače: to je takové obří korečkové rypadlo užívané v povrchových dolech); pak vzniká metafora dávající smysl, jakkoli frézistická. Ostatně, Kohout má ve zvyku své nápady recyklovat – a Kalenská (potažmo její zaměstnavatel) naopak zjevně ne připravit se studiem významných minulých rozhovorů subjektu.

A co hůř: Kohout nikdy neodolá blýsknout se svou evropanskou multi-kulturností, zatímco chtít od LN znalost dvou lekcí románských jazyků pro začátečníky by bylo příliš. Tak hned v prvním odstavci stojí: 21. srpna v poledne v Perugii ... vyběhl z průjezdu kamelot a volal: „Cecoslovacchia a occupanto!“ To neznamená ani "Československo okupantovi"; ten končí na -e. (Nebo by to přece mohlo znamenat, sine členů, "okupujícímu"? Já skončil u sedmé lekce, i když několikrát...) Nejpravděpodobnější "Československo je okupováno" by bylo "Cecoslovacchia è occupata".

Na druhou stranu, abych nevzbuzoval falešný dojem o Kohoutově zůstatkové mentální kapacitě: v textech, které píše vlastní rukou, opakovaně nazývá střely s plochou drahou letu "cruisile missiles".

Nadávání na noviny:

K postupující senilitě Miloše Čermáka

Článek Zprávy? Donaha! (Lidové noviny 9. května, Neviditelný pes 12., autorův blog o něco později téhož dne – schválně, kde vydrží nejdéle): Česká Nova nevstupuje na pole „zpravodajské nahoty“ poprvé. Pořad Počasíčko, který se vysílal nejdřív na obrazovce a poté na webu, se cituje jako jeden z těch, které čerpaly inspiraci z kanadských Naked News. Což o to, asi se opravdu cituje, Čermákem rozhodně; ale lepší by přece jen byla fakta než drby – a když téma recykloval ještě 16. května pro E15 v článku Červené zprávy, napsal už jednoznačně: Televize Nova licenci nemá, „nahé zprávy“ prezentuje jako svůj originální nápad. Půjčuje si ho vlastně už podruhé: poprvé byly nahé hlasatelky počasí v pořadu Počasíčko (ovšem ty se oblékaly), teď už nabízí vskutku povedenou kopii originálu. Uvidíme, zda se tvůrci Naked News ozvou.

Skutečnost je taková, že (jak sám uvádí) Naked News začaly vysílat v prosinci 1999, zatímco Počasíčko v lednu 1998; člověk chtěj nechtěj musí dát za pravdu sebechvále činovníků Novy tehdejší i současné. Utíká to, že?

Příště – až se dokopu, nebo mě dokopete – si něco povíme o tom, jak Čermák blbne z porna.

Nadávání na noviny:

Jan Jandourek je negramotný lhář

V textu Miliardy si létají a létají, vydaném v sobotu 3. 5. pod dvojím záhlavím "Perličky" a "Diář Jana Jandourka", tvrdí mezi mnoha jinými podivuhodnými věcmi také:

Mezitím bude v hangárech hnít několik desítek letadel L-159 Alca. Armáda si je za vlády ČSSD objednala a teď tam stojí a stojí. Stálo to padesát miliard a pak se ukázalo, že je armáda nepotřebuje.

Skutečnost je taková, že letouny objednaly Klausovy vlády, Tvrdík je naopak kritizoval.

Nadávání na noviny:

Dementi LN

Od: Tomáš Baránek

Ahoj. Dnes vysel clanek v LN pod mym jmenem. S litosti upozornuji, ze clanek je neautorizovanou vyznamne modifikovanou verzi meho puvodniho eseje, a ze jej povazuji za vyznamne horsi verzi ponizenou na prumerny novinarsky text. Nektere vety, ktere bych nikdy nepouzil, byly vlozeny, jine moje zavery byly odnaty. Text byl do redakce Lidovek dodan v terminu, dle zadani, prijat bez vyhrad a upozorneni, ale byl pak presto svevolne zmenen bez me autorizace. Velmi se stydim a lituji, ze se mi pres prosby redakci o autorizaci, coz je bezny postup, nepodarilo text ohlidat. V psani pro Lidovky uz nebudu pokracovat. Muj puvodni text je pro zajimavost na teto adrese: http://tinyurl.com/5mvfjk

Ještě jsem neměl čas to porovnávat, ale jisté pochopení pro něj mám (fakt už bych měl blognout, co nedbalé redakce provádějí mně), a každopádně takový spor si zaslouží šířit. (BTW zajímavé, že do komentářů pod článek na webu odkaz nedal; ale dobrá, když nechce, já to zaň dělat nebudu.)

Nadávání na noviny:

Nekrolog sezóny a negramot měsíce

Nalezeno náhodou ve starém E15 (z minulého úterka, 11. 3.); tam přisouzeno ČTK, jako jejíž (špatně aktualizovaný) file copy to opravdu zní. (BTW, teď jsem viděl tuším v Guardianu nekrolog s poznámkou, že byl aktualizován po smrti svého autora...) Vyhledávání na jejich sajtu najde stránku s bizarním URL a TITLE, ale bez jiného obsahu – licenční podmínky? Na websitu ČTK už to zjevně opravili, ale vyhledávání ukáže, že redigováním se neobtěžovaly ještě Lidovky.cz; jinde uspěli lépe – našel jsem i dva případy z doby, kdy byl přítomný čas ještě na místě: "Radovan Lukavský je v nemocnici", MfD 20. 2. a Herec Lukavský se uzdravuje, Nova 2. 3.

Je myslím příznačné, že autorem drtivého závěru Takže ačkoli se rok 1984 psal už před čtrnácti lety, zdá se, že jsme mu zase o něco blíž. je vedoucí sekce Svět techniky Lidovky.cz (tištěné LN 4. března; v čistě online verzi další den to spravili, sláva.

Nadávání na noviny:

Stupidita Respektu na tento týden

Tj. č. 11, s. 5, rámeček Objevitel Flynnova jevu u rozhovoru s Jamesem Flynnem Myšlení v éře symbolů: Je odpůrcem teorií shrnutých v knize Bellova křivka, kde se mimo jiné hovoří o rozdílech ve výsledcích inteligenčních testů různých ras a jejíž autoři byli obviněni z vědeckého rasismu. Pod celým textem podepsán nějaký Max Rauner, Autor je redaktor časopisu ZEIT Wissen, odnože týdeníku Die Zeit.

Měl bych přece jen vypsat zpětně i dalších deset od začátku roku? Loňský už je opravdu asi passé – i když, třeba ta zmínka o pohlavní nerovnováze indických novorozenců kvůli selektivním potratům uváděná podle britského časopisu Lancelot byla natolik roztomilá, že mi utkvěla natrvalo, a možná si nezaslouží zapadnout, když dotyčný (taky) rámeček není zachován ve webovém archivu.

Nadávání na noviny:

Věty týdne

Trvalý pokles preferencí podle Daily News vedl na jedné pracovní poradě po Dni díkůvzdání k hlasité debatě a ukazování prsty.

Jiří Roškot: V týmu Hillary je po TV debatách dusno, Právo sobota 15. 12., str. 10

Komunistožroutství pana Bystrova je galvanizováno právě takovými mysteriózními obavami.

Polemický příspěvek Jiřího Paroubka v Lidových novinách ve středu 12.

Nadávání na noviny:

Ignorantští analfabeti v kulturní rubrice Respektu

Číslo 39, autorský rámeček k "eseji" Davida Grossmana (zajímavé, dali na web volně kompletní archiv, nebo co? a zdá se, že aktuální taky; tak spíš jen nějaká chybka nežli x-tá změna politiky. Ale koukám, že i fulltextový archiv Newtonu byl sloučen s webovým a je dostupný od roku 1990 komplet; tak to tipuju na vedlejší projev porodních bolestí): Česky (1996) vyšel jeho nejslavnější román Láska, který je považován za vrcholné dílo o holocaustu. (Koukám, že už to tam zkritizoval pozorný čtenář __tk__.)

Ostatně úžasné je i Tomáš Sedláček (1977) je jedním z pěti předních mladých ekonomů světa (Yale Economic Review). Tedy, Yale Economic Review (i když musím uznat, že k nafukování jsou náchylní i hned vedle zdroje – ale co chtít od PR flacků, neschopných ani vyplnit hlavičku v HTML editoru; jinak v Severní Americe projevují chvályhodnou věcnost). Ale neodbočil jsem od původního záměru?

Šlajchrtovo krajně konzervativního, černosotěnského křídla budu brát jen za překlep, jakým je pomlčka uprostřed řádku Fjo-dorova na konci článku (zkopírovaná i online); od tohohle čísla má Respekt mimořádně mizerné korektury (např. v TV tipu V současném festivalového hitu).

Budu-li počítat zeměpis v rámci všeobecného přehledu za součást kultury, jako že nevidím důvod proč ne, nemusím mít výčitky, že zde udělím titul neumětela čtvrtletí Tomáši Sachrovi (a jeho editorovi, existuje-li) za vzpomínka na rodinnou dovolenou u moře ... na floridském pobřeží ... Vzpomínka z kalifornské pláže. Možná by mě mělo těšit, že i nad tímhle se někdo pozastavil ještě v neděli před vydáním; ale já jsem nakloněn spíš depresi z toho, jak negramotně se v diskusi projevuje čtenářstvo včetně samé subjektky článku. Že článek o Kurdistánu používá transkripci Arbil, zatímco na mapce (online přiložena, i když jako pop-upovací minithumb; to se dějí věci!) je Irbil, je drobnost. Šanci stát se vyzyvatelem ale má publicista, věnuje se kosmonautice Tomáš Přibyl (který teď začal s Respektem spolupracovat nějak intenzivněji?) za rámeček Peenemünde na baltském poloostrově Usedom.

Autorka článku Nová vlna českého komiksu (vedená v CMS jako "Katerřina Čopjaková") nedokáže opsat jméno Jozefa Scheka (není divu, když není s to opsat ani název Generace Nula; jelikož je to v Respektu, je navíc z každého lichého výskytu číslice óčko, vypsané slovy. A koukám, že časopis Éra 21 taky ne). Odkud naopak opsala charakteristiku Schekova díla jako stripy na hranici realistické a karikující linky, těžko říct. (U článku je jediný komentář, Citát z Analýzy 17. listopadu 1989 o cílené židovské likvidaci a ovládnutí ČR od M. Dolejšího z r. 1990. No aspoň že tak.)

Pokračování / update časem, snad.

Nadávání na noviny:

Definice týdne

Kontrapovstání je podle definice souboj mezi povstalci a kontrapovstalci o kontrolu nad obyvatelstvem a o jeho podporu. Víra, že Američané, jejichž okupační síly dávno přetáhly dobu, kdy byly zdráhavě vítány, si mohou naklonit vzpurné místní obyvatelstvo a v tomto kontrapovstání zvítězit, je přitažená za vlasy. (...) nejdůležitější fronta kontrapovstání, totiž zlepšování základních sociálních a ekonomických podmínek, je frontou, na které jsme nejstrašlivěji selhali.

Páteční Hospodářské noviny v překladu syndikovaného (nebo jen z NYT převzatého?) op-edu o válce v Iráku. (Kromě značného seškrtání, před nímž dával mnohde větší smysl, stojí za zaznamenání ještě převody there will be winners and losers [poté, co usmíření v Iráku nastane, ale nikoliv ... způsobem, který bude splňovat naše kritéria .... Neobjeví se žádná velkomyslná řešení, která uspokojí všechny strany] jako nebude vítězů ani poražených a told us ... with deep resignation jako sdělil ... hluboce rozhořčený.)

Níže na téže stránce v týdenním Diáři jindy příčetného a přečteníhodného Jana Macháčka Burzy v Evropě i v USA se po úterním dramatickém a prudkém propadu ve středu sice zklidnily, zůstávají však neklidné.

Nadávání na noviny:

O mrtvých jen mimo ČT

168 hodin 3. června (no ne, to to letí, inu, kombinace zastrčených papírků a lemplovství), zhruba od 24:21: Z ideologických důvodů například po roce 1989 Bohumil Říha sám přepsal Honzíkovu cestu

Herdek, tak pěknou urážku jsem měl vymyšlenou, jenže jsem nějak měl dojem, že to říkala sama Nora a ne některý z nesčetných Spolupracovali; jako jediný další konkrétní pachatel uveden Dramaturg: Ondřej Neumann. No, dobře mi tak.

Nadávání na noviny:

Respekt, rektor, Rupert: jak se to rýmuje?

Čtu si takhle v Respektu č. 27 "profil" Gordona Browna od nějakého (aha, tak on členem redakce je od roku 2004 a já to dosud nezaznamenal!) Jiřího Soboty a narazím na pasáž: nadprůměrně inteligentní Gordon, jenž několikrát přeskočil ve škole ročník, na vysokou nastoupil v šestnácti a v jednadvaceti letech se stal jejím rektorem. No toto? Brown asi bude větší kapacita než Michal Stehlík, ale rektorem ještě před absolutoriem, není to přece jen trochu moc? Pohlédl jsem k boxíku s životopisnými údaji: Narodil se 20. února ve skotském Glasgow (ano, rok uveden není, takže nezbývá než se dohadovat podle indicií typu Uplynulo (...) více než čtyřicet let od toho, co jako dvanáctiletý začal na ulici rozdávat letáky Labouristické strany – i styl je to pěkný: Respekt!) 1972 – stává se rektorem na Edinburské univerzitě. I obrátil jsem se na Wikipedii, která přes své četné dysfunkce je na podobné věci spolehlivá. Také to tam stálo: In 1972, while still a student, Brown was elected Rector of the University of Edinburgh and Chairman of the University Court. Jenomže tam byl navíc ten odkaz. (To trochu zjednodušuji: anchor chyběl, ten jsem tam později doplnil sám; a od té doby ho někdo nahradil výrazně neužitečnějším a v popisu dokonce chyby obsahujícím – inu, co chtít od Wikipedie – seznamem [[Rector of the University of Edinburgh]]).

Teď jsem chtěl – tedy nechtěl, ale čekal, že bude na místě muset – nějak převyprávět, čím se Lord Rector na staroslavných skotských univerzitách liší od nejvyššího představitele těch českých, ale pak mi došlo, že přece vůbec ne-mu-sím (kde jen jsem to teď četl něčí vzpomínku tuším na studia za první republiky, kde dostali ke zreferování knihu v holandštině s "tak se to naučíte"?); stejně jste, nemilí čtenáři, v poslední době zlobili a vůbec si mě nevážili. Zato tedy dodám, že v rozhovoru s bývalou šéfkou vlády Hongkongu o stránku dřív se dvakrát vyskytuje hnutí Falung-kung (a to Autor je zpravodajem ČRo v ČLR!).

Zaujme i Podle Wikipedie se odhaduje, že pod Murdochovým vlivemjsou až dvě třetiny globálně působících médií v tradičně libomudravné Diagnóze mediální planety 2007: rádobyexpert Karel Hvížďala (o editorech Respektu nemluvě) se dosud nenaučil to, co aspoň na Západě vtloukají do hlavy studentům snad ještě na střední škole, že citují se primární prameny – ostatně nepodařilo mi (teď) takovou kvantifikaci najít ani v hesle o Murdochovi, ani o News Corporation. Aha – hledal jsem na anglické, zatímco on mluví německy: vskutku, v úvodu tamního ostudně pahýlovitého hesla donedávna stávalo Es wird geschätzt, dass heute bis zu 3/4 der global vertriebenen Medien unter seinem Einfluss stehen (jak to Hvížďala přeložil na dvě třetiny, snad ani nechci vědět). Nad nezdrojováním tohoto údaje ovšem 17. června někdo (zcela správně) vyjádřil podiv, načež 5. července to někdo další změnil na ca 2%. Inu, to je Wikipedie. Dotyčný k tomu aspoň přidal nějaké reference: za prvé News Corp. (2006), Annual Report 2006, S.37. Ta je snadno k nalezení na internetu v PDF (plná ilustračních fotografií v nechutně jásavých barvách, že člověk ten křídový papír přímo cítí v ruce); na straně 37 jsou ovšem jen Selected Financial Data; ukazatel plnění plánu světové dominance nikde. Abych to zkrátil, druhý zdroj, ač neodkazovaný, je též online, opět jako PDF; je to série slidů z prezentace na jakési zcela nesouvisející téma, ale na jednom je údaj o objemu globálního mediálního trhu, zkopírovaný z – jinde mnohem lépe dostupné – ročenky PwC. A vydělením obou obratů vychází... Samozřejmě se dá argumentovat, že v tom jsou zahrnuty i filmy v poměru jiném než v Murdochově konglomerátu, a jihoamerické okresní týdeníky bez; ale i při pokusech vygooglit, jesti náhodou ještě někdo jiný nenapsal "Murdoch potlačuje tolik a tolik desítek procent světové svobody slova", se vbrzku objeví seriózně působící texty tvrdící, že s koncentrací vlastnictví to zdaleka není tak horké (když už jsem nad tím ten čas strávil: např. 1 2). Takže bych to shrnul, že Hvížďala = selfpwned (jestli ne TEH IMBECIL ON INTERNETS).

Už z hlediska efektivity, ne-li prostě zdravého rozumu je prazvláštní rozhodnutí věnovat prostor na jednu ze tří plnohodnotných recenzí knih comicsu (pardón, grafickému románu samozřejmě) Willa Eisnera, jehož české vydání se teprve chystá na bůhvíkdy: v článku stojí brzy a zanedlouho, na vlastním blogu, jenž je tam odkazován, autor nejprve opakuje už brzy a teprve poté, s marketérsky osvojeným chucpe nebo prostě dokonale zvládnutým doublethinkem, explikuje, že to obnáší zhruba konec léta či podzim. O zredigování překladu velkého článku z Economistu bude lépe pomlčet (nazdar, W.!); ale jednu poznámku na adresu redakce Respektu přičinit musím – převést poznámky pod tabulkami Source: ISSS "Military Balance" 2007 a Source: Goldman Sachs do podoby ZDROJ: THE ECONOMIST, to je práce s informacemi na úrovni... nu, Wikipedie.

Pátek 13. byl pro Lidové noviny opravdu černý: v hlavním titulním článku se objevil mluvčí prezidenta Václav Hájek (z Libočan a Javorníka, předpokládám); a dokonce ještě předseda Senátu Bohuslav Sobotka (ODS), čehož jsem si povšiml, teprve když se omluvili (teď to na webu nemůžu najít). A titulní komentáříček Martina Weisse (nedávno rozvedený uvnitř listu) zase stál tento pozoruhodný výrok: Není pravda, že všelidové rozhodnutí je správné rozhodnutí – Československo by se bez referenda nejspíš nerozdělilo, což si dnes mohou přát už jen nenapravitelní čeští imperialisté.

V článku Vedení letecké základny v Čáslavi se vyměnilo stálo: „Důvodem mého odchodu je pracovní nabídka ze zahraničí. Budu pracovat jako styčný důstojník na mezinárodním štábu v Bruselu při případné účasti našich jednotek při misích v Pobaltí nebo Afghánistánu,“ vysvětlil na dotaz Práva odstupující velitel Verner. Z toho by vyplývalo, že konflikt s Ruskem už je opravdu na spadnutí (koneckonců když jednou uspěla blokáda proti dodávkám raket na Kubu, proč to s Kaliningradem nezopakovat?). Při pátrání, oč by tak mohlo jít, jsem se dozvěděl, že na titulní straně Kutnohorského deníku prý vyšlo Jiří Verner bude nyní Českou republiku reprezentovat jako vztyčný [sic! inu, region] důstojník NATO v Bruselu pro oblast Pobaltí a Afganistán. O misích už ani slovo, ale kombinace je to pořád dost zvláštní. Jasno do situace vnáší až nejpodrobnější iDNES: V mezinárodním štábu NATO se bude starat o ochranu vzdušného prostoru zemí aliance. "Primárně půjde o pobaltské státy. V budoucnu možná přibudou úkoly se zajištěním vzdušné ochrany v Afghánistánu". Totéž prohlášení třikrát jinak...

Otec sleduje nejmenovanou kabelovou televizi, která, jak dobřeznámo, má středoevropskou centrálu v Budapešti, což se projevuje i na – mezinárodně unifikovaných – reklamách. "Víš, jak se maďarsky řekne 'zdarma'?" [núlaforintoš]

Nadávání na noviny:

Respekt na tento týden bez komentáře

Polsko už má na své paži několik zářezů, kdy "zavrtělo psem". Kateřina Šafaříková (Autorka je zpravodajkou Lidových novin v Bruselu.), první věta zahraničněpolitického KOMENTÁŘE na straně 2.

Líp potom člověk porozumí tvrdosti, s jakou letos zasáhla ruská policie proti demonstraci marginalizované opozice a jejímu předákovi Anatoliji Karpovovi. Tomáš Pavlíček, domácí rubrika, Co se čte v Respektu – přinejmenším jeden čtenář si toho už všiml a komentoval to v noci, kdy mu to formulovalo líp než celé redakci i s externisty dohromady.

Nadávání na noviny:

Žurnalistický žblept roku

V minulosti ostatně neměly většinou útoky počítačových hackerů v Česku závažnější následky, šlo spíše o recesi a snahu poměřit své dovednosti s jinými lidmi. Takový byl i příběh nejspíš nejznámější hackerské skupiny, která vystupovala pod jménem CZert. Jejich akce měly vždy příchuť recese. Z českých vojáků udělali na oficiálních stránkách ministerstva obrany armádu Čínské republiky. Podpis CZerta byl cítit také před třemi lety, kdy internetový vyhledavač Google odkázal po zadání hesla „Velký bratr“ na osobní stránky předsedy vlády Stanislava Grosse.

Robert Malecký, Policii pomáhají i hackeři, Lidové noviny 14. května

A když jsem v tom, nejchucpovitější lež, potažmo největší bulík měsíce:

Vaše strana v posledních parlamentních volbách příliš úspěšná nebyla. Nebyla. Ale je to šestá nejúspěšnější politická strana ze zhruba čtyřiapadesáti.

Vladimír Železný v rozhovoru "Bez obalu" s Milanem Šímou, Reflex 19/2007 (na webu od čtvrtka)

Nadávání na noviny:

Mediální merde-qui minulého týdne

Čestná plaketa za vzorné dodržování morálního kodexu budovatele komunismu:

Používejme nejvyšší titul
Pokud má dotyčný více titulů, před jménem i za jménem, používáme pouze ten nejvýznamnější. (...) Je-li například Pavel Bém lékař, primátor a 1. místopředseda strany zároveň, oslovujeme jej titulem nejvýznamnějším, tedy pane místopředsedo.

Alena Hájková, publicistka, SERIÁL ETIKETA V ZAMĚSTNÁNÍ: TITULY A VIZITKY, příloha Moderní Kariéra (sic aspoň dle websitu) Lidových novin 9. 5.

Cena prof. ing. Václava Klause, CSc. (kde nechali mjr.?) za dopočítávání do jedné, podkategorie prostých duší, které neumějí do pěti napočítat:

kandidáta na úřad prezidenta České republiky. Bude to v pořadí třetí volba.

Karel Steigerwald (komentátor MF DNES), Dobrý prezidentský kandidát je vzácnost, 10. 5.

Dvojkombinace za ověřování reálií a překlady z angličtiny:

Což připomíná, jaký vliv měl na Waterboys irský spisovatel C. S. Lewis. Platí to stále? Samozřejmě, to je můj velký oblíbenec. Jsem fanoušek jeho fikce, nečtu jeho křesťanské knihy. I když výtečně křesťanství vysvětluje a dovede své chápání krásně vysvětlit, stejně mám nejraději jeho fikci – Velký rozvod nebo Dokud máme tváře, v těch je velká moudrost a duchovnost.

značka -pv-, Waterboys: Západ má v sobě zakódovaný vlastní zánik, LN 10. 5.

A v téže kategorii ještě čestné uznání za dlouhodobou soustavnou, ač drobnou práci:

z univerzity Johna Hopkinse

ČTK (via LN

Nadávání na noviny:

Pavel Kohout je idiot nebo lhář

Ano, o Lafferově křivce se u nás dlouhodobě mluví zcela neinformovaně, ale tyhle nakřivo sesazené samozřejmosti nejsou o nic lepší (Hlavní komentář včerejších LN):

Díky tomu, že daňová optimalizace by se přestala vyplácet (anebo by přestala být možná), by bylo realisticky možno očekávat zvýšení daňového inkasa, přesně podle Lafferovy křivky. Když už je řeč o Lafferově křivce, často se opakuje mýtus, že prý jde o nepodloženou hypotézu. Nuže, uveďme pověst na pravou míru. Lafferova křivka není nic nového, jde jen o aplikaci Rolleovy věty o střední hodnotě, kterou zná ze základního kurzu matematické analýzy každý absolvent prvního ročníku kterékoli české vysoké technické školy. Lafferovu křivku by tedy měl – aspoň teoreticky – znát skutečně kdekdo.

(BTW, Wikipedie je tentokrát poměrně užitečná.)

Nadávání na noviny:

Blahopřeji Magazínu MF DNES

Vydání z 19. dubna, rubrika Ohlasy čtenářů, zvýraznění moje:

Váš magazín je celkem bez chyb, ale jednu jsem v minulém čísle našel. Nechápu, proč si autor článku Rozvod za miliardu vymyslel, že se bývalí manželé dívají na zápas Chelsea, když Irina Abramovičová má na krku klíčenku s akreditací na Euro 2004 v Portugalsku. Nevím, jaký by byl rozdíl, kdyby autor uvedl pravdivý popisek. Doufám, že se touto mojí připomínkou neurazíte.

(podpis neuvádím, jednak ho v online archívu mají zpackaně a za druhé na něm nesejde, tak ať nebožákovo jméno není vláčeno [touto] stokou internetu)

Nadávání na noviny:

Kde se špatné překlady setkávají s novinářskou tupostí

Včerejší hospodářky, článek Vyvléknout se z práce stojí léta cviku přeložený z WSJ (našel jsem originál – tradičně, zrovna jako u Economistu tuhle, o čemž jsem vlastně ale ještě neblogl, vyhledávač serveru vydá akorát odkaz do placeného archivu, ovšem pomocí tamního úryvku lze vygooglit celý text ne jen pastovaný na fóra a na webech – patrně – syndikujících obsah, ale i v jiném koutě WSJ.com! ostatně, i na [hn.]ihned.cz vede jak proklikání podle data, tak vyhledávání jen na zamčenou kopii v placeném archívu; plný text jsem náhodou vygooglil. Blbouni blbí neschopní, zasloužili by si smažit se v pekle nebo aspoň muset používat vlastní produkty) pojednává (ten parametr je výmluvný; vpravdě, na online.wsj.com/mostpopular je this month šestý) o manažerské dovednosti vyhnout se nepříjemným úkolům předstíráním/zdůrazňováním vlastní neschopnosti, resp. neznalosti. Jako příklad v osobním životě je uvedeno Je třeba předstírat strach z toho, že něco pokazíte, třeba při praní: "Bojím se, že se tvůj svetr scvrkne."

Stránku připravili mužské a ženské jméno se stejným příjmením, asi manželé; tohle musel překládat muž.

Nadávání na noviny:

Respekt: Středoevropský časopis

Číslo 13/2007 jsem měl vypůjčeno jenom na pětadvacet hodin, a opisovat dlouhé pasáže jednou na papírek a podruhé do počítače je opruz; tak to tentokrát vezmu stručněji, bez rozpitvávání a dokladování každé záležitosti a omezím se jen na ty nejkřiklavější.

(I když přece mi to nedá, abych z těch zbylých nevybral aspoň zběžné shrnutí: opožděně jsem se poučil, že se nejen píše rezort – a pokud něco je na webu, pak jedině zavěšeno -, ale že v Respektu už přešli na pravidla interpunkce, podle kterých se ve větách ukončených citátem ukončeným otazníkem za uvozovkami píše ještě tečka; že doktorandem na University of Chicago a konzultantem Světové banky může být člověk domnívající se, že ropa se vyrábí, je důležitou surovinou plastové industrie – a taky že hrdinové Svěrákovy Jízdy, než narazí na Aňu, jezdí celé týdny letní krajinou; a když Spurný v článku o odstoupení policejního prezidenta tónem odvolávky na nezpochybnitelnou autoritu praví psal tehdy Respekt [před půl druhým rokem u příležitosti jeho jmenování], chystá se citovat z článku, pod nímž byl podepsaný – můžete hádat jednou.)

Jaroslav Formánek (navrácený do Česka jako člen redakce, ach jo) se domnívá psát fejeton o potížích evidence na úřadech s využitím paralely k jakémusi údajnému slovenskému lesnímu muži; protagonisty nechává hovořit způsobem „Fero má bajúzi ako ruský pop“ a „A ty to dosil’ nevieš“.

Fotografie u článku o potížích česko-německých registrovaných partnerek je zase opatřena popiskem (online není) Partnerství aneb osvědčteseguttentag .

Shodou okolností týž týden v A2 Karel Hvížďala v útvaru tak devótním, že pro něj nenašli lepší označení než S novinářem Martinem M. Šimečkou o médiích obcházející jakékoli substantivum, které by mohlo popsat, co že je to vlastně za těch předložkových okolností provozováno, mazal ne snad jen med kolem úst, ale vazelínu kolem opačného konce trávicí soustavy, mj. takto: Vy jste zatím známí důkladným editorováním. Což není nechtěně ironické, ale naopak to na hlubší úrovni přesně dokládá, co v Respektu obnáší "důkladné editorování": Je koneckonců možno najmout si na celý úvazek německou novinářku – ale její texty musí následně dostat k doplnění prověřený člen Bratrstva přesvědčený o svém neodolatelném vtipu a neznalý toho, kolik t je v základní frázi jazyka našich největších, západních sousedů.

Konečně v textu o vztazích politiků k internetu (tentokrát mám na použitelné odkazy nějaké štěstí) stojí mj.: masové servery jako YouTube nebo MySpace mají potenciál oslovit miliony lidí. Mohou politiky kontrolovat z nečekané strany (což loni stálo kariéru amerického senátora Allena, který rasisticky urážel svého oponenta). To je poměrně těžko představitelné, už proto, že Allen i Webb jsou ukázkoví WASPové. Přitom ještě v únoru týž Petr Třešňák líčil incident o dost blíže skutečnosti (před loňskými kongresovými volbami v USA, kdy YouTube přistihl konzervativního kandidáta George Allena při rasistické urážce asistenta svého politického rivala a postaral se mu o volební porážku); získáváme tak užitečný údaj pro odvození horní hranice doby, po jakou jsou redaktoři Respektu schopni něco udržet v hlavě.

Kdepak, Richarde: Ne že by Respekt kdy byl zásadně lepší (i když uznávám, že rozdíl mezi tím, dokud pod filmovými recenzemi stávalo autor přednáší na FF UK, a když to nahradilo studuje, byl propastný) ; to jen vy jste (my jsme?) byli důvěřivější.

Nadávání na noviny:

Dělají si srandu, nebo na všechno serou?

Celý příspěvek

Nadávání na noviny:

Jak jsem se stal včasným zpětným vazačem

Date: Sun, 18 Feb 2007 22:11:49 +0100
To: Ondřej . Tuček @ Lidovky
Subject: Jazykove chyby ve vcerejsich LN

Pane,

v předposledním díle své rubriky žádáte čtenáře, aby vám o chybách psali co nejrychleji, neboť dohledat jejich původ vám umožňuje "jen včasná zpětná vazba". Nuže, rád bych věděl (a myslím, že nejen já; pokládejte tento dotaz i svou případnou odpověď za veřejné), jak se ve včerejším čísle (17. 2.) ocitly tyto hrubé gramatické chyby:

1. "dokumenty ke slovanském sjezdu" (Proč agenti císaře sloužili i ČSR)
2. "linku do Barcelony až dosud nabízely tři přepravci" (Praha – Barcelona za 564 korun)
3. "obnovení mírových jednání (ty ale podporuje" (Muž, který vyvede armádu z krize)
4. "prsten, jež dostal už jeho praděd" (Češi přicházejí na chuť diamantům)

Není-li příliš pozdě, zajímalo by mě i "k poselství zanechaném cizími světy" (Když pátrají senzibilové, pátek 16. 2.); pokud do _pouvoir_ jazykové redakce spadají i jiné jazyky než český, respektive cizí slova v něm, pak "takzvaných life chatech" (opět včerejší, Sex jako výnosnější brigáda, s. 3); konečně se chci zeptat, zda redakční manuál stylu zahrnuje i psaní "z Jom kippurské války" s adjektivem ve dvou slovech a s majuskulí (bod 3 výše).

S pozdravem,
--
(signatura vč. malyctenar.bloguje.cz)

Možná jsem do mailu měl zahrnout i pochvalu pasáže (opět z článku o diamantech)

… v polovině 90. let, kdy létal kvůli geologickým průzkumům zlatých nalezišť do rovníkové Guiney. Poprvé se tady setkal i s těžbou diamantů. Jeho nový zájem se mu stal málem osudným. „Cestou do Guiney letadlo nečekaně přistálo v Sierra Leone, kde probíhala občanská válka. Zajala nás ozbrojená garda a hlídala, dokud jsme neodletěli,“ říká stručně a nechce svoji vzpomínku, kdy mu šlo o život, dále popisovat.

Tupý korektor by to mechanicky opravil na "Rovníkové Guiney": jenomže do té je ze Sierry Leone, jež s Guineou bez přívlastku sousedí, cesta přes půl kontinentu a diamanty ani zlato se v ní nenacházejí. Pravda, Guinea má k rovníku dost daleko, skoro víc než k označení "obratníková" (Raka), ale to už není problém jazykové redakce. Po té zrovna tak nikdo nemůže požadovat, aby věděla, že Bezkonfliktní původ kontrolují úředníci od roku 2000 v rámci tzv. Kimberleyho procesu (směrnice o obchodu s diamanty) pojmenované po známém jihoafrickém nalezišti, kde byla dohoda uzavřena, a zasluhující tak jinou adjektivní koncovku. Chtít, aby v převzaté "zajímavosti" ČTK nebyl žralok opakovaně označován za rybu, by ode mě bylo malicherné; že používání "navrhnul" už je kodifikováno, jsem si zjistil sám.

Date: Mon, 19 Feb 2007 15:31:02 +0100
From: "Tucek Ondrej" <...@...>

Dobrý den, můžete mi prosím vysvětlit formulaci "pokládejte tento dotaz i svou případnou odpověď za veřejné"?

S pozdravem
Ondřej Tuček

-----Original Message-----

(a bottom-quotovaný můj mail)

---

Date: Feb 19, 2007 3:58 PM

> můžete mi prosím vysvětlit formulaci "pokládejte tento dotaz i svou případnou odpověď za veřejné"?

Dotaz hodlám publikovat na svých webových stránkách, odpověď bych rád též.

--
(signatura)

O dalším vývoji, kdyby k nějakému snad došlo, budu informovat. (Právě vidím v online zprávě O Josefa Průšu se minulý týden zajímali Lidové noviny. Jestlipak to vyjde zítra tiskem, a v jaké podobě?)

Nadávání na noviny:

Tohle už fanouši Respektu neokecají

Ve článku (opět není online, neměl by někdo přebytečné heslo do archivu)? o výpravě za ukrytými nadšenci z ilegálních rádií – což prý v moderní době spočívá v tom, že jakýsi ajtík žijící v polosquatu provozuje bez nahlášení OSA internetové rádio přístupné akorát pár desítkám dobrých známých; bere konspiraci velmi vážně a článek je podepsán pouze iniciálami, ovšem stejnými, jako je plné jméno autorky dalšího na téže stránce, jíž je také přiřčen na webu – dotyčný líčí svou oblíbenou skupinu takto: "Piatnica. Rusáci. Dobrý." Jméno padne celkem třikrát: proč v takovéto podivné transkripci? (napadne někoho, kdo má ještě ponětí o tom, jakým jazykem to Rusáci mluví)

Jak snadno nahlédneme na oficiálním websitu 5nizza.ru (a myspace.com/5nizza, fanouškovském 5nizza.com či ru.wikipedia.org/wiki/5'NIZZA, kapela má ve (fríkulínském, pokud se ptáte mě) zvyku psát se (majuskulní) latinkou s apostrofem 5'NIZZA, a pokud přece azbukou, pak Пятницца.

A kdyby to nestačilo, Piatnicu vystřídal Luis Armstrong.

Nadávání na noviny:

Negramotnost Respektu na tento týden

Z recenze Přemysla Martínka na Gibsonovo Apocalyptico (na webu není): ... hlavní hrdina nechtíc upozorní ...

Nadávání na noviny:

Nekulturní rubrika Aktuálně překládá Reuters

On-line román hledá tisíce spisovatelů, což hodlají dosáhnout díky softwaru, který využívá populární encyklopedie Wikipedia (ano, je to garden-variety MediaWiki).

"V ideálním případě bychom mohli ukázat náš smysl pro věrohodnost, vyváženost a humor," říká k právě vznikajícímu románu Jon Elek, jeden z jeho autorů, "bude to náročné a pokud se vyhneme vyprávění papežského stolce o robotických zombie vraždících ve vesmíru africké nindži, budu jenom rád."

Cože?!? Google-newsení jména vydá zmínku Penguin's blogger, Jon Elek, wrote in an entry earlier this week a odtud není už snadné kliknout si přímo na doménu, tam na "blog" a najít si to from the horse's mouth:

If you’re thinking of contributing to the wikinovel, please be prepared to put in a bit of time familiarizing yourself with what’s already up on the screen. This means getting to grips with things like its genre, context, characterization, narrative development and tone. In an ideal world we could throw in a sense of plausibility, balance and humour. That’s asking a lot, and in truth I’ll be happy so long as it manages to avoid becoming some sort of robotic-zombie-assassins-against-African-ninjas-in-space-narrated-by-a-Papal-Tiara type of thing. Or whatever.

Aha.

BTW, wiki si prý teď budou pořizovat i Chapadla svátosti; myslím, že ohledně věrohodnosti a humoru je jasno...

Nadávání na noviny:

Respekt: k čemu fakta, když máte nás?

(původní text úterý 30. 1. 18:30): Čerstvé číslo jsem měl v ruce jen pár minut, a to, co mi padlo do oka, tak jen zběžně popaměti: Jaroslav Formánek v článku o 10 letech od smrti Bohumila Hrabala tvrdí, že ten prorežimní rozhovor do tvorby, po němž máničky (fakt organizované Magorem Jirousem?) protestně pálily jeho knihy, byl "v 80. letech". Ale houbeles, jak dobře známo, bylo to v lednu 1975, po tomhle posypání hlavy popelem začal oficiálně vycházet už od následujícího roku.

Velký materiál o Webu 2.0 by si zasloužil samostatné pojednání; tak zatím jenom z rámečku, v němž Adam Javůrek líčí 10 (či kolik) konkrétních příkladů těch úžasných služeb: užitečnost Bloglines je prý v tom, že se dozvíme, když se na sledované stránce "objeví nový titulek"...

UPDATE: Text už je naskenovaný na webu (2.0? :-), takže to mohu ocitovat přesně:

bloglines.com
Takzvaná čtečka. Uživatel zadá stránky, které ho zajímají. Pokud se na nich objeví nový titulek, zobrazí se v Bloglines. Všechny články tak chodí na jedno místo a díky tomu tak nemusíte neustále kontrolovat desítky stránek.

Také jsem se dočetl, že macaca je africká opice a rasistická nadávka z koloniální éry, a Danah Boyd (sic) se narodila v provinčním městečku Lancester v Pensylvánii" tj. samozřejmě Lancaster, Pennsylvania.

A zaujme i způsob, jakým Respekt cituje web2.0vé číslo Timu:

Every successful neighborhood has always had its mavens and connectors, the true experts of the sidewalk, the playground and the backyard barbecue. But that local knowledge has been limited historically to the personal contact of word-of-mouth. Now, on the Web, it has a megaphone.

"Každé správné sousedství (sic!!!) vždycky mělo své znalce, lidi, kteří ho propojovali, své dětské hřiště a dvůr pro grilování," píše časopis Time, "teď má i svůj megafon."

Web 2.0 is a massive social experiment, and like any experiment worth trying, it could fail. There's no road map for how an organism that's not a bacterium lives and works together on this planet in numbers in excess of 6 billion. But 2006 gave us some ideas. This is an opportunity to build a new kind of international understanding, not politician to politician, great man to great man, but citizen to citizen, person to person. It's a chance for people to look at a computer screen and really, genuinely wonder who's out there looking back at them. Go on. Tell us you're not just a little bit curious.

Časopis Time svůj esej (tj. jedenáctiodstavcový článeček) o soumraku éry velkých mužů končí vzletně: "Web 2.0 je masivní společenský experiment a jako každý takový může špatně dopadnout. Není pro něj žádná cestovní mapa. Ale rok 2006 nám dal určitou představu. Je to příležitost, jak vytvořit nový druh mezinárodního porozumění, ne mezi politiky nebo velikány, ale mezi občanem a občanem, člověkem a člověkem."

Nadávání na noviny:

Paslovo měsíce

Je možné promovat pouze partnerské odkazy nebo omezené textové.

Milan Kryl, 11 tipů jak [sic!] nepřijít o účet v Google AdSense

Promovat pořad půldruhého měsíce dopředu, aby se na něj nakonec dívalo s bídou 800 tisíc diváků, je opravdu zoufalství.

Jan Potůček na své mediální stránce v Reflexu 2/2007

„(...) Uživatelé si ten obsah sami vytvářejí, sami si ho promují, a to všechno zadarmo, a ještě jim to dělá radost,“ líčí technický šéf projektu Stream TV Patrick Zandl.

Petr Volf v článku o řečené firmě tamtéž.

Nadávání na noviny:

Tak tedy ke sledování podivných překladů v médiích

Aktuálně, Irena Hejdová, Kdo nenávidí Borata? Přihlaste se: "Vážné úskalí je, že publikum nemusí být vždycky tak sofistikované, aby ten vtip pochopilo. Někteří z diváků to mohou vykládat jako potvrzení svého bigotismu," uvádí Liga (proti nactiutrhání, což je myslím docela solidní řešení; měl jsem dojem, že se poslední dobou začíná prosazovat jako standardizování, ale Google najde jen ten článek, jinak zřejmě převažuje hanobení, pomluvy a dokonce očerňování. Ačkoli, když se nad tím zamyslím, není "nactiutrhání" pro a hate speech příliš měkké?). Pravda, možná by taková nebývalá přípona spadá spíš čistě pod znalosti češtiny; na druhou stranu je tam ta sofistikovanost, zpátky na první ovšem také "Výjimečnost Borata je v tom, že jeho vtipnost je stejně nelítostná jako jeho satiričnost. A stejně nápaditá," přidává se New York Times (a neměly by všechny druhy Times být v plurálu? Ještě že opsaný/přečtený Metacritic zdrojuje a neobtěžuje se klikat na plná znění. Hm, The brilliance of Borat is that its comedy is as pitiless as its social satire, and as brainy; z ostatních citovaných Borat není jen nejzábavnější film roku, ale – just one of the funniest movies of the year, asi potřeba krátit; a skvělou kombinací grotesky a satiry – perfect combination. No, na česká média to ujde).

A v překladu další recenze v doprovodném (respektive o pár dní dřívějším, v rámci "speciálu" – vybavuji si, že jsem vlastně myslím viděl Centrum uvedeno na plakátech) článku Po Boratovi přijde do kin kadeřník Bruno: Je jako výbuch žumpy na večeři venkovského klubu. S tím, jak řešit "country club", jsem zápolil už před nějakými jedenácti lety (když jsem se z čiré lásky, mladistvé nerozvážnosti kombinované s přemírou volného času, jakož i zhnusení Františkem Nešporem pustil do Kesselova mind-blowingly brilliant The Pure Productu), kdy se mi ještě ani nesnilo o Wikipedii (ostatně ani Googlu). No, pořád nemám úplně jasno, jaký termín nejlépe používat, ale aspoň už nějaké vysvětlení, jaké ve slovnících chybí.

No tak jo, když už jsem teď začal, a v pátek si to poznamenal, dobře mi tak: O existenci Karla Škrabala jsem se dozvěděl skrze recenze jeho sbírek poezie ; poté mi můj zdroj v MAFŘE sdělil, že s ní má něco společného, a v komentářích páteční MfD jsem se dočetl (uvedeno jen v tištěné verzi), že už je vedoucí brněnské redakce MF DNES. Jako takový může zřejmě beze strachu a korektur produkovat věty ODS si na průšvih zadělala dávno před volbami, které ji i přes výhru stvrdily (koho, ODS?), ba dokonce mocenské kliky v ODS se rozhodly oslabit veřejností oblíbeného primátora Richarda Svobodu a sesadili ho z vedení strany ve městě. Od básníka bych čekal víc.

Do politiky se snažím nemíchat, jak to jen jde; ale přece jenom polovina dvojkomentáře Pavla Bratinky ("autor je podnikatel") o Iráku je demagogie neuvěřitelná (a ukázková) i na české poměry, kde mívají ideologové myšlení příliš blátivé – anebo pořád příčetné, než aby se pustili do tak odvážného chucpe. Začínám chápat, proč Bratinka zakládal Fundamentalistický institut (třeba se to časem na jeho webu objeví).

Konečně, v článku (Od naší zpravodajky, wow!) Alice Horáčkové Havel má světovou premiéru v New Yorku (na iDNESu chybí) jsou USA charakterizované jako zem[ě], kde dietu drží snad každý druhý Američan a jídla křičí: low callories! Ze země, v níž je podíl Američanů držících dietu nižší, bych k tomu rád podotkl, že v calory není žádné písmeno zdvojené.

Nadávání na noviny:

Mediální týden zvláště vypečený, neboť volební

Že hlavní fotografii na titulní stránce páteční MfD byl modrý volební plakát, nijak zvlášť nepřekvapí. Do podrubriky "pozoruhodné překlady" ovšem patří zaznamenat závěrečná pasáž z kurzívky (na webu už jen v tom PDF, verze na iDNESu závěrečné srovnání nemá): I nejslavnější citát z „mikrofonových afér“ se týká Ruska. V roce 1984 Ronald Reagan zkoušel mikrofon, netušil, že je zapnutý, a prohlásil: „S potěšením vám, moji milí Američané, oznamuji, že jsem právě podepsal zákon, jenž postaví Rusko mimo hru. Za pět minut začínáme bombardovat.“ – původně My fellow Americans, I'm pleased to tell you today that I've signed legislation that will outlaw Russia forever.

(Když jsem tedy u toho, ještě Hudební asteroidy v Salcburku, LN 13. 9.: Australan Brett Dean napsal Komarov's Fall (Komarovův případ), moderní symfonickou báseň o ztroskotání sovětské vesmírné lodi Sojuz 1, v níž zahynul kosmonaut Komarov; skladba je velmi evokativní a působivá. Ein Fall německy ovšem znamená něco jiného než fall anglicky; hádejte, co to asi bude při selhání padáku?)

A povšimněte si vpravo nahoře v "informačním" výčtu Jak a kdy volit tvrzení Při zaškrtávání kandidátů do obecního zastupitelstva je důležité zakroužkovat maximálně tolik lidí ... Vidíme, že naši novináři nejsou schopni přečíst si ani návod zaslaný s volebními lístky, natožpak zákon 491/2001 Sb. (připomeňte mi někdy, až nebudu mít co na práci, abych vám vysvětlil nefér a zaručeně protiústavní díru v něm, respektive způsob, jak odlišit, která kandidující strana to myslí vážně): na lístcích v obecních volbách se vždy jen dělají křížky do obdélníčků, buď u jednotlivých kandidátů, nebo celých stran; kroužkují se pořadová čísla při volbách do sněmovny.

Vlastně by nemělo být překvapivé, jak často se kroužkování tedy v novinách objevovalo: při hledání článku ve fulltextovém archivu jsem v MfD našel ještě jedno "zakroužkovat", 18. v jihomoravské mutaci (jeho sousedé z Chrlic ho totiž mohou zakroužkovat dvakrát, a pokaždé na kandidátce jiné strany); v sobotním Právu se zase domáhali od Topolánka odpovědi, zda volil jednu stranu zakřížkováním, nebo jednotlivé kandidáty kroužkováním. Na pražské stránce pátečních LN se zase jakýsi lokálpatriot nechal unést natolik, že udělal článek Pražané volí minimálně 2x z toho, že Jedině metropole má v komunálních volbách tu výjimku, že její obyvatelé v nich volí hned dvakrát. ...volí své městské zastupitele, ale i poslance 57 městských částí. Kdyby si viděl dál než na špičku nosu, měl by ponětí o existenci Brna (pravda, tu fotografii právě s lídry pro jeho jednotlivé městské části v MfD téhož dne nemohl) a sám nevím, kolika dalších územně členěných statutárních měst.

Sobotní MfD se pak vycajchnovala bez ohledu na časové příležitosti. Opět, nijak nepřekvapí neshoda přísudku v ekonomické sekci Československá obchodní banka (ČSOB) tvrdí, že jí některá veřejná vystoupení vysokých státních úředníků z České konsolidační agentury (ČKA) poškodily pověst (tím spíš, že za to zjevně může ČTK, již převzali bez oprav i jinde); ale je politováníhodné, že i v komentáři Vladimíra Kučery (pro kterého mám slabost ještě z 80. let, když psával do Práce, a pojednává o vcelku sympatickém tématu úpadku jazyka politiků i médií) se objevuje elementární vyšinutí z vazby do tohoto systému existujícímu "odjakživa". Ve Víkendu vzpomíná Hana Hegerová, jak v Paříži Po koncertě Beatles jsme pospíchali na striptýz do Crazy Home Salonu – jestli si to po těch letech špatně pamatuje, je to naprosto pochopitelné a omluvitelné; že Milan Eisenhammer nikdy neslyšel o kabaretu Crazy Horse, nikoli. Kateřina Kolářová zahajuje velký článek o Klimáčkově hře o Husákovi označením Jediný intelektuál mezi československými prezidenty. Vzdělaný právník a vězeň režimu, který později pomáhal utužovat normalizací; obávám se ovšem, že to více říká o intelektu jí samé (ještě loni Autorka je publicistka, letos už redaktorka MF DNES) než o tom, nakolik na to označení mají právo TGM a Václav Havel (i když necháme Beneše stranou jako úředníka). Anebo že by opisovala, a ještě hůř než bložínkářky? (Srov. Životopisy online a po úvodní větě zejména závěrečné hodnocení Gustáv Husák je tragickou postavou českých politických dějin – je to vlastně jediný intelektuál mezi komunistickými prezidenty, je člověkem nesmírně bystrým, inteligentním, je vzdělaným právníkem, člověkem, který má nepochybné charisma. (...) symbolem normalizačního útisku v Československu v sedmdesátých a osmdesátých letech.)

Vydatná je i Kavárna. V úvodním článku Davida Klimeše Za co stojí voličův hlas se tvrdí příliš ideologická strana v druhém kole propadne. Příkladem jsou senátní volby z roku 2000, kdy ODS postoupila v 78 z 81 obvodů a nakonec neobhájila ani polovinu. Míněny jsou zjevně první volby v roce 1996, kdy se jedinkrát volilo do celého Senátu najednou – a mimochodem, počítám-li dobře, tenkrát byli zvoleni už v 1. kole 3 kandidáti ODS v Praze a jeden lidovec v Brně, do druhého kola ve zbylých 77 obvodech postoupilo 75 členů ODS plus Jiří Gruša, který za ni kandidoval v Chebu jako nestraník, a jenom v obvodu 75 Karviná [město] zvítězil komunista nad sociálním demokratem. Co je to v těch školách – Autor absolvoval obor Mediální studia na FSV UK, obor Historie na FF UK, nyní je doktorandem na FSV UK. Publikuje v českém tisku – učí?) O kousek níž volně zaměňuje hodinky a holínky Třeba v roce 1979 stačilo na jeden konzervativní mandát 21 574 hlasů, na jeden hlas liberálních demokratů to už bylo 390 909. V profilu Elfriede Jelinekové se píše o provedení hry Spotrštyk, ale to přejděme jako prostý, ač trapný překlep – vedlejší rámeček Jelineková česky to uvádí správně.

Pak jsem se pokusil sledovat volební zpravodajství na ČT, což činím málokdy i u běžného, a musím dát za pravdu červnovému odsudku Štěpána Kotrby: něco tak neumětelského aby člověk pohledal. Že se neustále dokolečka opakovaly předtočené šoty a "pojďme se podívat na současné složení senátu", no budiž – dobře mi tak, neměl jsem u toho sedět. Ale že třeba při druhých mezivýsledcích najednou ukazovali samé nuly a drahnou dobu nebyli schopni jakkoli na to reagovat, že jinak jen recitovali čísla zcela bez pochopení a smysluplného komentáře (když někde v senátu měla ODS přes 50 %, pořád mluvili o tom, kdo půjde do druhého kola; všude uváděli jen dva první kandidáty a další rychle odstranili, i když třetí zaostával jen o pár desetin procenta a několikrát se prohodili; soustavně mluvili o procentu sečtených hlasů, ne okrsků; z Prahy několikrát udávali data s tím, že sečteno je 0,1 %, bez varování, že to tedy znamená jediný okrsek a má minimální hodnotu), že v rozhovorech s předsedou ČSÚ, kdy budou výsledky, a politology, co znamenají, je evidentně tlačili k tomu, co by rádi slyšeli, a o skutečné odpovědi neměli zájem... Ještě v neděli večer v hlavních zprávách o definitivních výsledcích u Prahy začali říkat ne procenta hlasů, ale křesel (ze 70 celkem), a když jsem si to narychlo přenásobil, přešli "a teď k tomu, kolik to doopravdy znamená".

Mezitím jsem prolistoval čtvrteční magazíny MfD: ve starším z 12. 10. Jana Ciglerová (Továrna na senzace) dyslektizuje Cherrie Blairová. V aktuálním z 19. spáchal gotchův nejoblíbenější novinář Ladislav Verecký tak senilně vymaštěnecký blábol, že se mi dělá fyzicky špatně při pomyšlení na to, že bych ho rozebíral. Tak aspoň bez komentáře dva citáty:

Roberta Kennedyho, bratra mrtvého prezidenta a rovněž kandidáta na tento úřad, zastřelil v roce 1968 syn palestinských rodičů Sirhan Bishara Sirhan. Policejní specialisté jej uvedli do hluboké hypnózy a dozvěděli se, že vraždil v posthypnotické sugesci. Kdo ho tak naprogramoval, nebylo nikdy rozluštěno.

Do kategorie posthypnotické sugesce patří třeba i to, když český politik na závěr předvolebního projevu zdůrazňuje: „Hlavně přijďte volit, jinak váš hlas propadne komunistům.“

V pondělní MfD jsem se pak v komentáři k výsledkům voleb dočetl obě srovnávané strany jsou nejčastěji v koalici sami se sebou. Ale ne že bych od Bohumila Pečinky čekal něco lepšího. A zatímco jsem si teď dohledával odkazy a přesné znění, vypadla na mě zpráva, již na iDNESu pokládají za zásadní: „Ultrapravičáci“ ovládli radnici v obci na Bruntálsku (bezradně alibistické uvozovky sic). Přiznám se, že až na druhé čtení jsem pochopil, jak ladí Podařilo se jí obsadit celkem sedm zastupitelských křesel. V obci Třemešná na Bruntálsku dokonce lidé z její kandidátky získali nejvíc křesel. (...) Kandidáti nominovaní Národní stranou získali pět křesel ze třinácti možných. Uvidíme, v jaké podobě to zítra vyjde tiskem a co udělají se všemi těmi křesly, opakováním se netají a "Viděl jsem je na vlastní oči ve Francii, kde jsem byl. Muslimové jsou podle mého problémové obyvatelstvo, nepracují," upřesnil starosta bezmála tisícové vesničky svůj postoj k Národní straně.

Nadávání na noviny:

A cena za největšího novinářského negramota posledního týdne putuje...

... [do] Mladé fronty DNES za článek Tomáše Lysoňka na titulní straně ekonomického sešitu Podvodník zaútočil na spořitelnu (přece jen se ještě dá vykutat nakrátko online; stabilnější by mohla být kopie na externí službě a podle všeho ho vydali na Fincentru, ale pak stáhli), začínající větou Dosud největší útok na bankovní účty pomocí tzv. phisingu zažilo v noci na včerejšek Česko, končící Podle internetových stránek, které tento druh bankovních podvodů sledují, dochází ve světě k desítkám případů phisingu týdně a zvlášť ještě nápomocně vysvětlující Co je to phising. Ale můžeme být rádi, že mu ta H nevypadla obě, že ano.

Zvláštní čestné uznání pak do Hospodářek téhož dne, kde nějací Olga Skalková a Jan Cízner kompenzují písmenka chybějící u konkurence dvojím opakováním phisching.

A do sekce Blonde Supplement Watch: Noře Grundové (nezaměňovat s Veronikou Švihelovou) se v tomto Pátku LN povedl hattrick: se stejnou lehkostí napsala články o Epsteinové a NYRB (zjevně vzniklý z pročítání všech těch oslavných nekrologů v americkém tisku, které následovaly po její nedávném úmrtí), Zoufalých manželkách a jejich reálných protějšcích (kde se rozhodla přeložit Feminine Mystique na Ženskou záhadu) a Mezinárodním sdružení žen v Praze. Malý čtenář blahopřeje!

Nadávání na noviny:

Gejzíry debility chlístající z LN

Na úvod spíš takovou drobnost čistě proto, že mi padla do oka v témže čísle. Palata hloubá o rozdělení Československa: To, že nebylo ani referendum, které Havel chtěl, zůstává dodnes druhým československým Mnichovem. Havel se nezachoval jako Beneš a chtěl jít do předem ztraceného referendového boje, protože ani „ano federaci“ by nic neřešilo. Proč že do toho boje chtěl jít? Má tam být "přestože", nebo snad "boje, předem ztraceného, protože, nebo co?

O tom, že na zprávu o dražbě rekvizit ze Star Treku reagovala Nova sestřihem šotů ze Star Wars, už se psalo ve včerejším FFFilmu – a kdoví, kolika internetových diskusích. Nicméně Lidovky to daleko překonávají: značka tin v pondělním článku Enterprise má majitele po jakžtakž únosném začátku Vesmírná loď Enterprise (...) se na televizní obrazovce poprvé objevila v roce 1987 v epizodě Encounter At Farpoint (Střetnutí nad Farpointem). Je také nedílnou součástí filmu Star Trek Generations, který ... (vidíme, že se tedy prodávala maketa z Nové generace; novelizace úvodní epizody u nás vyšla jako Střetnutí na Farpointu, ČSFD tvrdí, že v bedně se to jmenovalo stejně) naváže tímto odstavcem:

Na internetových stránkách fanoušků seriálu se píše, že Enterprise je „kosmický dopravní prostředek, spojující v sobě výhody letecké a raketové techniky. Sestává ze tří částí – orbitální (družicový) stupeň, vnější nádrž a dva pomocné válcovité raketové motory na pevné palivo (asi desetkrát použitelné). Hlavní výhodou raketoplánu oproti klasické raketě je možnost jeho vícenásobného použití, odhaduje se, že vlastní raketoplán lze použít asi 100krát“.

Tj. řeč je o skutečném raketoplánu Enterpise, který nemá s dražbou nic společného! Zvlášť pikantní je, že prosté googlování odhalí, že trekkies ukradli text z iDNESu, respektive ČTK, vydaný před půl čtvrtým rokem. Tomu říkám koloběh!

Infografika úterního Tématu, samozřejmě pojednávajícího o severokorejské atomovce, je na webu dostupná jen jako špatně zformátovaný dump textu, ovšem i z něj je vidět, že Indie s Pákistánem tam byly zařazeny po bok (a obarveny odstínem) Izraele do skupiny Státy, které buď vlastnictví těchto zbraní nikdy nepotvrdily, nebo jej popíraly popíraly (sic, ale to snad na papíře nebylo) i potom co technologiii potřebnou k výrobě jaderných hlavic získaly. Petr Pešek by zasloužil pořádného hobla.

Nadávání na noviny:

Respekt tento týden (tj. č. 40 na 2.-8. 10.)

Tón udává už titulní obrázek od Reisenauera, na němž je Havel s plackou (či co) s citátem z Yesterday: stojí v něm "AS THOUG".

Zbyněk Petráček v úvodním historickém sloupku o Stanislavu Petrovovi (ve kterém mimochodem není o moc více informací než v tom hesle), bizarně zakončeném Dokládá tento příběh riziko protiraketového štítu? Zdaleka ne úplně, dvakrát píše sověti s malým písmenem: ale jak lépe taky artikulovat krédo Respektu, že komouši jsou podlidi.

Jaroslavu Spurnému by už měl někdo vysvětlit, že "týkající se Čechů, Česka nebo češtiny" se nepíše "Z-D-E-J-Š-Í", jak on zvládne dvakrát v úvodním čtyřvětém odstavečku. (Kterýžto obecně mediální nešvar je v Respektu tak koncentrován, že si zaslouží odskok až na poslední stranu, do koncentrátu celého časopisu v Lamperově Minulém týdnu, kde ho reprezentují Česká filmová a televizní akademie rozhodla, že zdejší kinematografii budou v nadcházejícím souboji o sošku Oscara v Hollywoodu zastupovat Šílení Jana Švankmajera a zhola nadbytečné Statistický úřad oznámil, že poprvé v samostatné historii Česka se tady víc lidí rodí, než kolik jich umírá – kurzíva má, jako i níže vyjma vlastních jmen uměleckých děl. Zváštní citaci zasluhuje Vláda schválila rozpočet na rok 2007 poté, co předtím ministerstvo financí snížilo jeho schodek z původně oznámených 130 na 91 miliard korun: poté, co předtím – těžko najít na úvod výstižnější příklad neotřelého house style Respektu! Ale zpět k pomístní vágnosti: nejvýše se probojovala do centimetrového podtitulku V Německu sílí trend, který zřejmě dorazí i sem; jinak ji budu uvádět průběžně.) Ale po důkladném uvážení soudím, že v páté větě článku Byla to v posledních dnech na nás opravdu absurdní podívaná neměl na mysli "na české poměry absurdní", protože by to šlo proti celkovému smyslu článku, ale "na Spurného a jeho kolegy". Závěrečnou gramatickou perlou ke Ministr spravedlnosti (...) říká, že se zákon o odposleších bude muset změnit tak, aby občané měli mít právo zjistit, kdy a proč "seděl" při jejich telefonátech na lince ještě někdo třetí.

Šéfredaktor tentokrát svůj Editorial, nestresován již krizí, zvládl bez chyby v interpunkci (ale Petráček ho předběhl: má za úkol sledovat, zda se na obrazovce neobjeví americké střely mířící na Sovětský svaz a v případě jejich detekce podat zprávu ...), zaujme ale aspoň milovníky VMF zprávou o přijetí německé redaktorky, jejíž příspěvky pomohou Respektu dostat se zas o něco dál z brouzdaliště provinčnosti, v němž se česká novinařina tak ráda čvachtá.

Luboš Palata je úžasným příkladem, jak vedoucí pozice (ještě že autor je redaktorem Lidových novin a už ne zástupcem šéf-) likviduje stylistické schopnosti (ne že by jich měl kdy nazbyt): polská, ale řekněme rovnou obecně postkomunistická demokracie není schopna udržet stav elementárního dodržování práva. Dále: Zhroucením prozápadně a prounijně orientované postkomunistické levice se sesypalo celé uspořádání vzniklé při rozhovorech u kulatého stolu roku 1988. Tedy dohody o přechodu k demokracii, která umožnila bývalým komunistům plnou účast na politických a ekonomických změnách. Ehm, demokracie umožnila komunistům účast na změnách? Nedávalo by víc smyslu, kdyby to umožnily ty dohody? Ale pozor, následující věta je opravdu mistrovský kousek: Dohod (proč najednou ten genitiv a na co by se měl vázat, těžko říci), které dovolily, aby se tyto bývalé vládnoucí elity přetransformovaly v nové vládnoucí elity. Kromě té repetitivnosti se Palata makarónským dublováním předpon řadí po bok jistého českého autora rádobyhororů a věty "Po podlaze auta se válely nevyexplodované granáty". Polská disidentská elita kolem Unie svobody se nedostala ani do parlamentu, postkomunisté nedostali ani deset procent hlasů už je celkem drobnost (i když, kam jinam se tedy měla US dostat?); ovšem závěrečný odstavec Polsko je výstrahou, že revoluce proti "porevolučnímu vývoji", tak jak ji provádějí Kaczyńští, řešení stavu společnosti nepřinese. To ostatně revoluce ani nepřináší drží v poslední době rekord ve zmateně nicneříkavém vytracení do prázdna.

Tomáš Pavlíček o zemědělských dotacích. Když se Josefu Václavu Sládkovi před sto sedmnácti lety rodil v hlavě verš o velkých, širých, rodných lánech, nejspíš právě projížděl Hanou – úžasně nablblý a klišovitý oslí můstek: možná jo, a možná taky ne; koneckonců byl rodák ze Zbiroha. Napohled psané jako spřežka, střecha příštěnku. Podle propočtů Česko potřebuje necelých šest milionů tun obilí ročně, letos při údajně „katastrofální neúrodě“ (měřeno ovšem proti loňsku, kdy byla naopak stejně „katastrofální“ nadúroda) to bylo rovných šest, v lepších letech je to i osm milionů tun: zjevně nechtěl tvrdit, že podle toho, jak se rok vydaří, se mění spotřeba, ale kontrastovat ji s úrodou; bohužel takového výkonu není schopen. Jedno Ve zdejším prostředí, jedny plodiny, pro které jsou tu nejlepší podmínky.

Na okraj a oddech: rubrika Jeden den v životě určená pro čtenáře domnívající se [a přesvědčivší redakci], že ho mají zajímavý, pokračuje v cenném dokumentování, jak upadlé jsou vyjadřovací schopnosti nejširších vrstev i vysokoškolsky vzdělané části národa: Po studentovi architektury zalykajícím se floskulemi, jež snaživě regurgituje, napolykav je nejspíš na N@vě, se nyní seznámíme s homeopatkou, která zjevně čte víc Barbary Nesvadbové, než je zdrávo:

Pak můžete najít i takový homeopatický lék, který bude léčit nejen to, co se děje v jeho těle, ale i to, co se děje v jeho duši. Co se děje s jeho chováním, cítěním, emocemi. Takový lék, který může významně ovlivnit další část jeho životní cesty. Otevřít oči. Podívat se na svět z jiného úhlu. Opustit předsudky. Stereotypy. Léčit bolesti. Nadbytečné útvary. Špatné funkce. Někdy i napravit zdánlivě nenapravitelné. Najít takovýto lék – similimum – je ideálem každého homeopata. I některých klientů.

V reportáži o ústeckých Romech od Jáchyma Topola (o truchlivých následcích přechodu k novinářské profesi pro nějž jsem loni chtěl blognout zvlášť, ale samozřejmě to nezvládl; klíčové slovo pro majitele fulltextového archívu: "medvídek Snoopy", 28. 11. 2005) tentokrát jen jedna tovární čtvrt a jedna kapela Gypsi Neli, Cikánská píseň, která si ovšem dosud nesplnila svůj sen "Jednou budem slavný jako Gulo Čar", vyhledavače o ní dosud neslyšely a je tedy klidně možné, že se píše takto.

V ekonomickém článku o válce v Iráku Marshalův plán; níže na téže straně v překladu komentáře z Project Syndicate (ha! Jiří Zlo Kobělka! – v časopise nejmenován) jednak tasemnicovité souvětí Francouzská debata o kompenzacích špičkových vedoucích pracovníků je v tomto ohledu obzvláště pozoruhodná, poněvadž mzdy zdejších topmanažerů jsou ve skutečnosti nižší než ty, které pobírají jejich německé, britské i americké protějšky, poněvadž jejich mzda roste stejným tempem jako ceny firemních akcií, které se za posledních 25 let zvýšily šestinásobně (ha!² takto smysl obrácen neznámým editůrkovským šmokem Respektu z Kobělkova ... poněvadž mzdy ... jsou ... a poněvadž jejich mzda roste.... které aspoň odpovídá původnímu because managers’ salaries are in fact lower than those paid to their German, British, and American counterparts, and their remuneration has grown in step with corporate share prices) a především neuvěřitelně frapantní manipulovalo s daty přiznání ... těmito „antedatovacími“ praktikami (the “backdating” practices; i když o tom, jak jsem tohle slyšel v Událostech – komentářích opakovaně vyslovit i Hanu Marvanovou, jsem taky neblogl, co?).

Že autorka je šéfredaktorkou Pražského deníku si musí zaVMFovat V pomyslné žákovské knížce kancléřky je vedle jedniček ze zahraniční politiky napsáno "neuspokojivé", bych si teď už asi ani nezatrhával, kdybych býval nečetl číslo na přeskáčku a nebyl tedy tehdy ještě překvapitelný; spíše stojí za zaznamenání další případ chudoba slovníku u druhého článku o Polsku Už na jaře ... se mluvilo o tom, že Kaczyński zkusí "pohltit" obě extremistická uskupení, která přibral do vlády. V případě Sebeobrany lze mluvit o úspěchu ... Podobně ten o Thajsku: Thajsko dosud bylo teroristických útoků ve jménu víry víceméně ušetřeno, i když ... Navíc Thajsko dosud využívali příslušníci mezinárodních teroristických organizací ... jako své zázemí ...

Na hlavní materiál čísla, pokus o bilanci působení Tatíčka Disidenta Osvoboditele v 60.-70. letech, se sešli hned tři autoři (k Tereze Brdečkové bych měl mít aspoň nějaký respekt poté, co jsem ji viděl odmoderovat panelovou diskusi v solidní angličtině, ačkoli neměla o tématu ponětí; ale na článku to poznat není) a vpravdě je asi nejdokonalejší ukázkou toho, jaký Respekt je, chce a neměl by být. Začátek července 1968. Dvaatřicetiletý Václav Havel má na svém kontě (na čím jiném?) ten a onen úspěch: Éra odstrkovaného dítěte z milionářské rodiny, laboranta a kulisáka, zdá se, pomalu končí. Já měl dojem, že matinka visela na Vašíkovi až příliš; autoři asi chtěli říci, že byl režimem šikanován či persekvován s celou rodinou. Dubček na recepci politiků pro spisovatele na Havla dělá dojem. "y mých rad si, pravda, moc nevzal, ale tím, že se se mnou vůbec bavil, si mne zcela získal," prohlásil později Havel. Ještě pár týdnů po recepci bude ale na rozdíl od řady svých blízkých přátel a manželky Olgy věřit, že Dubček je schopen povolit skutečnou demokracii. Proč ta spojka odporovací? Věta přece tu předchozí rozvádí, nekontrastuje s ní. Další chybějící čárka: Sám [Koblasa] nevěřil, že socialismus se dá nějak "opravit" a nevěřil tomu ani Havel. Nezjišťoval jsem si v sebraných spisech, jestli v rozhlasovém projevu z 26. srpna 1968 opravdu stojí Pracovníci státní a veřejné bezpečnosti ... nechť na ně vydávají zatykače, pokoušejí se je zajistit malé s a v; koneckonců možné to je. Z nějakého záhadného důvodu je článek psán v přítomném čase, z něhož ale nesoustavně přeskakuje do minulého a hned zase zpátky jako čirý náhodný proces: Tak jasné, srozumitelné pojmenování "problému" tehdy nedokázal nikdo a mladý Havel se pomalu, ale jistě dostává do pozice člověka, který svým politickým myšlením a schopností jasně formulovat jako by ani nepatřil do poststalinské východní Evropy (proboha, proč – kromě potřeby autorů budovat kult osobnosti – by se ani v té východní Evropě nemohl najít jasně formulující myslitel?) nebo ještě hůř Dubček neposlechl, psychicky se zhroutil a tři dny po 21. srpnu 1969 z pozice předsedy parlamentu podepisuje tzv. Zákonné opatření číslo 99, v němž ... Gustáv Husák vytyčil kurs do budoucna. Za účast na demonstracích měly být tvrdé tresty ... se zkracovalo trestní řízení, na tři týdny se naopak prodloužila doba, po kterou je (!?!) možné držet člověka za mřížemi bez sdělení obvinění (po provedení zajištění). Následuje svérázná definice: období v Česku navždy pojmenované jako normalizace. Jen pro vysvětlení všem, kterým je dnes méně než padesát (nebo tak nějak): název pocházel z často opakované výhrůžky komunistů, že je po chaosu a rozvratu pražského jara nutno "normalizovat situaci". Sám bych hranici (nad kterou opravdu není nutné normalizaci vysvětlovat, protože se s tím slovem lidé setkávali "naostro") viděl spíš tak na čtyřicet (ostatně kolik je autorům samým?), u čtenářů Respektu ještě méně; a definována přece byla podstatně oficiálněji. ... navenek působil Havel vždy dobře naladěný a vyrovnaný, ale znalost české gramatiky v redakci Respektu na mě působí špatná. O Havlově sledování koluje mnoho historek, v nichž se potkává orwelovská hrůza normalizačního Československa s až humorně lidskou stránkou věci. Že autoři nerozlišují mezi sledováním automobilem tajné policie a rozhryzáním obličeje krysami, jejich věc; ale počítat L by umět mohli. (A že historky , kolují? Mezi kým? Existují, protože se takové věci staly, a byly nejednou zapsány, resp. líčeny v rozhovorech; ale ty kruhy, kde nemají nic lepšího na práci než si je navzájem předávat, bych chtěl vidět. Jeho dopis hned další týden projednával sekretariát ústředního výboru KSČ a uložil dvěma svým členům, aby připravili návrh "opatření". Jaká vymysleli, to by vyžadovalo důkladné pátrání v archivech – ach, jak charakteristické: důkladné pátrání totiž znamená práci pro kvalifikované odborníky, a Respekt a jeho autoři tu nejsou od toho, aby se namáhali investigací; ne, jejich úkolem je hlásat Pravdu (& Lásku), respektive narychlo slátat nějakou hagiografii ke svátku blahoslaveného Havla. Pokud novinář hledá konkrétní lidi, kteří mohli mladého Havla ovlivnit, narazí na ... neznámého brněnského filozofa Josefa Šafaříka, za nímž Havel dojížděl spolu s dramatikem Josefem Topolem a který napsal jedinou knihu – Sedm listů Melinovi (o té Havel mluvil jako o svojí duchovní bibli). Mně tedy Šafařík neznámý není (shodou okolností zrovna minulý týden jsem četl pěknou stať o Melinovi od prof. Jana Novotného – který ale asi taky bude autorům cizí, třebaže přispíval i do Respektu), ale dobrá, striktně vzato je pravda, že druhou knihu vydal až po seznámení s Havlem. Vylíčit tehdejší atmosféru přitom není úplně snadné. Už tu (tu to máme!) nebyl teror, lidové soudy či koncentrační tábory 50. let. ... "Lidé chodili normálně do práce, normálně po vystání dlouhých front nakupovali, normálně se plácali do kolen u sobotní televizní komedie. Ta podprahová antireklama je úžasná, ať vědomá, nebo autoři podlehli autosugesci: normálním stavem komunismu je nedostatek a nikdy jinak! Závěrečný chuchvalec je zvlášť výživný:Těsně před Vánoci byl text hotový a rozjela se vskutku dobrodružná akce, kdy během několika dní do konce roku měly být sebrané první podpisy a celé se to pak mělo rozeslat do západních novin, na úřady, do Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky a všem signatářům. Podle Uhla se celkem sedm lidí rozjelo mezi své známé (například Zdeněk Mlynář objížděl bývalé komunisty z osmašedesátého). To máme: dvojí rozjíždění. Celkově pozoruhodná formulace "akce, kdy měly být sebrané podpisy a celé se to mělo rozeslat". A proč to alibistické zdrojování "podle Uhla"? Jsou snad nějaké pochyby o tom, jak se Charta připravovala, nebylo to popsáno už mnohokrát? Nojo, jenže autoři Respektu přece nejsou žádní historici, nýbrž novináři a tak vědí, že když se píše článek, je potřeba někoho citovat; tak zavolali mj. Uhlovi (pár dalších podobných jeho vstupů, výjimečně i hodnotnějších, je v textu roztrušeno), nechali si od něj zopakovat, jak probíhala dobře známá historická událost, a jeho unavené odpovědi přežvýkali znovu, někdy jako přímou řeč, někdy ne. A tím článek šťastně končí (Příběh samozřejmě pokračuje. ... To už je ale jiná kapitola), neboť Akce se zdárně podařila (no ještě aby jinak, vy chásko nezdárná) , policajti zabavili jen jednu várku s asi čtyřiceti podpisy – to jen na rozloučenou poslední připomenutí, že komouši jsou hajzlové a kdo o nich nemluví s dostatkem pohrdání kapajícího z hlasu, ten ať si táhne třeba do Literárek.

Rubrika Můj oblíbený web otevřená spolupracovníkům a snad i veřejnosti je něco podobného jako Jeden den v životě; tentokrát psycholog Jeroným Klimeš mezi všeobecným chaotstvím píše Christnet přináší i aktuální zpravodajství ze světa církví, například velkou sledovanost mělo Kalouskovo odstoupení (a já myslel, že máme odluku?) a I když se Christnet už dlouho pohybuje ve finančních potížích, přesto se najde dost nadšených a obětavých lidí (...).

Vydržte, už jsme v kulturní rubrice a blížíme se ku konci. Vypsat všechno z článku o legálním stahování hudby začínajícího tím, že Využití internetu k nakupování z domova je v plenkách: poštovní či kurýrní poplatky jsou drahé a čekání na balíček nepříjemné, už teď zřejmě nestíhám (snad zítra); poznamenám tedy jen, že RIAA je americký ochranný autorský svaz asi stejně, jako Karel Veselý je hudební publicista: sice to psali v Respektu, ale na pravdě se to nezakládá.

Brdečkové recenze na Volver je, nemůžu si pomoct, hodně slabá, zmatená, opisující tiskové materiály nebo zcela nesouvisející historii, a o filmu říkající pramálo – ale zůstaňme u toho, že popis expozice Raimunda a její sestra Soledad ... Při jedné návštěvě rodného domu dojdou k závěru, že tam pobývá duch jejich dávno mrtvé matky a pečuje o bezmocnou tetu prostě NENÍ PRAVDA a konečně mezinárodně prorazil snímkem Labyrint vášní (Labyrint de pasiones) je opět nějaká podivná makarónština – správně španělsky je Laberinto.

Recenze Ladislava Nagye na Sarah Hallovou je – jako obvykle – velice povedená (leda snad až trochu moc nadšená), ne že ne. Akorát jeho bohémství by potřebovalo pozorného redaktora znalého věci, a takového zvlášť v Respektu aby pohledal s lucernou: Adam Thirlwell se nejmenuje Alain, a věta Elektrický Michelangelo udivuje nádhernými popisy chřadnoucího penzionu v upadajícím letovisku a lunaparky na Coney Islandu, jejichž někdejší sláva dávno pominula by chtěla překopat: sice se dá zparsovat "Michelangelo ((udivuje popisy penzionu) a (udivuje lunaparky))", ale moc smyslu to nedává; nebo snad překlep z poněkud normálnějšího, ale tou plurální vazbou pořád divného "Michelangelo udivuje popisy ((penzionu a lunaparku), jejichž sláva)"?

Nepodepsaný kulturní tipař se domnívá, že Akné je poněkud nechutným názvem expozice (no jasně, a odhalené kotníky necudné) a sníživ se k doporučení Kulového blesku, popisuje ho takto: Máte sklep? A mohla bych ho vidět? Na věčně se opakující otázku neodbytné babičky bude muset v komedii z roku 1978 odpovídat nejen Rudolf Hrušínský, ale především nájemníci, které vtáhl do své bláznivé stěhovací akce. Už jsem to dlouho neviděl, ale neodpovídá "především" Josef Abrhám, protože do jeho bytu přece babka jde, zatímco Hrušínský jen katalyzuje, resp. koordinuje okruh zprostředka jako Tennův nzred?

Nu a v závěrečném fejetonu se Jaroslav Formánek cítil jako hrdina Nathan ze Styronova bestselleru Sofiina volba, když dospěje ke zjištění, že v den Sofiina osudového rozhodnutí etc. V českých vydáních ovšem dycinky Sophiina.

Bitva o šanci, že redaktoři Respektu budou když ne nahrazeni méně neschopnými, alespoň doplněni gramotným editorem, byla v minulém týdnu evidentně prohrána. Takže nás čekají další léta poplácávání po ramenou, jak úúúúžasně kvalitní časopis to je.

Nadávání na noviny:

Jen abych dodržel týden[n]í(kový) formát

V pátečním magazínu LN má Veronika Švihelová, jejíž vlasy jsou jen o málo méně zářivé než její úsměv, poměrně velký materiál o pánských kabel(k)ách. Problémy s gramatikou Tak jako laso a ostruhy patřili manbagy i k mužům Divokého západu. „Rozhodně tam ruksaky neznali, nosili se brašny přes rameno,“ nejsou nic, co bych od ní neočekával a nějak se nad tím podivoval. Bizarnější je, že není s to opsat ani jméno tak trendy aktivity jako pétanque, aniž by k nožičce přidala oblouček (co asi bude její oblíbený sport?) – v tištěné verzi dokonce dvakrát, ještě v popisku k fotografii dotyčného. Ale co mě definitivně dohnalo k počítači, byla pasáž Módní editor Guardianu Imogen Fox by ho ale vyvedl z omylu (pak se objevuje ještě jednou, ale už jen říká výšeuvedený citát a upozorňuje). Fotku jsem na webu nikde nenašel, různé případy, kdy se o ní mluví ve 3. osobě ženského rodu (pohříchu nikoli v článku z konce července, jediném, kde se vyskytuje její jméno v kombinaci s manbag; ovšem říká tam toho o dost méně než v LN) nebo se ona sama zmiňuje o svém bojfrendovi, odkazovat nebudu jako venkoncem nadbytečné. Že Švihelová nikdy neslyšelo jméno Imogena, to taky nepřekvapí – fakt je, že Cymbelín nepatří k nejslavnějším Shakespearovým hrám. Ovšm jak jsou na tom česká společnost a média zvláště z hlediska vývoje ke genderové rovnosti, když mladá novinářka píšící o módě automaticky předpokládá, že jejím šéfem musí být muž?

Nadávání na noviny:

Tak pro změnu zas o negramotných kravách z LN

Výpisky z novin se mi hromadí už od června, a předtím jedna dávka od ledna (u té spousty starších už jsem se vzdal naděje, že by se mi podařilo je sepsat, a taky zrekonstruovat, co jsem tím či oním kryptickým heslem vůbec myslel) a kdoví, kdy se na ně dostane – při současném neklidu na práci zvláště – dostane.

Ale přece jen bych neměl nechat stejně zapadnout, že v pátečních Lidových novinách v rozhovoru se Zbigniewem Brzezinskim (přeloženým z Viewpoint Syndicate, nevím, jak) se objevilo: Dokonce i Širin Ebadi, íránský disident a nositel Nobelovy ceny, mi nedávno řekl ... (Kdyby snad někdo potřeboval trknout, ať zkusí tamní vyhledávání nebo starou dobrou Wikipedii.)

Ale napadá mě, že aspoň takovýmto případům bych se měl věnovat soustavněji: připadá cca jeden měsíčně na každý list, což by se vzládnout dalo. Předchozí v LN (aspoň nakolik jsem si povšiml; taky nečtu všechno) se stal 7. 7., v pátečním magazínovém článku o Amru Khaledovi: Podle Lindsaya Wise, který o kazateli napsal diplomovou práci na Oxfordské univerzitě ... Kromě toho, že Lindsay se jako maskulinum (v příjmení – ale zná tu snad někdo Vachela?) snad skloňuje s genitivním -e, opět stačí zadat jméno do Googlu nebo rovnou zkusit štěstí s prvním výsledkem. (Doplnění o Khaledovo jméno vydalo článek v Jerusalem Postu na stejné téma, jehož příslušná věta je podivně podobná; ale při bližším srovnání se zdá, že z něj Nora blondýna Grundová [jinak, moc?] neopisovala – no aspoň že tak.)

Nadávání na noviny:

Já [obdivný smajlík] Jana Jandourka

Sobotní příloha Kulturní scéna, s. tuším 5, seriál Seriál Nejlepší spisovatelé současnosti, Angličan se zálibou v Latinské Americe (zdůraznění mé):

Kolumbijská zkušenost ho později inspirovala k napsání latinskoamerické trilogie napsané ve stylu osobitého magického realismu. Její první knihou byla v roce 1991 Válka o zadnici dona Emmanuela (1990) a téma autoritativních režimů, drogových baronů, levicových geril a obyčejných lidí mezi tím vším vyčerpal právě po třech titulech.

Pokračování... inu, někdy; jeden post (kde rozvedu i Jandourkovo, resp. mladofrontovní, [ne]psaní Bernièresova akcentu) mám rozepsaný od ledna, další naplánovaný od loňského ledna a nějaký materiál nasbíraný ještě déle; ale tomuhle nešlo odolat.

Podívejme se zatím na další pozoruhodnosti MfD z 22. 7. 2005 n. l.: Co mě zaujalo ve zvláštní příloze k Sázavafestu, na webu není, protože šlo o výplod nějakého grafika: na plánku dějiště byl jeden obdélníček označen OMLECA STAGE. A zdá se mi to jen, anebo opravdu Programu festivalu stojí Poznámka: v přestávkách pouštět CD zahraničních učinkujících na SázavaFestu jen nějakým omylem zkopírované z interních pokynů?

Ale nejlepší byla na závěr Víkendu stránka Záletník Einstein Miloval i zahýbal (shock horror revelation: Byl geniální a BYL SUKNIČKÁŘ!), totiž vložený boxík I géniové potřebují dobývat na poli lásky s pasáží:

Desmond Morrisová, odbornice na vztahy v lidské a vůbec živočišné říši, o tom na stránkách The Daily Telegraph rozvažuje takto: (...) Jenže, jak Desmond Morrisová připomíná: (...)

No nejste rádi, že je Marian Homola takový znalec?

Nadávání na noviny:

Jak se dezorientovat v západní Evropě

RX 20/2006, (online tradičně do nesmyslné rubriky zařazený) rozhovor Miloše Doležala s bývalým pilotem Třistajedenáctky známým specifickými okolnostmi svého zajetí:

Měli jsme za úkol bombardovat přístavní doky v Boulogne-sur-Mer. Cíl jsme nalezli snadno (...), Stačili jsme vypustit pumy, obrátili jsme a letěli zpět. Nemohli jsme se vracet přímo, letěli jsme kus nad Severní moře a pak do oblasti Noridge. Mezitím se však vítr natolik otočil a zesílil, že když jsme se blížili k britské pevnině, neviděli jsme žádný signál. Bloudili jsme. (...) Klesli jsme do nižších výšek – pořád voda. A pak se najednou objevila pevnina. Neviděli jsme blikat maják, jak jsme byli zvyklí na anglickém pobřeží. Hledal jsem plochu, kde bychom sedli. Šel jsem dolů a přistál na malém travnatém letišti. Viděl jsem hangár, zaroloval jsem a všichni jsme byli rádi, že to máme za sebou. Otočil jsem letadlo a najednou zadní střelec Gusta Kopal zařval: "Vždyť tady jsou Němci!" Přistáli jsme totiž v Normandii, u města Fleurs.

Samozřejmě žádný Noridge neexistuje (že by si to Doležal pletl s "porridge"? ale jak hodlám dokázat níže, nevypadá to, že moc často jedl vtipnou kaši); zato když se budete vracet z jižního konce Calaiské úžiny do Anglie přes Severní moře, mohli byste se ocitnout v oblasti Norwiche (který, shledal jsem s jistým překvapením, není přístavní jako Harwich, ale leží až ve vnitrozemí takové té vybouleniny vpravo nad Londýnem – jež se zove Norfolk; no, v anglických hrabstvích jsem vždycky měl větší hokej než ve spojených státech), který se vskutku vyslovuje bez [v]. A co víc, není ani žádné Fleurs: franština k tomu možná svádí (gloire soit qui une fleur y pense!), jenže to normandské město se píše Flers.

Původně jsem chtěl poznamenat, že když to člověk vidí na mapě (technická: Google Maps prý nezvládá zobrazit víc než 2 místa najednou a já nemám čas hledat nějakou online mapu, kde by byly zřetelné všechny tři, natož něco vytvářet sám; nuže, Boulogne-sur-Mer je někde mezi body 34 a 35, blíž k prvnímu), dojde k závěru, že navigace Wellingtonů musela být hodně primitivní... nebo naopak komplikovaná. Wikipedie i Google Maps mě teď upozornily, že ve Francii je Flers(ů?) ještě několik, většinou na severovýchodě o dost blíž Severnímu moři, nevyžadujících průlet La Manche po délce a vyhnutí se britské pevnině obloukem. Jenže vesměs jde o malé obce, takže ta Normandie spíš asi bude správně... nojo.

Reflex také v zahraničně-zpravodajské části (či spíš částečce) bůhvíproč (aby předvedl, že dovede i psát?) pravidelně tiskne příspěvky od zahraničního (šéf-? jak už se dá čekat, když to člověk potřebuje, online nemají byline – jak se to vlastně řekne česky?) redaktora TV Nova. Samozřejmě je/ho stíhám opovržením, které si zaslouží, a v posledním čísle (23) se zvláště vyznamenal: Netoliko že nebyl schopen do tučného titulku opsat správně jméno svého subjektu, také se domnívá, že ATF znamená dementně-redundantní Arms Tobacco Firearms; a tvrdí, že si davidiáni bez elektřiny v chladných nocích topili "kerosinovými lampami".

A když mám ještě ten papírek u ruky: v rozhovoru Tomáše Baldýnského s mladou herečkou, jenž byl titulním v čísle 21 a evidentně online úplně absentuje (ještě že mě po Pixyho odchodu už nic nemůže překvapit), stálo stavovského (jako divadla) nekapitalizovaně, a pokud se budete namáhat stáhnout si PDF tehdejší přílohy EX (BTW, v redakci konečně nahlédli, že čtvercový formát s okraji potiskovanými svisle není úplně to pravé ořechové. Vedení dlouhé ani ne rok a půl, to je na česká média velmi slušný výsledek!), shledáte hned na s. 2, že tamní filmový takykritik, jak si říká, nemá úplně jasno, s kolika jakými písmenky se píše Umberto Eco. (Zajímavé je, že v obou mimopražských mutacích to je opraveno na "k Ekovu Jménu růže").

Ale má vůbec cenu se tím zabývat? V Reflexu stejně – prý po velkém úspěchu rozhovoru – začal publikovat sloupek (v první chvíli, když jsem se to doslechl, jsem se aspoň kojil nadějí, že třeba nahradí Ondřeje Hejmu; nebo vlastně by mohl i Cyrila Höschla, k jehož formátu otázka-odpověď má blíž. Ale musím uznat, že ukrojit Čermákovi kus ze zombie internetové rubriky, na níž už dávno saprofytizuje všehochuť od Hany a Hany po Kateřinu Jonášovou, taky je spíš krok vpřed) T*m*š B*r*n*k, jehož neuvěřitelné opus magnum je psané stylem, jakým by se snad mohl vyznačovat R*d*m H*s*l*k, kdyby ho deset let tloukli do hlavy holí poradci Stanislava Grosse (přísahám, že toto přirovnání jsem – v potu tváře – vymyslel předtím, než jsem narazil na nesvaté spojení opět mě usvědčující z nedostatku fantazie). Nu což: Četl jsem Reflex skoro šestnáct let, nejvyšší čas oprostit se od dětinských návyků.

Nadávání na noviny:

Černý den v Anděl Media Center

Usedl jsem včera večer po nějaké době k novinám. V Mladé frontě DNES jsem si na názorové stránce povšiml, že Karel Steigerwald učinil první krok k zavedení neffovského imperativního plurálu: zatím je u Budiž velebeni ekonomové. Jana Bendová (v pozoruhodně blbém článku, že lidi by se měli urážet takňák kultivovaně, ale to není podstatné) zase tvrdí Účetní Sláma tituloval v Saturninovi továrníka Dubského „Setapouch, sobí hnusec“. Hnusec samozřejmě nemůže být jiný než sobý (že by zásah nějaké mladé korektorky, která si ze školy ještě zhruba pamatuje druhy přídavných jmen, ale klasiku českého humoru kvůli Pratchettovi nečetla?), a co víc, i když připustíme ztotožnění Saturnina s fiktivním románkem o jednu metaliterární úroveň hloub, samozřejmě dobře víme, že Továrník se nejmenoval Dubský, nýbrž Mikulka (dvojnásob fiktivní Dubský byl uražen nepřesmýknutě).

Pravou říší divů jest článek o Karlu Kahovcovi (to mi připomíná, že jeho výrok „Petr vydržel v kapele asi rok – výpověď mu dal alkohol.“ jsem opomněl blognout ve Verbal mindfucku; čte-li to zde nějaký štamgast – a shledá dostatečným – mohl by se toho ujmout?) . Jeho autor, nějaký Jiří Vlastník, píše Radio Luxembourg opakovaně s h, neví ani, jak se píše Nashville, packá jména Searchers, Otise Reddinga (taky dvakrát) a dokonce i "Chucka Barryho"!

Přestávka: Pařba, super, hustej vodvaz. To jsou výroky, kterými fanoušci uvítali animovaný seriál Pakárna, začíná PR článek značky (spa). Porovnejte a zkontrastujte.

Sáhl jsem pro změnu po Lidových novinách. Jak už jsem se zmínil v linkblogu, Vaculíkův fejeton z koncertu Alexandrovců je brilantní a jen ukazuje úpadek doby, když se pro živoucího klasika nenajde periodikum, kde by se mohl spolehnout, že v jeho textech nebudou vydávat vydávat dativní mě. Že se v článku Dariny Křivánkové o X-Menech v Cannes vyskytují shaakespearovští herci (a, koukám teď, i před natíčením, snad i rozdělený Ian Mc Kellen a O tom, zda je třetí díl (…) poslení se (…) diskutuje sic bez d a čárky), no, budiž, i já se uklepnu. Ale mít na jedné řádce Wolverin – Hugh Jackmen je přece jen trochu moc.

Koukl jsem ještě do pondělních s mimořádnou přílohou o volbách 1946. Vypadala celkem slušně, tedy na poměry "tematických" příloh českých deníků a na to, jak zběžně jsem ji musel prolistovat. Akorát že v článku Petra Zídka o tom, kterak se Finové zachvácení rudým pařátem hrdinně ubránili, který jinak působil celkem slušně (tj. srovnatelně s historickými knihami na to téma) a kterého mám celkem v úctě, stálo: V následujících týdnech kolovaly po Helsinkách pověsti o chystaném komunistickém převratu. Paasikivi, od roku 1946 prezident, nelenil a nařídil armádě přípravu mobilizace. Zvláštní policejní jednotky pak ozbrojily komunistům věrné oddíly policie. Nemělo to náhodou být "oDzbrojily", srov. Zřejmě nejsilnější pozice měla komunistická strana ve Francii. De Gaullovu vládu označovali komunisté za fašistickou. Vůdce Svobodné Francie se však hrozeb nezalekl a nařídil odzbrojení komunistických milicí v následujícím Zídkově článku?

No dobrá, a když už jsem se do toho tématu pustil a mám ten papírek vytažený, ještě stručně o tom, co jsem si poznamenal o víkendu, jinak to zase skončí v hlubokých vrstvách kompostéru: To, jak sobotní LN nechaly ztrapňovat se stařičkého Škvoreckého, neposkytnuvše mu ani prostou jazykovou korekturu – když v nich zjevně není nikdo, kdo by věděl jen zbla o americké literatuře, ba i anglickém jazyce – by potřebovalo samostatný post (a srovnání s tím Vaculíkem, který zjevně ještě nedopadl tak zle). MF týž den zaváděla (v rozhovoru s Annou Polívkovou) unikátní pravopis máslové croisany (online ještě krátce v cachi Googlu) a podráždila mě překladem názvu výstavy Rembrandt – The Quest of a Genius jako Hledání génia, i když s přihlédnutím k holandskému znění Zoektocht van een genie tohle asi bude vítězství Pyrrhy. O "Dobré radě" už pojednal Šumař, jinak nežli bych to udělal já (i když výraz "dement" jsem chtěl ve spojení s p. vedoucím použít už v pátek, jenomže mi tehdy nefunkční Bloguje komentář opakovaně sežralo), ale zase výrazně dřív a to se taky počítá – co dím? především, ne-li jedině.

Edgar mi vysvětlil (velmi laskavé, dík 3*!), že noviny gočova nejoblíbenějšího šéfredaktora (tedy bývalé, ale to jsou vlastně oboje, tak jistě mohu předpokládat, že v tomhle se shodnou) mají dokonale vypracovaný čtyřstupňový systém kontroly provozovaný těmi nejschopnějšími profesionály a nějaká chybička ve jméně se může přihodit jen n-krát za 10 let za zcela výjimečně nepříznivých okolností. Nu, nechtěl bych včera – vlastně v pondělí – navštívit sídlo Mafry; tam se musely dít věci!

Nadávání na noviny:

V (pa-kulturní rubrice) MF mají fakt talent na titulky

Krátkodobý odlitek deníku, ale text plácli i permanentně na iDNES – a bez opravy! (Až – tedy jestli, ale obávám se, že chtít, aby to tam nechali navěky, by asi přece jen bylo příliš – to udělají, změní i jeho praSEO [což mi asociuje tu demenci Klause.cz, kterou teda ale jen linkblognu; sledujte levý sloupec!] URL? Asi sotva; ale radši jsem ho tu umazal).

Ale samozřejmě číst to palcovým písmem na celou šířku stránky přes rameno sousedovi v metru je mnohem, mnohem lepší, a nereprodukovatelné (jasně, kdybych mohl scanovat od boku, byl bych v pokušení).

P. S. Taky jsem při té příležitosti zjistil – bývaly doby, kdy na kultura.idnes.cz bylo přesměrování; ale zjevně se rozhodli dát pomýleným návštěvníkům jasně najevo, kam by měli radši jít z websitu, který je tu kvůli dělání šou.

Nadávání na noviny:

Jaroslav Špulák by měl myslet na přízemnější věci

V Právu ze čtvrtka 27. 4. na první stránce vnitřního sešitu v rubrice Styl věnované vesměs hudbě (Stranu připravil Jaroslav Špulák) jsem narazil na takovouto zprávičku:

Flamimg (sic!) Lips vs. Gwen Stefani

Americká skupina Flaming Lips nahrála písničku, ve které útočí na zpěvačku Gwen Stefani. Vysmívá se jí, jak se chová, jak je naivní a že je produktem hudebního průmyslu.

Trojice oklahomských muzikantů chtěla původně skladbu nazvat I Like To Masturbate + Thing Of Outer Space (Miluji masturbaci a myslím na kosmos). Nakonec se ale rozhodla pro skromnější It Overtakes Me (Přerostlo mě to).

(Poslední odstaveček s názorem jednoho hudebníka, o kterém jsem jakživ neslyšel, na jinou, vynechávám.)

Ukazuje se ovšem (jako obvykle Google News přinášejí o relativně nové události méně odkazů než prosté hledání na webu - jediný z Jerusalem postu, který text velmi chválí), že píseň nepřirovnává hvězdičku k nestvůře, nýbrž se jmenuje jednoduše I Like To Masturbate and Think Of Outer Space.

V rozhovoru s Filipem Horáčkem, zabírajícím většinu stránky, pak Špulák ještě přináší novou variaci na téma českého (ne)zvládání francouzských akcentů ve jménech britských spisovatelů:

Obsah tvých textů prozrazuje, že máš všeobecný přehled a možná také představu o nějakých ezoterických věcech. Samostudium?
To bych neřekl, není to nic cíleného. Jenom hrozně rád čtu, baví mě literatura a historie. V poslední době mě nadchly knihy Louise de Bernier’se.

(Opět, další tři jména z vyššího populáru, která už jsem slyšel, ale moc je nemusím, vynechávám jako irelevantní.)

Bude asi dobré další záležitost, která se vyvrbila mezitím, spláchnout jedním postem – stejně bych nevěděl, jak dostat do rozumného rozměru konstatování, že buďto je stálým zpravodajem HN v USA člověk bez elementární odborné kvalifikace na ten post, anebo naopak už zcela poemerikánštěný; každopádně nelze mít pochyb, že Hospodářky se vůčihledě ubírají do řiti (nadřízených) už i se zahraniční rubrikou: Ve sloupku Amerika Daniela Anýže (na webu samozřejmě nezařazeném mezi "vyhledat články autora") o politických tahanicích ohledně rostoucí ceny ropy a jejích derivátů, jež kolují v žilách ekonomiky Spojených států, stojí:

Mluvčí dolní sněmovny Dennis Haster na to tedy šel od lesa a před pozvaná média přijel k pumpě na Pennsylvania Avenue ve Washingtonu ve voze na vodíkový pohon. Škoda jen, že pak jen zahnul za roh, kde přesedl do klasického spalovacího terénního automobilu.

Jeho mluvčí novinářům vysvětlil, že pan poslanec je opravdu oddán novým technologiím, ale že z bezpečnostních důvodů musí jezdit obrněným vozem. Kolik si ten žíznivý otesánek bere benzínu, to nesdělil.

A jak jsem hledal odkaz pro potvrzení těm, kteří potřebují napovědět (lituju, ale na trkání dneska nemám náladu), zjistil jsem, že nejsou ani schopni opsat správně to jméno. Čímž se také vysvětluje, proč jsem měl takové potíže s tím text na webu najít. Dluží mi čtvrt hodiny života, hochštapleři negramotní.

Nadávání na noviny:

Debilita zaměstnanců MF DNES, tentokrát obrazem

Celý příspěvek

Nadávání na noviny:

Nesnesitelná lehkost publikování v MF DNES

Ve čtvrtečním magazínu jsem se v rozhovoru Tomáše Poláčka dozvěděl, jak je nejlepší český zpěvák free a unplugged a nekonvenční a nekomerční (z inforámečku pak také, že má dítě s bývalou moderátorkou, již znám jako autorku několika kníže[če]k, proti nimž Barbara Nesvadbová píše jak Hodrová s Moníkovou dohromady; v jedné se dopracovala nebývalého formálního novátorství vkládáním zhruba smajlíku na odstavec. Nedocenitelný [a nyní zřejmě inovovaný] katalog Klementina mě informuje, že kromě vlastních prózinek má na kontě i titul A-TEENS: příběh o vzniku a slávě teenagerské skupiny). Dosud si prý mysl nejen pozměňuje, ale i rozšiřuje tradičním způsobem:

Mě napadne, co třeba dávaj na National Geographic. Cvaknu, je tam pořad o ropných píscích ve státě Albany, a ten nabízí lidem šanci, aby si řekli, „dneska nenastartuju káru a pojedu tramvají, protože mě to nezabije.“ To je zajímavé. I když mi pořád někde v hlavě vrtá, že jsem radši mohl dělat knížku o broukách.

Akorát že Albany je hlavní město státu (spojeného, to dá rozum) New York. Ropnými písky proslula (mohl bych každé heslo linkovat na Wikipedii, ale laskavý čtenář si snadno doplní sám) Alberta, kanadská provincie. Aby bylo jasno: já si nestěžuji. Vokalista a interviewer do barevného, leč ne křídového plátku; celebrity a paraziti celebrit (no dobrá, to je možná trochu přehnané; u nás doma se používala fráze "symbióza klubáka s hrochem") – co ti můžou vědět o ustrojení tohoto světa? A proč by měli?

Seriál Nejlepší spisovatelé současnosti v sobotním kulturním sešitu už jsem na websitu nenašel vůbec, i když se možná v nějakém koutku neodkazován z hlavní stránky ještě někde skrývá. Tentokrát do něj napsal Pavel Kočička článeček Terry Pratchett – Snílek, který baví celý svět. Osciluje mezi zmatenou bezobsažností a akutním nebezpečím ukroucení hlavy (Hlavním předmětem tvorby Terryho Pratchetta je série o Zeměploše.). Ale dobrá, to je věc názoru, editorům série, stránky a přílohy zjevně konvenoval – ostatně se opravdu neliší od předchozích pokračování; omezím se tedy čistě na věcné nepravdy: Dobrá znamení jsou údajně vytvořená s Neilem Gainmanem – nikoli, tento návrhář kreslených seriálů se píše bez M N. (Že by freudovské uklouznutí? Už jsem nějaké další Kočičkovy texty četl – pohybuje se [nebo je vhodnější výraz stojí? :-] na okraji fandomu – a tato specifická dysonomagrafie je u něj chronická). Zrovna tak rasa začlovíčkující Tři dětské knihy o Normech nemá ve jméně R (a tuším, že se obvykle píšou nekapitalizováni). Kvantifikovat Pratchettovy knihy v češtině radši zkoušet nebudu, stejně mám problém dopočítat se i 14 doprovodných titulů a map (nebo že by tam byly zahrnuty mimosériové romány, v rámečku nezmíněné?), ovšem když jsem si ověřoval číslování (kde jinde než na Wikipedii) série, povšiml jsem si, že 32 základních knih od Barvy kouzel po Klobouk s oblohou z nějakého důvodu zastavuje před třiatřicátou Zaslanou poštou. (Aha, ona prý u nás vyšla v přehozeně, o půl roku dřív – jenomže pak tam opravdu jedna chybí, viz třeba i česká Wikipedie).

Mám ještě pár výpisků, ale myslím, že je nechám tradičně vyhnít. Anebo, aspoň ještě tohle: před časem jsem si začal všímat, jaké vulgarismy, když už není zbytí a odfiltrování z newsworthy citátů, naše čacká (tištěná) média publikují a jaká mravoličně vytečkují, ať si domyslíme my prasáci, ale čistým zůstane všechno čisté – tuším vrchol byl, když jednou přesně týž citát (snad z Ivánku, kamaráde) na titulní stránce vytečkovali, ale vevnitř už pustili komplet. Bohužel, poznámky z uplynulého roku (a půl?) jsou už asi nezachranitelné z kompostu, a tečky se ve fulltextových databázích nedají najít; tak leda by to na žurnalistice zadali někomu za ročníkovou práci (na což se moc nespoléhám, a na publikaci výsledků v dostupné formě teprv). Ale lepší pozdě než vůbec ne, jistě se ještě namane sdostatek neméně zajímavého materiálu, takže zahajuji průběžné sledování: stůjž zde pro budoucnost zaznamenáno, že v sobotu 11. si lajsli i na titulní stránku jedno plnokrevné "kurva" – snad proto, že šlo o citát z Nohavicovy stylizovaně ostravské Ladovské zimy, a celý článek (á, Google ho našel, tak možná nějakou dobu zbyde i v cachi) byl jeden z těch odhodlaně odlehčených s titulem kurzívou. Do něj ovšem ještě kletbu nepustili: srovnej (jsi-li student žurnalistiky [ale co bys tu pak dělal?], mohl by z toho být nejmíň referát) Letošní zima? To mokre bile svinstvo furt pada s textem článku

„To mokre bile svinstvo pada mi za limec, už čtvrty měsic v jednym kuse furt prosinec. Večer to odhažu, namažu zada, rano se zbudim a zas kurva pada,“ zpívá písničkář Jaromír Nohavica v nejnovějším českém hitu. Jmenuje se Ladovská zima. Češi postižení zimní depresí se touto písničkou navzájem bombardují [ugh? pozn. mČ] a posílají si ji po internetu (najdete ji na www.nohavica.cz).

Nadávání na noviny:

1v4n 4d4m0v1č versus mozkožrout

Update duben 2009: Potřeboval jsem od něj nějakou laskavost a on si na oplátku stěžoval, že ho tento post poškozuje v práci, když si jej partneři googlí. Jsem starý měkkota, a stejně (myslím) tohle nebylo mým cílem, jméno jsem tedy znečitelnil.

---

Už párkrát jsem si povšiml různých znepokojivých znamení, ale nakonec jsem si je nezaznamenal nebo je po uvážení pustil z hlavy – teď už si vybavím akorát, jak ani nezvládl opsat U útulku 5, ale co je moc, to je moc.

V prvním ze s velkou slávou anoncovaných Epilogů 1v4na 4d4m0v1če (které nejde najít v seznamu jeho článků, ať se tvůrci redakčního systému iHNedu smaží v pekle) tvrdil:

Slavný spisovatel C. S. Lewis nedlouho před svou smrtí v roce 1963 napsal v dopise své ženě Joy, že je "absolutně proti" myšlence zpracovat některou z knih Letopisy Narnie jako televizní film. "Když vezmete antropomorfní zvířata z psaného příběhu a ukážete je obrazem, vždy to dopadne jako klauniáda nebo jako noční můra." Nebyl by prý tak docela proti kreslenému filmu, kdyby jen "Disney nespojoval svůj talent s takovou dávkou vulgarity."

Podivil jsem se, protože: 1. Lewisova manželka zemřela o tři roky dřív než on, čemuž bych "nedlouho" neříkal – a i kdyby, pak bych do textu jako relevantní časový údaj uvedl něco docela jinéhop. 2. Jediný dopis na téma zfilmování Narnie, o kterém vím a který, nakolik je mi známo, byl základem veškerých nedávných mediálních zmínek na toto téma a obsahuje pasáže přesně odpovídající 1v4novým citátům, je z konce roku 1959 a adresovaný producentovi BBC. Tak, když jsem mu mailoval ohledně nějakých knih, které jsme chtěli navzájem zobchodovat, jsem se ho na to zeptal. Bylo 13. ledna. Žádná odpověď.

Nakonec, jak se druhá záležitost stávala urgentnější a vynořovaly se ještě další, jsem mu musel volky zatelefonovat. Na druhý pokus jsem ho dokonce zastihl a mezi jiným mi sdělil, že neodpověděl, protože neměl čas znovu dohledávat své prameny – které pocházely ze (z)běžné internetové rešerše, co že JRRT a CSL říkali zfilmování svých děl. Já jsem si hned říkal, že formulace v článku Guardianu, který je v podobných vyhledáváních dosti vysoko, jsou podezřele podobné: In the letter, dated December 18 1959 ... But in letters written shortly before the death of his wife, Joy, Lewis also said ... But Lewis, who died in 1963, added: ... Takže by stačilo ho přečíst s nepozorností a nechápavostí, jakou jsem si zvykl očekávat spíš v MfD, a (neštěstí je) hotovo. To není dobré, to vůbec není dobré.

Jo, také na můj dotaz poskytl oficiální stanovisko, že do Ikarie by se měl vrátit (externě) cca od poloviny roku.

A ještě jednu drobnost, ať ji nemusím sušit zvlášť na jindy, a vlastně sem patří: "náš spolupracovník" nejen neumí skloňovat (via Corwex), ale ani opsat jméno hodně známého dramatika, představení jehož hry recenzuje. Nechápu sice, proč chce kulturní rubrika HN spolupracovat zrovna s analfabetem, ale dovedu si představit, že to dá zabrat.

Nadávání na noviny:

Daniela Iwashitová je úplně nevzdělaná

Post s názvem Jak nepořádat výroční anketu se pořád vznáší někde na okraji střednědobých plánů, takže možná se k němu ještě před koncem zimy dokopu vzchopím a neodsunu ho napřesrok (jak jsem to udělal vloni). Ale k tomuhle už opravdu nelze mlčet ani o vteřinu déle:

Jedním z řady nesmyslů a dokladů nekompetentnosti odpovědného redaktora v tom seznamu je bod Norman Mailer: Duch děvky I. díl (Přeložil Rudolf Křesťan. Nakladatelství Jota, Brno).: Rudolf Křesťan je fejetonista; z angličtiny, specificky pro Jotu, specificky tohle, překládá Robert Křesťan, ten hudebník. V poslední sobotní Orientaci je na knihu velká recenze, zadaná témuž člověku, který ji uvedl v anketě (je to ještě mizernější recenzent nežli pop-vědo-esejista, ovšem nabubřelého samožerství i do této nezvyklejší formy dokázal vměstnat skoro stejně jako do té, v níž je doma). A opět, Přeložil Rudolf Křesťan. Fakt k nevíře.

P. S. Grrr... co by jim udělalo být o den pomalejší, když já už o dva rychlejší prostě nebudu?

Nadávání na noviny:

Asi fakt stárnu

Minulý týden v Magazínu MfD "téma" od nějakého Tomáše Poláčka věnované tomu, že Katapult měl hit "až se bude psát rok 2006" a jémináčku, ono už je to tady! Docela je to většinou i snesitelně napsané (ačkoli jak jsem upozorňoval už před půldruhým rokem, podstatně důležitější – o umělecké kvalitě ani nemluvě – je, aby si v červnu vzpomněli, že siru Paulovi is sixty-four, dokonce bez losing his hair), akorát jsem se tam ke konci dočetl:

Každá slavná píseň si koleduje o parodii a Až nebyla výjimkou. Po pár měsících Říha poprvé zaslechl nápěv „a co dědci, mají si kde hrát?“.

Pokud jde o Katapult, tak mají. Často hrají na zábavách, plesech, někdy dělají předkapelu ještě slavnějším Dinosaurům.

Fiksu, Džounsi, co přesně to je za těleso? Já si ze socíku vybavuju nanejvýš Brontosaury, ale ty snad Nedvědovi ještě nevzkřísili...

Nadávání na noviny:

Miloš Čermák možná ještě není senilně-dementní

Notebook Miloše Čermáka v Reflexu 2/2006 tvrdí:

Někdy v první polovině loňského roku zavřel svůj blog také počítačový novinář Petr Koubský. Shodou okolností nedlouho poté, co jsem ho v Reflexu vychválil a doporučil čtenářům.

Fakta jsou takováto: Koubský začal blogovat na 215. Den Bastilly. Jak se jeho sláva šířila blogosférou, je téma na seminární, ne-li ročníkovou práci; vynechme je i (případně si na jindy schovejme) to, jak brzo se k němu dostal takový lamate adopter jako jsem já. Čermák, kterého prý kdosi upozornil těsně před vánoci, ho uvedl jako Blog týdne skoro přesně před rokem taky ve čísle 2 (poznámka: odkaz z del.icio.us nefunguje od dubna, kdy v rámci redesignu ti nevýslovní idioti z Ringieru zpřeházeli identifikační čísla stránek; naštěstí interní vyhledávač jakžtakž funguje a – aspoň ta relativně čerstvá – data tam pořád jsou. Poznámka 2 z května 2006: tenkrát si to – po mně, heč! – delišisnul s poznámkou nějak jako "něco dělám špatně, když mě chválí", ale od té doby zřejmě smazal). Koubský blog "uzavřel" v květnu – poslední příspěvek je z 22., původně hrozil k 1. 6. "[blog] nějakým způsobem zruš[it]", ale naštěstí ho aspoň totálně nesmazal, jak to dělají totální loseři (é, a třeba i sympatičtí lidé ve slabé chvilce). Schylovalo se k tomu sice už nějakou dobu předtím (osmička příspěvků na titulní stránce se sbírala měsíc, což dřív naplnil za týden), ale přinejmenším do začátku jara fungoval vcelku normálně (alespoň zcela srovnatelně jako před Čermákovým článkem).

Zkrátka: nevidím tu nejmenší příčinnou souvislost; ba ani jinou, jaká by stála za tiskařskou barvu.

Tak si říkám – nebylo by docela stačilo, kdybych jako nadpis nebo i celý post dal mČ 0wnz0rz M. Č. a neobtěžoval svět zbytkem?

Nadávání na noviny:

Zita Senková je... ech,

Izraelského premiéra sklátí mrtvice (což MfD oznámí na titulní straně palcovým titulkem bulvární bezobsažnosti Šaron bojoval o život; cože se stalo, si najděte drobným písmem. Lidovky se minulý čtvrtek přidržely věcnějšího Izraelský premiér Šaron krvácel do mozku, ovšem den nato pocítily potřebu dohánět a tak Šaron bojoval o život), a magazín MfD v nejbližším možném čísle publikuje pohled zblízka: Redaktorka MF DNES popisuje, jak osobně poznala významného izraelského státníka (závěrečný vtip koukám zrecyklovala z textíku Přísný generál i šarmantní vtipný vypravěč vydaného už v pátek 6., ale pro to mám pochopení). Stojí tam mj.:

„Jaký jsi ročník?“ zeptal se mě. „Šedesát sedm? Děvenko, to já už tehdy bojoval jako generálmajor v šestileté válce,“ usmál se.

Ale kdež, mí nemilí; ta válka v sedmašedesátém byla jenom šestidenní: inu divy technologie dvacátého století a taktika blitzkriegu...

Nadávání na noviny:

Aktuálně: .cz = mistři kopisté

Pročítám si takhle článek Havárii na hlavním tahu ČD nezvládají, i tu mě něco praští do očí. I kliknu na "větší obrázek", a opravdu: sice Zdroj: Aktuálně.cz, ale ta grafika mi nějak hrozně připomíná interaktivní mapě sítě ČD – nebo nějaký podobný zdroj? Ale od základu si to nenakreslili docela určitě.

A jistý RiK (se kterým jsme léta kamarádi, na vysvětlenou) by se měl přece jen měl naučit lépe přestylizovávat nepřiznané zdroje, chce-li to v médiích někam dotáhnout. I když, jak víme ze Zlodějen, není to nezbytná podmínka; a onehdy v Lidovkách kopírovali Wikipedii ještě okatěji. A vlastně by mě to mělo těšit. (Ale ten tvůj text, bez urážky, je fakt strašný.)

Nadávání na noviny:

Debilita editora a korektorů Reflexu už překročila všechny meze (UPDATE)

Ronald Reagan abdikoval na konci svého druhého funkčního období počátkem roku 1989.
rubrika Výročí: Listopad 1985: Začátek konce, RX 47/2005, 24. listopadu

Mimochodem, Lothar de Maizière se taky nejmenuje Mezière, a takových výpisků bych měl ještě spoustu; ale copak stojí za to se s podobnými hňupy špinit?

UPDATE pátek 9. prosince po 17:15: Měl už bych se konečně naučit nepronášet kategorické výroky, že něco je vrchol a dál už to nejde; vždycky mě události promptně usvědčí z naivity. Ve včerejším (č. 49) napsal externí debílek, kterého si tam pěstují na neumělé kompiláty související s vojenstvím: „neviditelný“ bombardér (...) čtyřmotorový strategický B-2 Spirit (...) za normálních okolností rozmístěny pouze v USA na základně ve státě Missouri, odkud též operují (například za kampaně v Bosně v roce 1998). Debilové, debilové dokola jdou... ( Kontext, případně ještě.)

Nadávání na noviny:

Negramotní fachidioti v Kavárně

Sobotní Kavárna MF DNES přináší tuto Opravu:

V Kavárně z 8. října 2005 bylo na straně E-II v textu Romana Jocha uvedeno, že válka mezi Američany a Brity za nezávislost probíhala v letech 1776-1983; fakticky má jít o období 1776-1783. Omyl padá na vrub redakce při redigování textu. Autorovi i čtenářům se omlouváme.

Ano, to je opravdu trestu-, chci říct nápravy hodné: Jen pomysleme, kolik českých intelektuálů by nebýt tohoto čestného přiznání zůstalo fatálně dezinformováno co do světové historie! Domnívají se kavárníci o svých čtenářích, že nejsou schopni si toho povšimnout sami od sebe, odepsat to jako evidentní nonsens a správný údaj si dohledat, i kdyby ho neznali z hlavy? Začnou teď snad v Kavárně vycházet omluvy za každý překlep? Jestli ano (ale moc v to nevěřím), měl bych pár tipů.

Hlavním materiálem čísla je takřka dvoustránkové pojednání o tom, že Anastazie Harris (Narodila se v roce 1965. Absolvovala fakultu žurnalistiky UK. Pracovala v časopisech Mladý svět a Respekt, ale to se myslím jmenovala jinak) V posledním roce žije s rodinou ve Washingtonu a našla si přitom příležitost přečíst knihu o aféře Enron ap. V ní prý hrála velkou roli konzultačně-účetní firma Arthur Anderson (jednou dalším z evidentních překlepů dokonce Arhur). Nikoli: ta firma se jmenuje, respektive jmenovala (mám naspěch, takže odkazy na Wikipedii doplním zítra – ačkoli, nejsou mí čtenáři dost vyspělí na to, aby si je našli sami?) Arthur Andersen. (Zajímavé je, že mě to trklo až při třetím opakování z osmi; asi čtu moc rychle.) Takže jsem zbystřil – a opravdu, ona i Merril Lynch(4*) se ve skutečnosti píše se dvěma (resp. třemi) L. Že americký viceprezident je Cheney, nikoli Cheyne (2*), to jsem si ověřovat nemusel.

Nepochybuji o tom, že pro Josefa Chuchmu je to – pokud se vůbec vytrhne od hloubání o skutečně závažných tématech, jedině hodných moderního intelektuála – všechno jedna pakáž, která i zvána jinak smrděla by stejně (penězi). Ale nějak nechápu, proč se jí tedy vůbec ve svém dvojlistě zabývá.

Ovšem článek je mizerný i v dalších ohledech, kterých by si český "editor" snad mohl povšimnout. SEC sídlí ve Washingtonu a pod jeho zkratkou se skrývá pětašedesát let stará instituce, která dbá na regulérnost budování amerického kapitalismu – nejenže tohle je všechno, co se dozvíme o tom, co to je vlastně zač, ale autorka nemá ani ujasněno, v jakém rodě o ní/něm bude psát (hrozba pro SEC. Její předseda byl nucen versus SEC zahájil (...) pomohl ). Zrovna tak nedodržuje vžitou užitečnou praxi rozlišovat mezi Georgem Bushem a Georgem W. Bushem. Opravdu není při přejímání do češtiny vžitější jiná koncovka než několik kongresmenů? Opravdu by se legislativní dílo přezdívané po svých dvou předkladatelích z různých komor Kongresu Spojených států (nebo kongresu, jak píší v Kavárně) mělo česky jmenovat zákon Sarbanese-Oxleye?

Otázky, otázky... Zdá se, že nejen Vladimíra Šumberová je kiddo sánské. (Credit where credit is due – já si na to na rozdíl od českých žurnalistů potrpím: o 24 hodin dřív to [jako první?], pravda zas s horší citací, publikoval radamec [jehož text tak i, nedojde-li zas k nějaké havárii disku, poslouží jako záloha, až za týden všechny odkazy výše přestanou fungovat], ovšem já k tomu došel nezávisle a kdybych si býval v sobotu přispíšil...)

(Still to be continued!)

Nadávání na noviny:

Kam za kulturou 17 semestrálních čtvrtků vždy v 7 večer

Filmový klub Studentské rady (Studentského fondu?) Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, respektive sdružení Splav!. Aula na Palachárně. (Středně) velké plátno. Předmluvy a předfilmy. Aktuální program je prý na cestě sem (třeba odsud), už nějakých 14 dní; podrobnější anotace v PDF (kvalitně generovaném) – stará verze s chybami a částečně opravená ve stránkování pro tisk naležato na A4 (BTW budu vděčný i za nezávislé posouzení, jak nenormálně mám nastavenou hranici mezi "cool nadhled" a "neúspěšný pokus o hlášku, který si zakopává o nohu, až mi z toho hrozí ukroucení krku"). Velké Umění. Béčkové kulťáky. Prokletí posluchárny 131.

Nadávání na noviny:

Najděte jeden rozdíl

Končí Petrov, který vydává Viewegha v dnešní MF DNES (perzistence nejasná, přednedávnem nějak změnili nejen vzhled, ale i strukturu URL; vypadají nyní jaksi permalinkovitě, ale přinejmenším "titulní strana" se zachová jen dva dny jako doposud. Nu, uvidíme za pár dní až týden, dotaz u mého zdroje v MAFŘE zatím nic nevynesl; odkaz via poloneveřejný nezcelablog přítele W., já poslední dobou, i když se to nezdá, už noviny moc nečtu a ráno ani nikdy dřív)
vs.
Končí značka Petrov, u níž vydává Viewegh v sekci Show (!!!) dnešní iDNES, t. č. na samém vršku rámečku "zpravodajství iDNES" u prvněuvedeného článku.

A ne, nemyslím ani titulek, ani CamelCasing několika jmen evidentně chybkou při exportu tištěné verze na web.

P. S. Sladový likér? Huh? Je mezi přítomnými (jako že vlastně zaručeně) nějaký znalý pitel? Srovnej (a zkontrastuj), respektive (nebo kde – čím dál víc se utvrzuji v tom, že na hledání informací o nedávných událostech nejsou Google News nic moc); ale na časové údaje se radši nedívej, to se může stát i v nejlepších rodinách.
Nu, doufal jsem, že definitivně zpečetím další rozšíření seznamu svých nepřítelkyň na život a nadosmrti s větším třeskem (anebo kňouráním?) u lepšího tématu důkladnějšími urážkami, ale to už skoro tři měsíce nezvládám. Co naplat – minulost nelze odestát (asi o nic víc, než znovu rozpomenout lásku).

Nadávání na noviny:

Jodie Fosterová naštvala české anglisty

Doplněk k předpředminulému postu: Poprvé mě to trklo ve včerejším Metru, ale dá se to i najít na netu tolikrát (ani tedy jednotlivě nelinkuji Bleskově.centrum, Zprávy.atlas, asi poměrně trvanlivý iDNES – ovšem kupodivu ne tištěná MF, kde v sobotu patrně v rámci přestylizace téže zprávy poslední větu vyškrtli; LN týž den dtto, v Právu ani na Novinkách ani ťuk, na (i)HN(ED) to zřejmě taky bylo moc bulvární), že jsem si hned říkal – to bude rozkopírovaná zprávička od ČTK. A taky že jo (link nevydrží, ale kdo chce celý text, měl by uspět na prvním uvedeném i s časovým odstupem):

Oscary ověnčená filmová star ztvárnila v novém thrilleru Flightplan matku, jejíž snahu najít v letadle ztraceného potomka maří letušky.

(...)

Filmové postavě Fosterové se dostane pomoci jen od kapitána, kterého hraje Sean Bean, a maršála letectva v podání Petera Sarsgaarda.

Jenže on není Air Marshal jako air marshal, že ano.

Nadávání na noviny:

A túto pesničku posielame do Mediářa

Vedoucí názorové sekce Lidových novin a tamní specialista na americká média tvrdí, že Seattle je na východním pobřeží USA (asi trvanlivější kopie). Malý čtenář mu přeje všechno nejlepší do do výslužby, pardon, nové kariéry. Tedy za předpokladu, že více psaní neznamená plán vydat další románek z mediálního prostředí tak chabý jako Jak se skáče na špek, Academia 2001. (No dobře, abych byl spravedlivý, srágorovitosti Decastelova O ženách vím všechno – Knižní klub o rok později – by se vyrovnat nemohl, ani kdyby si nechal udělat lobotomii.)

K tématu vizte též Pěnu dní.

Dobrá, tohle jsem sušil tak dlouho, že to ztratilo všechnu aktuálnost, tak abyste neřekli, pro kompenzaci něco z dnešní MF Dnes: V kulturním dvojlistu tvrdí zkratka (kul), že nový film Jodie Fosterové, kterým naštvala (titulek), respektive na sebe poštvala (text)americké, respektive "tamní" letušky, se odehrává v rozlehlých prostorách moderního Boeingu 474.

A ve vědeckotechnické sekci zní první věta textu Karla Pacnera o Sputniku 1 Od vypuštění první umělé družice Země uteklo už sedmačtyřicet let. Začátek října 2005 minus 4. října 1957 je kolik let, děti? Pravda, prý je to úryvek Z připravované knihy Kolumbové vesmíru, která vyjde v prosinci v nakladatelství Paseka; když chystal rukopis, mohlo to být blíž ke 47 – jenže když už v novinách přidali mezititulky, nemohli to při jednom aktualizovat k výročí, kvůli kterému o tom vůbec píšou? Ostatně, není to nějaký přidaný perexový úvod? V knize vydané v prosinci a pro všechen čas logicky taky přesné číslo nemá co dělat. Ostatně, "z chystané": Já jsem na jedněch Kolumbech vesmíru vyrůstal; prvním a jediném vydání starém stejně jako já. Tedy, ne že by to bylo špatné kompendium, a reedice by nemusel být špatný nápad – jenže by se musela důkladně oprášit a aktualizovat. Ale jak jsem to tak četl, jeden každý detail se mi vybavil z toho, jak jsem si je vryl do podvědomí před dvaceti lety. Nebylo by už dneska vhodnější – a možné – zdrojovat poněkud přesněji než Jeden generál ze štábu NATO? Změny se zdají spočívat v doplnění toho, že šestadvacetiletý exulant z Československa potvrdí, že "Pro Ameriku to byl šok", a možná vyškrtání nejhorších dobových úliteb. Nojo, jenže nikdo nemládneme, a shodou okolností mi zrovna ve čtvrtek bylo naslouchat stížnostem na, řekněme umravněně při-zdi-hráčství Paseky...

Nadávání na noviny:

V Lidovkách nepracuje jediný středoškolák

Ona i druhá půlka úterních "OPRAV A UPŘESNĚNÍ" je pěkně vypečená (viz původní článek, vskutku hodný zařazení po bok oblíbenkyň Petra Olmera, a reakce pod ním: jo, hádky o pohádky byly vždycky z nejrozhořčenějších, aspoň vzpomínky dětství si lidi – pořád, ještě – prznit od médií nedají; ovšem redakce zuby nehty se držící aspoň stébla, že Ostatní zážitky popisované v článku turistkou (...) jsou zcela v pořádku, zůstává u formulace, že jde o kreslené pohádky, ačkoli s následujícím doplněním finské spisovatelky pranic nesedí dohromady: jsou prostě psané, jen bohatě a charakteriticky ilustrované, to zašla multimedializace andělské mládeže tak daleko, že už si něco podobného nedokáže představit?).

Ale ta první, to už je fakt k nevíře – cituji kvůli zachování na věčnou památku a hanbu, až se zas někdo v LN nebo Centrumu rozhodne, že je třeba zkomprimovat disk:

V článku Gigantický generátor jede napříč Čínou (LN 12. 7., s. 11) jsme uvedli, že Čínou projíždí gigantický generátor, určený pro elektrárnu, která ročně vyprodukuje minimálně 18 200 megawattů. Nešlo však o generátor, nýbrž o součást turbíny, a také jednotka nebyla uvedena správně, neboť jde o megawatthodiny.

Pokud snad i sem leze někdo, kdo v životě nepřišel do styku s fyzikou pro první ročník (jestli ne osmou, nanejvýš devátou třídu!), ať mu to prosím přítomní matfyzáci s pedagogickým talentem vysvětlí v komentářích; já jsem příliš zhnusen (a nikdy jsem ho neměl).

Nadávání na noviny:

No to mě poter, Harry

Bylo mi onehdy... no, řekněme co nejvágněji komunikovat s... určitým člověkem, jemuž jsem chválil jeho produkci v... jisté formě médií. Zakončil jsem tehdy položertovným "Ono přece jen není špatné, když je někdo ochotný udělat kompromis a klesnout do toho bahna, aby pracoval na pozvedání mas" – a dostalo se mi odpovědi, že zrovna zvažuje s tím přestat, ze všech předvídatelných důvodů: dlouhá práce, při které se člověk musí sám osekávat do předepsané formičky a předjímat nablblost publika, načež po tom stejně ještě vztáhnou pracky a zmrzačí to v redakci. Bylo mi to líto, ale zároveň jsem pocítil jakési pesimistické zadostiučinění "já to říkal": znovu se tak stvrdilo mé přesvědčení, že sdělovací prostředky – aspoň ty české, velké – žerou duši a jakákoli naivní víra, že je možné upytlíkovat nějaký kompromis a p®odat čertu jen prstíček, je odsouzená ke krachu, naprosto bez výjimky. Tolik princip; nyní přejdeme ke konkrétní ilustraci.

Totiž, jen co si odbydu kontextV sobotu byla první stránka kulturní sekce MfD předvídatelně věnovaná tomu Zlu, jehož jméno se nevyslovuje. Dolní část zabíral úryvek, převedený do češtiny mezi jednou ráno a na kdy to odložili uzávěrku jediným překladatelem, který díky smlouvě s ďáblem anebo vlasnictvím kompromateriálů na šéfredaktora dosáhl toho, že ho uvádějí jmenovitě. Nechtěl jsem se zahazovat s tím, co dostanete, když zkřížíte J. K. Rowlingovou s Vladanem Šírem – tím spíš, že šance, že v některém zahraničním médiu vybrali totožnou ukázku, vypadala dost malá. Ale pak jsem v pondělí narazil na odkaz na celý text (když to bylo v jednom diskusním klubu, který pročítám, ještě mě docela překvapila ta rychlost a říkal jsem si, kdovíjak exkluzivní informaci nemám. Pak jsem ho – bez velkého hledání! – viděl na jednom blogu. A potom na dalším. A samozřejmě v diskusích pod články na iDNESu. Zajímavé bylo, že všechny byly totožné – a to mega se mi stáhlo bleskurychle; prvotní nápor zřejmě už přešel o víkendu) a tak jsem neodolal. Co říci? Inu, samozřejmě je to žaves, provedený velmi podobným způsobem, jakým Britské listy excerpují britské listy nebo jakým Magazín chytrých dětí v 60. letech (měl bych to najít, pokud je to tedy ještě možné, a vypsat) zesměšňoval rychločtení Waltera Scotta: Podstatná je ta základní kostra, kdo kdy co, a nějakými detaily, okolnostmi, natožpak formulacemi, se nezatěžovat. Nejtypičtějším příkladem je asi to, jak Sirotek Bradavický přichází pozdě a zakrvácen na zahajovací večeři školního roku, s očekávatelným účinem na jeho fanklub:

It was all a shimmering blur to Harry, however, who walked so fast that he was passing the Hufflepuff table before people really started to stare, and by the time they were standing up to get a good look at him, he had spotted Ron and Hermione, sped along the benches towards them and forced his way in between them.

Pro Harryho však všechny ty odlesky splývaly do jedné rozmazané šmouhy. Kráčel tak rychle, že stůl Mrzimoru minul dřív, než na něj jeho osazenstvo začalo zírat. Hned jak si všimnul (sic!) Rona a Hermiony, tak se mezi ně vmáčkl.

Vsadím se, že Medkův skutečný překlad nebude proveden takovým "stylem sekaná" (© přítel W. po přečtení spisků Barbary N.), a že bude dávat větší pozor na souslednost časovou: "...tak rychle, že než na něj lidé začali doopravdy zírat, procházel už kolem stolu Mrzimoru, a když začali vstávat, aby si na něj viděli lépe, všiml si už R a H, pospíšil si k nim podél lavic a vmáčkl..." (zvýraznění má).

Ale na samém závěru je jedna ignorance opravdu neuvěřitelná i na poměry českého deníku, která mi byla podezřelá už v českém znění. Vyrozumívám, že přísun jednotlivých chodů je řešen magicky, bez otravného služebnictva:

Harry se napřáhl, aby si podal pár (reached across Ron for a couple) kuřecích stehýnek a hrst hranolků, ale ještě než se jich dotknul, zmizely a na jejich místě se objevil pudink. "(...)," špitla Hermiona, zatímco se Ron natahoval (said Hermione, as Ron dived for) pro velký čokoládový koláč (gateau). "(...)?" opáčil Harry, když (asked Harry, taking) si bral kousek dortu s melasou (treacle tart).

Člověk, který si chce říkat "autor je překladatelem" a opravdu ho občas nějaký nešťastník pustí i na knížky, by přece jenom měl vědět, že puddings, zvláště takto v plurálu, znamená prostě "dezerty, zákyusky, sladkosti". (Podobně jsem onehdy viděl tea překládáno v poměrech anglické nižší střední třídy jako "svačina" i v kontextu, kde zjevně šlo o hlavní večerní jídlo.)

Tak bohužel, musím běžet, aniž jsem se vůbec dostal k jádru věci. Redaktoři MfD tedy mohou strávit bezesnou noc hrůzy – aspoň si před pátou SELČ připomenou jedno výročí, které taky zjevně prošvihnu.

Nadávání na noviny:

Marcel Kabát je líný a nemá všeobecný přehled

Lidové noviny pondělí 27. 6., Vrátí se k nám Čertík Bertík?: V minulé dekádě vládly světovým trhům s dětskými pořady dva hity: Sesame Street a Teletubbies. Oba projekty pocházejí z dílny BBC.
Skutečnost: jedno nahlédnutí na internet.

Ale dobrá, jistě jste si povšimli, že jsem ho (protentokrát ještě) neoznačil za hochštaplera – dřív mi dokázal být párkrát celkem sympatický, a tentokrát se zmínil o záchraně Mufa a mou sbírku označení pro jejího vůdce obohatil o renomovaný filmový publicista.

Pro Smillu tady mám starší, ale pořád dobrou blonďatou blbku z magazínu, dokonce od B, která stavebnici, o níž píše, nikdy neviděla – anebo neví, co je milimetr – a netrkne ji, co by tak mohla znamenat čárka v označení M 3,5. BTW, za nějaký čas to zopakoval ještě výcuc v jiné rubrice.

Na druhou stranu musím uznat, že Zvěřinovy dnešní opravy se poměrně vydařily (zvlášť ta poslední, bwuhehehe), a vůbec byl nějak dobrý den: v té sloupkové stránce Orientace (omlouvám se, ale nemám už čas přidávat jednotlivé linky, tak si doklikejte sami) Komárek poprvé do toho formátu vtěsnal něco zajímavého (slyšíš mě, zwíře?), a Iwashitové sloupek by tentokrát taky žádnému literárnímu weblogu ostudu neudělal ;-)

Nadávání na noviny:

Den, kdy zemřela Mladá fronta DNES

A aspoň mám příležitost k další poznámce: těžce oslabené organismy začínají podléhat všelijakým plísním, parazitům a přímo se rozkládat dlouho před okamžikem definitivní klinické smrti. Tak v témže vydání pavlačová drbna přišedší z Blesku za účelem tain(t)mentizace demonstrovala, že neví ani jak se jmenoval, natož kdo byl Angelo Michajlov.

Nadávání na noviny:

Lidové noviny: tvořeno vemeny (nyní s opodstatněním plurálu!)

(16. 5. 2005 v 15:21:33 jsem napsal:) No řekněte, nechali byste takovýhle titulek ležet ladem? Původně jsem ho vymyslel a chtěl použít někdy v březnu pro snad již dokonce avizovaný monotematický post; obávám se, že materiály k němu jsou zčásti zapomenuty, zčásti zapsány, leč poztráceny, zčásti poznamenny v nerozluštitelně kryptické podobě a každopádně nyní již naprosto nezajímavé. Jak ubíhá čas a poznámky se vrší, posledních pár týdnů jsem začal uvažovat o tom, že titulek zrecykluji s čerstvějším obsahem; a včera večer jsem se konečně rozhodl, že tentokrát už tentýž osud nezopakuji aspoň kvůli jedné záležitosti, která se nad ty přece jen vymyká nad ty "běžné".

Putovní cenu Vladana Šíra pro nejnesmyslnější překlad v tisku totiž získává Redaktor LN, online uvedený jako Vladimír; Vladimír (a z tištěného vydání jsem své mozkové závity zaznamenáním jeho příjmení neposkvrnil), autor článku o Stopařově průvodci po Galaxii na názorové stránce (či co to má být) rozšířené sobotní Orientace (který i v ostatních ohledech od odsouzení za mimořádnou demenci nezachrání ani závěrečná propagace Ručníkového dne – a obávám se, že fanatičtější fanoušci, než jsem já, by měli výhrady i k jeho shrnutí obsahu), za to, jak převedl Adamsův populární citát.

Ty zbylé výpisky, které by titulek mnohonásobně ospravedlnily, možná časem, až najdu vůli. I když, to už by byl nejmíň třetí post o rostoucí negramotnosti našich masmédií, který jsem tohle jaro nakousl a nedokončil, tak radši nic slibovat nebudu.

Vývoj situace mě nakonec 17. 5. přiměl začít s postupným doplňováním: V pátečním magazínu LN mě nejprve rozčílilo, že velký materiál o tom, jak Češi čtou a že prý málo (odkud je mi to téma povědomé?) a co že je nejsháněnější antikvární titul, byl svěřen analfabetce (online ukryté pro změnu pod pseudonym Archiv LN), která je schopna napsat třikrát po sobě "Prestibolo duše". Při hledání jsem v tomtéž čísle narazil ještě na Ernsta Hemingwaye a teď online i "ve Stradfordu on Avon" (správně je to nejen Stratford, ale evidentně i -upon-), jehož jsem si v tištěné podobě nevšiml, ale připomnělo mi to mezitím zapomenutý výrok Barbary Kodetové tamtéž: To se říká i ve slavné větě v Duně: "Fear is my killer." (Strach je můj vrah). Akorát že přinejmenším v té románové Duně se říká Fear is the mind-killer (v Blažkově a Smékalově překladu Strach zabíjí myšlení); a v minisérii tak známý citát evidentně nezměnili (i když nemám ponětí, jak se kanonického překladu přidržel dabing). Zdá se, že Kodetová nemá až tak dobrou paměť, nebo znalost angličtiny, ale nemůžu jí vytýkat, že se jí ta [maj] po letech popletla. A tazatelce, že ji neopravila na místě, taky těžko; ale nevím, nevím – neměly by se takové záležitosti ověřovat aspoň dodatečně?

Update 3. 6.: Ach jo, kdybych nebyl – já blbec! – zbůhdarma přísahal (je k nevíře, jak rychle týden uteče), tak se na to v tomhle hicu vykašlu, ale co mi zbývá. Takže onward and upward (jak to v 80. letech překládala Hana Žantovská, "do kopce, z kopce, pořád na střídačku", ale to sem teď nepatří); s nechutí do toho, nic není hotovo.

Ostatně, události posledního měsíce mě poučily, že přílišné odkládání může vést k tomu, že mě předběhnou (ó hrůzo) samotné postižené noviny: chtěl jsem se tu rozohňovat, jak Lenka Nejezchlebová neví nic o geografii střední Evropy ani cestování do zahraniční do komunismu – a oni se omluvili sami (s jedenáctidenním zpožděním – že by tak dlouho trvalo, než dorazil dopis od Vorlíčka domáhající se opravy)? Chtěl jsem zde pojednat o tom, jak šéfkomentátorství sežralo Miloši Čermákovi duši tak důkladně, že už nezbylo než zakousnout se i do kognitivních oblastí šedé kůry – a jeho přemrštěné nároky (i když ne že by si studenti žurnalistiky nezasloužili tlouct, co se do nich vejde) byly rozebrány dokonce na straně dva.

Co se té nové rubriky týče... nevím, nevím. Myšlenka to v principu jistě je záslužná (mou matku dokonce pohnula k vzácnému "mně se to jako nápad moc líbilo, no co ty na to říkáš?"), , ale zpracování chabé: chápe se spíše podružností a rozňahňává je spíše s ohledem na vlastní exhibici nežli čtenáře, fakta, natožpak nápravu příslušných autorů (i když co jsem, naiva, čekal? kdo by si nasadil do kožichu s tím, že má tít do živého?). Zvlášť poslední pokračování (přišlé po týdenní pauze, až jsem si myslel, nebyla-li rubrika zase v tichosti zrušena) se topí v zaumné samožernosti až hrůza: když si přečte koňskou dávku rumunské roajalolatrie, zalituje, že se zde neseznámíme s rychle kořenícími plnokrevníky. Já jsem spíš doufal, že Martin Zvěřina vyřeší mou hlodající nejistotu, zda Když vypukla druhá světová válka a Rumunsko se stalo kolonií nacistického Německa. Dodávalo mu olej í (sic?!) obilí, šlo spíše o sójový, nebo dokonce slunečnicový; a jaký záhadný objekt nešlo do paláce nainstalovat, neboť monarchova osoba už od dětství nešťastně překážela každému diktátoru, který se v čele Rumunska objevil (snad elektrický přístroj? srov. alternátor, komutátor) .

Ve témže čísle magazínu ve článku Yoyo se vrací! (jasně že mě zarazil už ten titul, ale autorka mi včas vysvětlila, že Dnešní hráči si říkajíyoyeři, neboť ,jo/o " se správně píše yoyo – všechno sic C&P z webu, ale v tištěné podobě to tak zlé nebylo; to to začali scanovat, nebo co?) mi připadlo podezřelé, že by se mohl jmenovat německý emigrant Charles Kirchof. Nu... je to drobátko nejednoznačné: Google sice sdílí mou preferenci Kirchhofa, ale fakt je, že "Kirchof" v něm převládá. Ovšem je to relativně malý počet textů, které zjevně vzniklý rozkopírovánm jediného pramene; a naopak jediná stránka s Kirchhofem je nejen přesvědčivější z vnitřní konzistence, ale taky obsahuje obrázkový důkaz (vlevo druhý odspoda); a když si ještě zadáte vyhledat [Kirchhoff noisemakers], rozhodně vedou nad jakoukoli jinou verzí. Ale aspoň jsem při tom pátrání zjistil, odkud že autorka opsala svou Historii yoya, kteráž je dlouhá a spletitá: napřed jsem myslel, že ze stránek national Yoyo Association (nebo, jak říkám, některé kopie téhož), ale subtilní intertextové indikátory, jejichž analýzu nechám čtenáři ku pocvičení, ukazují, že se zbytečně nenamáhala, majíc k dispozici jejich české protějšky, které stačilo zkopírovat a drobátko zeditovat (hint: začněte třeba tím, kdo si nechal patentovat vynález zvaný "vylepšené bandalore"). Že se pouliční mládež (dokonce i ta mocná v jisté míře angličtiny) domnívá, že francouzské slovo se členem a koncovkou ženských jmen znamená 'opustit svou zemi', nu, to je zcela pochopitelné, a koneckonců aspoň to alibizují přímo lidovkovým v překladu znamená něco jako. Ale že ani novinářka... to je ještě pochopitelnější: však jsem právě ukázal, že ani tu angličtinu ovládat nemusí; a navíc je to blondýna. (Mimochodem, že by tajemství klonování ovládli jako první v magazínu LN, nebo co?)

O Darinou Křivánkovou jsem se tu již otřel; opakovaně. Původně jsem ji chtěl pouze povýšit na tuplované vemeno za to, že není schopna ani opsat tak jednoduché jméno jako Monica Bellucciová. Jenže kdo chvíli stál, už stojí opodál, zatímco hlavní filmová odbornice LN se odebírá pořídit exkluzivní rozhovor s Georgem Lucasem do Kulturní revue z minulé soboty. Nejenže ho tam nechá hlásat Na úplném začátku [Dartha Vadera] poznáváme jako zloducha, v Epizodě IV vyjde najevo, že je to otec hlavního hrdiny, když je špatně známo, že "já jsem tvůj otec" je věta z vyvrcholení Impérium vrací úder; ale dokonce přirovnávat fanoušky prequelové trilogie k příznivc[ům] hop hopu (koukám, že obého si už povšimli čtenáři duplicitního barevnějšího vydání). No napadá vás nějaké vhodné označení pro tohle? Zatímco je pryč, prznění filmových recenzí – a jmen Spencera Tracyho, pro pokročilejší i George Cukora a (tohle mi málem uteklo) Katharine Hepburnové – se s vervou ujala nějaká Bláhová. Cucačka.

Již umdlévám, tak jen pár zbylých odkazů na sobotní LN a zbytek jindy, nebo nikdy: Renata Kalenská nechává Jiřinu Šiklovou tvrdit, že ODS vznikla odtržením od Občanského hnutí, což i mně přijde jako dost bizarní formulace. Buñuela píší zcela bez Diakritiky, nejen tildy, ale i českého háčku (pořád ovšem lepší než MF téhož dne, kdy dokonce Anýž – nebo, doufám, jeho úpravce – dal do titulku pěkný tučný háček Pohádka o velkém lovci Ceaušeskovi). A pak tu máme jedno aby zapůsobil na manžele Mojsejovi a tamtéž Vítězství v reality show však sebou nese i leccos příjemného. Musím uznat, že taková koncentrace žurnalistického analfabetismu v jediný den se vidí opravdu jen vzácně.

Nadávání na noviny:

Hnízdo negramotů v Mladé frontě DNES

Vždycky si myslím, že už jsem viděl všechno, co vidět lze, a vždycky mě překvapí, jak omezenou představivost mám. Kdy bych si býval pomyslel, že v sobotní MfD najdu větu Šéf České pravice, který dostal v médiích přezdívku „bizardní politik z obskurdní strany“, sebevědomě prohlašuje, že by ve vědomostech porazil jakéhokoli politika; a hned na straně dva; a podepsanou celým jménem Jaroslav Kmenta? (na webu do zítřejšího rána, touž zprávu na iDNESu už opravili bez čtenářských komentářů, anebo možná při nezávislé redakci ještě před zveřejněním.)

Jako zvláštní bonus si můžete tipnout, co by tím vlastně chtěl p. Kmenta (a jeho následníci v potravním řetězci) zahýkat, i kdyby se mohl spolehnout, že to zaň transliterují do češtiny. Nejsem si vědom, že bych na takové označení někde narazil i v průběhu Grossgate – koneckonců, fulltextový archív Kmentova vlastního média (i když nedovede skloňovat, ale ještě jsem pro klid duše prověřil Simkaničovo jméno v kombinaci s dalšími pády) obsahuje spojení obou adjektiv jen devětkrát (z toho jeden výskyt běženců z obskurní stalinistické říše Velkého vůdce Kim Čong-ila a Kim Ir-sen (...) vytvořil (...) tak bizarní kult své osoby, že nemá ve světě obdoby V temné říši Velkého Kima ze srpna 2002 – jojo, historie nebo přinejmenším novinový obsah se opakuje, a můžeme být ještě rádi, když ne dřív než za půl třetího roku – a zbytek v kulturní rubrice), a "obskurdní" naštěstí jen jednou (zato "bizardních" je nepříjemně mnoho, ač převážně od sporťáků, krajánků a grafomaniakálně-kverulantských čtenářů). A že by se osazenstvo nástupkyně Koaly zdravilo "nazdar, viděls včera na Nově bizar(d)ního politika z obskur(d)ní strany? docela válel, žejo", tomu taky příliš nevěřím.

Nutno ovšem uznat, že zrovna tenhle víkend se mezi MF a LN strhl velice těsný souboj, kdo mě rozčílí víc; vypíšu to tady podrobně – jenom ne zrovna teď; ale přísahám, že do pátku určitě.

Nadávání na noviny:

ČTK = DMNC. LN dtto²

Nicméně ještě jednou děkuji za upozornění na prapodivnou zprávu ČTK, bez něhož by tento post možná nevznikl (i když třeba jo, viz níže). Je na ní možno porovnat naše přístupy: zatímco on hodnotí emotivně podle toho, konvenuje-li vyznění jeho předsudkům (viz celý tag "monstermedia"), a povrchně ("nejblbější titulek historie"), já jdu po obsahu do hloubky. Totiž, nejprve mě jen tak lehce zaujalo: jak mohlo "modré cukroví" znít v originále, a co to vlastně je? I začal jsem pátrat.

Žádnou "agenturu WENN" jsem v Google News ani (včera – klíčové doplňkové slovo zjevně je news, ne agency) na webu jako takovém nenašel; ale wenn ji čert, stejně jenom zprostředkovala (naštěstí odzdrojované) The Smoking Gun a o tom, že existuje takový server, jisté ponětí mám. Jejich interní vyhledávání naštěstí funguje, takže jsem rychle byl u zdroje. A nestačil jsem se divit. První stránka... obě strany identifikovány takto, podpisy, razítka, cena. Druhá stránka... 150 uniformovaných policistů a požadavky na bezpečnost, hi-fidelity sound system a super trouper follow spotlights, pódium pro Ringo Starra a jeho bubny o výši čtyř stop; třetí stránka... konečně odstaveček skromných požadavků do šaten, utopený mezi omezením volňásků na 50 kusů, po umělcích se nebude žádat, aby vystupovali před segregovaným publikem, náklaďák, autobus, dva cadillaky; čtvrtá stránka – závěrečná právničtina.

Takže nejen ani stopy po blue sweets or whatever; hlavně i žádný specifický dodatek smlouvy, co dodáno být nemá (kondomy? v Americe v pětašedesátém?! tehdy se to i s rebelstvím bralo podstatně spořádaněji). Začichal jsem, co tady smrdí, a vrátil se na první stránku, kde redakce TSG poznamenává, jak neuvěřitelně byli skromní: Remarkably, there's no requirement of bendy straws, Rough Rider condoms, or Cristal for the Fab Four – s odkazy na jejich dřívější odhalení, jak Mariah Careyová vyžadovala brčka s takovými těmi ohýbacími kolínky (v osmdesátých letech to býval velký hit dokazující, jaké máte kontakty na Západě, od té doby jsem je neviděl, ale taky už jsem od té doby nepil brčkem), jakýsi Busta Rymes (to bude rapper, nebo co?) 1 krabičku vroubkovaných kondomů a "P. Diddy (f/k/a Puff Daddy)" šampaňské značky Cristal (kterou chtěla už i Careyová). Toť vše, a zjevně jediné možné východisko následné hry na tichou poštu.

Tak jsem si zanadával způsobem, který jistě už dovedete doplnit sami, jenže věc měla mít ještě pokračování: V pondělí večer jsem zprávu objevil v novinách. MfD ji prostě přetiskla, jen ještě seškrtanou, ale co provedly Lidovky, to i mně vyrazilo dech: Ačkoli je rovněž podepsána jen "čtk", zjevně její zpracování svěřili zaměstnanci, který ještě nestrávil v útrobách Leviatana tak dlouhou dobu, aby mu nezůstaly poslední zbytky myšlení... či lépe řečeno po pankaplanovsku myšlenkování, neboť už je vykolejeno natolik, že sice nezůstává trpně stát na místě, ale ubírá se zcela pomýleným směrem. Zřejmě mu taky nebylo jasné, co to je modré cukroví a proč by liverpoolská čtyřka měla požadovat k odpočinku mezi vystoupeními exotická zvířata, pročež článek vylepšil takto: "Nejzajímavějším čtením je ale ne zcela srozumitelný dodatek smlouvy, žádající..."

Ne, nemám slov (a i kdyby, tak čas jimi plýtvat).

Nadávání na noviny:

Sedím v knihovně a je mi dobře

Šéfredaktorův úvodník "Raději o prádle" začíná: "Původně jsem dnes chtěl psát článek pod titulkem Střelba do vlastního týla, který měl začínat větou: Nechtěl bych být pasažérem ve vlaku řízeného Stanislavem Grossem." Ještě dobře, že to neudělal a raději se věnuje překládání z The Ecologistu o problémech s odbytem šatstva z "organické bavlny" (pravda, napřed padne i spojení "organické pěstební metody").

Na s. 16 pak je článek, který, jak uvedeno už tradičně, "vyšel 11. dubna 2005 v The Guardian". První mě praštilo do očí "Díky zvyšující se nezaměstnanosti v zemi se stávají měštští obyvatelé na nové sousedy alergičtí", o kus výš ještě je "Díky nedostatku vládní podpory si farmáři nemohou dovolit investovat do techniky". Nejsem až takový staromilec a brusič jako (bývalo?) čtenářstvo LtN (na s. 2 jakýsi "autor je právník a vysokoškolský pedagog" doporučuje "Řešení jazykové diskriminace mezi pohlavími" přidáním §103 "Ustanovení tohoto zákona, která se týkají starosty, se použijí i pro starostku", což by prý bylo "vysoce elegantní řešení, které by napomohlo odstranit jazykovou legislativní nerovnost mezi pohlavími v Čechách, na Moravě a ve Slezsku"), ale tohle je přece jenom trošku moc: jako bych v téhle zemi byl jediný, kdo ví, že kromě univerzální předložky "kvůli" má čeština ještě k sociální kritice knižním stylem zvláště vhodné "vinou".
Překlepy ani nemám čas vypisovat; překladatel, jak si onehdy kdosi stěžoval, nejmenovaný ("zahraniční rubriku připravil PETR JEDLIČKA, stojí pod vedlejším sloupcem Stručně ze světa), ale to tuším bývalo už před Únorovou revolucí, a i podepsaná Platzová před dvěma roky mršila, co mohla (viz archívy na Blogspotu). Dále vybírám: "Spojené státy dotovaly (...) To představuje 72procentní příspěvek. Většina těchto subsidií směřuje na..." a "stávající politika farmářských subsidií musí být radikálně přehodnocena".

Sakra: už mě, koně, vyvádějí, ale – lituju, Adamme – už jen za tohle by jim Dostál měl sebrat "subsidie" (-a?).

Nadávání na noviny:

Hary Poter a Kolozubá jednostránka

Včera v Mladé frontě vyšla celá stránka o tom, co nám ty naše děti dneska čtou, a zdali ještě vůbec. Hlavní článek Alice Horáčková, doprovodný článek Alice Horáčková, anketa Kterou knihu mám nejraději nepodepsaná. (Vedlejší stránka zase byla věnována tématu, že "Falešných obrazů je víc než originálů" a Vladimíře Šumberové, ovšem pod záhlavím Publicistika.) A právě anketa mě do očí praštila první: Já mám rád Klabzubovu jedenáctku (takovou volbu bych nečekal, ale je to knížka o fotbale a já sám fotbal hraju, takže proto.) a pro jistotu hned zopakováno v odpovědi na druhou otázku "Máš nějakého oblíbeného literárního hrdinu?" – Je to asi kapitán Honza z Klabzubovy jedenáctky. Hm, hm, tady někdo nedával ve škole pozor. Jasně, mohli by se v MF hájit, že to byl dotyčný desetiletý žák ZŠ 8. května v Olomouci a oni nechali odpovědi tak, jak přišly, coby dokument (z dalších povedených: Moje oblíbená kniha se jmenuje Tajemství, ale nepamatuju si, kdo ji napsal. Ano, to si umím představit. Ale dokonce i třináctiletá gymnazistka, jež favorizuje Asi Let do nebezpečí od Haileyho [chudák Castle, takový je úděl spoluautorů] neboť prý Rádu [sic!] čtu knížky o létání, ponorkách. Dívčí románky mě moc neberou, popíše nejoblíbenějšího hrdinu podobně vágně Hlavní představitel z knihy Firma od Johna Grishama. Je to od ní snad pragmatické předjímání faktu, že jeho jméno by nám nic neříkalo? Nebo je to vysvětlení dodané v redakci?), ale jednak to nezní příliš uvěřitelně a jednak mají odpovědi jinak bezchybný pravopis, což si u neupravovaného textu troufám vyloučit. V první chvíli jsem se ještě podivoval odpovědi Faraon od Boleslava Pruse, ale zdá se, že nejnovější vydání opravdu (kam ten svět spěje?) upouští od tradičního názvu a vrací se k tradici starší, z let 1899 a 1919. Pravda, i tam pořád píšou Pruse s dvojitým w a (druhým) přeškrtnutým l, ale nemůžeme od našich školáků nebo novinářů chtít příliš. Podobně archaické mi přišlo i skloňování romány Julesa Verna v úvodní větě celé stránky, ale nemám po ruce pořádnou gramatiku, tak nemůžu vyloučit, že je dnes zcela přípustné.

Dál mě zarazilo i psaní Harry Potter a Kámen mudrců, potažmo a Ohnivý pohár: proč ta poenglicku velká písmena, je k nim snad nějaký věcný podklad? Tady jsem se pohříchu jasného verdiktu nedobral: fyzicky jsem narychlo dostal do ruky jenom pětku, která názvy předchozích dílů neobsahuje; na webu včetně Albatrosu majuskule převládá, ale to nehodlám brát za průkazné. Národní knihovna je rozhodně pro malá písmena (vyjma, logicky, Fénixova řádu), uznávám ale, že městská zase pro velká. Dobrá, ponechám to (prozatím) jako plichtu; ale O Letadélku Káněti a Kniha Džunglí jsou tituly dost staré na to, aby se člověk mohl ujistit v běžných encyklopediích: ne, takhle se opravdu nejmenují.

Konečně v tabulce "Nejoblíbenější kniha dětí v roce 2004" (na dočasné mfdnes jako příloha k hlavnímu článku, ale na iDnesu chybí) je jako Paoliniho jméno uvedeno Christoper (v článku samém už je správně). V doprovodném je zase špatně jméno bratrů Durrellových – zdvojené jsou obě souhlásky, ne jen jedna. A citát (zase v hlavním – jaký to formální rozdělování vůbec má smysl?) "děti mají rády českou literaturu, a zejména ti menší čtenáři potřebují příběh, se kterým by se ztotožnily" nechám bez komentáře, protože žádný publikovatelný mě nenapadá.

Ne, Alice, pranic jsi mě nepotěšila; obávám se, že tvá expoziční doba je u konce a dál už bude následovat jen sestup a pád do chuchmovštiny.

Nadávání na noviny:

Respekt: časopis ***ých ***ů (to be demonstrandum)

Když se mi dostal do rukou čerstvý Respekt 14/2005, nejprve mě pohnul k dlouhému přemítání, jaký speciální význam má obnášet ten spřežkový pravopis Rudí czerti cítí šanci. Nepřišel jsem na nic, ani po přečtení článku: inu, Respekt – míchání komentářů do zpráv s nenapodobitelným stylem. Ale brzy mi na to daly zapomenout akutnější problémy.

V posledním odstavci článku Peníze nejsou problém (Britské domácnosti už vědí, co je to žít na dluh) na s. 8 jsem si ověřil, že dělení slov je už opravdu amen ve všech českých tiskovinách, když ho vytlačila monokultura jakéhosi lámaného lámání hláska jako hláska, v tomto případě lord Griffi-ths. V rozhovoru s Martinem Bursíkem mě potěšilo pěkně zdeúřednické Měli jsme například připravený návrh, že ČR zahájí práce na výstupu jaderné energetiky (rozuměj zjevně zajištění provedení ukončení provozování), jež po něm tazatel chutě zopakoval aspoň s jakýmžtakýmž doplněním předložky německá levice prosadila výstup z jaderné energetiky. Stop the world, I want to get off – no, ale nač tu hned dělat výstup, že.

Dokonce i v Hvížďalově článku (referát o životopisu zakladatele Spiegelu, s. 19) je už základní skladební dvojice absurdně rozseknuta čárkou (nebo je to jen důsledek nějakého nezačištěného přestylizování?): Pobyt za mřížemi se však nakonec nestal, osudným jemu – postavila se za něj [...] – nýbrž lidem, kteří [...] O kousek dál za větou Formálně však kvůli válce nevystudoval žádnou vysokou školu [aha, takže studoval jen neformálně?] a rovnou z fronty nastoupil do redakce, v níž dělal po maturitě eléva). přebývá uzavírací závorka, ve větě Augstein, který měl celý život jenom štěstí (pětiřádková vsuvka rekapitulující předchozí dva sloupce) si věřil i tentokrát zase za závorkou čárka chybí.

Kulturní rubrika: chvalozpěv Radima Kopáče (ach jo) na Petra Krále bizarní zejména v úvodu o tom, jakou měl chudák nevýhodu proti jiným exilovým autorům, jejich[ž] aureoly zastiňují desítky dalších jmen; recenze na film Nenávist přepisující japonská jména anglicky (co mě se týče, kultura v Respektu vůbec definitivně upadla, když se pod recenzemi začalo objevovat autor studuje (...) na FF místo autor přednáší); rozhovor s Blixou Bargeldem, jemuž je do úst vloženo V Německu existuje dětský hit od Schnappi Das Kleine Krokodyl. Je už dva roky oficiálně a zdarma na internetu, kam jej dali jeho tvůrci. Ale to vůbec nezabránilo lidem si tu nahrávku stále kupovat a učinit ji nejprodávanější v Německu. I když ponechám tu formulaci stranou (ačkoli mě učinila tichým, zadumaným), je věcí pěti vteřin na Googlu ujistit se, že ypsilon opravdu nemá v německých plazech co dělat.

Na závěr Viktor Šlajchrt (a takový to býval dobrý fejetonista; ale zmiňoval už jsem se, co provede novinařina vaší duši?) prohlašuje rok 1975 za "počátek normalizace" a tupě podepisuje pardon, parafuje nejpitomější propagandu držitele "originálního patentu". A když jsem si časopisem listoval ještě jednou před útokem na hlavní chod, s hrůzou jsem v prvním odstavci komentáře Planetární šéf pro třetí tisíciletí (s. 3) našel federální tajemník Kofi Annan (aspon že hned v následující větě je přetitulován zpět na generálního).

Dokončení: "Kaleidoskop" je tentokrát od Petra Jakeše a pojednává mj. o pátrání po extrasolárních planetách:

Nakonec to vyšlo právě díky "zákrytovému pozorování". Když totiž planeta při svém oběhu hvězdy přeběhne přes její disk, vrhne na něj stín. A právě tento stín sloužil dlouhou dobu jako důkaz. Vadou na kráse ovšem stále zůstával fakt, že to byl pořád jen důkaz nepřímý. Dnes už jsou konečně k dispozici i důkazy lepší. Díky americké sondě Spitzer, která na své [čí taky jiné? čert aby tu angličtinu spral, pozn. mČ] palubě nese unikátní spektrometr schopný rozlišit místa a tělesa o rozdílné teplotě, totiž vědci před nedávnem konečně získali snímky zachycují [SIC!!!] tepelné záření planet v jiných soustavách.

Podivoval jsem se i věcnému obsahu – co jsem věděl, planety se nepřímo detekovaly objevovaly spektroskopicky podle toho, jak ovlivňují pohyb mateřské hvězdy; navíc přímo pozorovat zákryt, to musí být hrozně nepravděpodobné – ale po troše pátrání musím s úlevou konstatovat, že Jakeš, ač geolog a ne astronom, měl přinejmenším stejný kus pravdy jako já. Jen ty korektury...

Ale teď už tomu hlavnímu – hlavnímu textu alias "tématu čísla", který P. T. čtenářstvu doporučuje i "editorial": Šest žen proti IRA (Jdou po vrazích svého bratra. A když vyhrají, změní to svět). Jak jsem na něj narazil, říkám si, aha, s(S?)everní Irsko... v Respektu... že by to byla... nalistuji na konec a ovšem, kdo jiný než Jarka Stuchlíková. Její dřívější články ve mně nějak nezanechaly žádnou stopu, spíš jsem si ji pamatoval jako ne zvlášť oslňující překladatelku, ale budiž, jak říká Karkulín, "nic si z toho nedělejte, každý nemůže být chytrý" (respektive já nemám čas a výdrž napravovat všechny chyby světa). Takže jsem si spíš pobaveně odškrtával objevující se anglicismy: Ženy začaly po vraždě „křičet ze všech střech“. – shout from the rooftops, jasně; o kousek dál už máme idiomy bilingvální V těchto „kangaroo courts“ – klokaních soudech – jede i politická strana Sinn Fein. Ta, respektive IRA byla kritizována, že to je nebezpečná kriminální organizace, ano dokonce označena za „nejsofistikovanější kriminální organizaci současného světa“ a šestice žen hodlá jako další fázi boje s ní změnit kriminální vyšetřování v civilní při (naopak problémem je přetrvávající zločinnost IRA). Kromě toho sestry plánují demonstraci před hospodou, kde Robert přišel o život a veřejnou vigilii za bratrovu duši. Ach, ty čárky: samozřejmě přišel jen o život, ale o vigilii ne, však taky žádného bratra neměl.

Pak tu ovšem máme zásadní věcné chyby, které jako obvykle nestíhám dodělat. Že se na celé blogování nevykašlu...

Nadávání na noviny:

Novoroční dávka žluči

Celý příspěvek

Nadávání na noviny:

Adrina Kviřánková je meveno

Ne že bych se valně zajímal o film, natožpak o českou filmovou kritiku, ale čas od času narazím na nějaké stránky, kde se rozebírá, a měl jsem dojem, že recenzentka LN není mezi fajnšmekry hodnocena právě vysoko; ostatně sám už jsem se tu o její gramotnostní deficit párkrát otřel (z toho jen jednou jmenovitě, ale na přilákání vyhledávačů to stačilo), ale přece jen ne víc, než o průměrný novinářský póvl. Úterkem to skončilo. Otevřu kulturní rubriku a čtu:

Na Barrandově se točí drama Relevations

PRAHA – V barrandovských ateliérech začalo natáčení šestidílného amerického seriálu Relevations. (...) Žánr seriálu se pohybuje na pomezí dramatu a fantasy, tvůrci přibližují projekt jako kombinaci série Akta X a knihy Kód Davinci. Konkrétně tu budou silám temna čelit doktor a jeptiška. Relevations se bude v barrandovských ateliérech natáčet do konce března příštího roku.

Tak za prvé, dokonce i většina lidí, kteří ignorují, že The Da Vinci Code vyšlo česky před víc než rokem a jedním boomem bestsellerovitosti jako Šifra mistra Leonarda, a znovupřekládají kolo, v sobě má aspoň tolik generativní gramatiky, že to zohební "Da Vinciho kód" (BTW OMG WTF první výsledek v českém Googlu – slovenské vydání nutno odfiltrovat. Druhý nečekaný objev: české stránky Opus Dei!!!)l; a zjistit si, jak se správně píše "da Vinci", může naprosto každý.

Jen o okamžik později mi začalo vrtat hlavou: a co je to za podivný název? Relevations, nějaká slovní hříčka s relevancy? Relieving? Repeated elevations? Trvalo mi nějakou chvíli, než se mi rozsvítilo, protože nejjednodušší vysvětlení jsem pokládal za nemožné i na poměry našich deníků: ano, jsou to docela obyčejná Zjevení.

Musí jít o nějakou zvláště virulentní přenosnou dysgrafii: na vedlejší stránce zase palcový (měřím-li šířku) titulek od specialisty přes televizi, jehož týdenní shrnutí se jinak docela dají číst, hlásal Praha zažije dvě bieánele najednou. Jak dlouho ještě může trvat, než duchové Čapka, Basse et al. smetou ten plátek s povrchu zemského?

Ale aby bylo jasno: ne že by na tom starší sestra byla líp. Aby se příloha k Velké listopadové liberalizační revoluci zaplnila, došlo i na Gustáva Husáka; tady bude citát delší, protože je nutno ho uvést v úplnosti:

Pokusy o obnovení "husákovské legendy" na Slovensku po roce 1989 jsou tedy od samotných základů falešné. Svůj podíl na ní měl i Ján Čarnogurský, když se jako předseda slovenské vlády (společně s předsedou Slovenské národní rady Františkem Mikloškem) oficiálně zúčastnil pohřbu Gustáva Husáka (listopad 1991). Šel tam tehdy s postojem, že jednomu ze zakladatelů slovenské státnosti musí být vše velkoryse odpuštěno. Stejně postupoval Vladimír Mečiar, když jako ministr vnitra po volbách v roce 1998 prohlásil, že tohoto zakladatele státnosti země není možné v žádném případě postavit před soud. To by tedy zpětně mělo logicky platit i pro doktora Jozefa Tisa, jako "otce" válečného slovenského státu. Výsledným obrazem by byla zcela žalostná trojice zakladatelů slovenské státnosti – Tiso, Husák a Mečiar.

Ne že bych znal zpaměti každého slovenského ministra a nemám chuť a vlastně ani důvod to hledat; tolik ale zas ještě vím, že Mečiar byl slovenským ministrem vnitra jen krátce na jaře 1990, pak byl předsedou vlády, s přestávkami do voleb 1998, kdy byl svržen. Myslím, že ministrem vnitra se pak stal právě Čarnogurský a nějaké zdůvodňování, proč Premiéra Odtržitele nelze trestně stíhat, i kdyby snad nedajboh stokrát bylo za co, si zřetelně vybavuji. "Autor je slovenský politolog, emeritní profesor Univerzity Komenského v Bratislavě, podepsal Chartu '77" a snad by ještě měl vědět, o čem mluví – koneckonců z první části odstavce je jasné, že Husáka nešlo v osmadevadesátém "postavit před soud" už z toho prostého důvodu, že by těžko držel ve vzpřímené poloze, i kdyby ho exhumovali. Prohodil teda osoby někdo při překladu ze slovenštiny (ale ten přece taky není nijak složitý)? Ech, co na tom (Mladé frontě) záleží...

Čím dál víc chápu kamaráda, který už dávno čte z novin jenom Daily Telegraph.

Nadávání na noviny:

Relaxační resorty bojem zocel demokratizované Granady

Do Prahy přijede bývalý ředitel CIA; koho mohou Lidovky vyslat na rozhovor (v magazínu před 14 dny) než své největší eso, jediného Čecha, který byl zapuštěn do útoku na Irák? Na tom jistě není nic špatného; jenomže to chce větší odolnost, než jakou disponuje průměrný (a třeba i nadprůměrný) český novinář, aby se člověk při dlouhém pobytu v zahraničí ubránil vábení falešných přátel a od toho už je jen krůček k tomu začít zrazovat svou rodnou řeč. Možná přeháním – zdá se, že poslední měsíce František Šulc normálně píše domácí témata, tak se třeba jen ocitl ve vleku charismatického zpravodajce, anebo holt opravdu není (v tomto ohledu) až tak nadprůměrný, každopádně dohromady s chabými korektorsky-editačními standardy to vede k výsledku, který bych Lidovkám za rámeček nedal.

"Rozhovor poskytl hned na letišti, ale únava z letu spadla, vždy když se debata stočila na Irák" – no dobrá, všichni rozumíme, že únava spadla z Woolseyho. A dnes už se "ve dvou republikánských a jedné demokratické administrativě" asi nedá počítat za anglicismus, i když osobně pořád staromilsky soudím, že by se nic nezměnilo, kdybychom řekli po česku "vláda" (jako činí biografický rámeček, v němž ale zase stojí "je původním vzdělní právník"). Ale "Ale pointou je, že třetí světová válka ve smyslu studené války byla vyhrána", to ještě pořád je otrockost prvního řádu: česky pointa – vyvrcholení vtipu; anglicky point – inu, to je vždycky takový nepříjemný oříšek, ale tady by se dalo říci třeba "podstatné". Věty "Administrativa se snažila uřídit oba problémy, ale neměla průlomové řešení" a "Byla to doba, kdy v Kremlu seděl starý dobrý muž Jelcin" se mi také zdají být pod vlivem, že by potřebovaly přes noc vystřízlivět. "Například jsem chtěl peníze na to, abychom měli více instruktorů pro arabštinu a farsí" – za takovou vazbu by Šulce jeho učitelé pro češtinu taky nepochválili. O chybách, které se staly v 90. letech: "CIA ... byla odrazem toho, jak si USA a Západ užívaly po studené válce prázdnin, což se dá přirovnat k prázdninám po první světové válce. Mnoho lidí si myslelo, že si nemusíme dělat starosti s Ruskem (...), nemusíme se už obávat KGB (...). Mnoho lidí relaxovalo, přičemž relaxovat nemělo." Relaxovat – odpočívat, povalovat se, mít havaj; to relax – uvolnit, polevit např. pozornost. A pak ve Wolseyho výkladu, jak lidovláda úspěšně táhne světem: "Na konci roku 1945 existovalo 20 demokracií. Dnes je jich 117. (...) Reprezentují 60 procent všech vlád a 60 procent populace Země." Podle mého tedy spíš představují než že by zastupovaly. "Jenom tři z těchto nyní demokratických zemí se staly demokraciemi na základě války. Jde o Jižní Koreu, kde trvalo ustavení demokracie 30 let, Granadu a Panamu." Vem čert, že Šulc zpovídaného neupozornil, že míchá dohromady jablka a hrudky; ale snad bych mohl žádat, aby aspoň někdo v novinách věděl, že Granada je španělská provincie a ten karibský ostrov, kam podnikl Reagan invazi, je Grenada. Na konci Woolsey ujišťuje: "Naše země ale stojí na systému brzd a protivah. Moc exekutivy omezuje Kongres, který stojí mimo ní." Já vím, že mimo, aspoň v současném užívání, kolísá mezi akusativem a genitivem; ale opravdu by Šulc napsal "Kongres stojí mimo exekutivy", anebo si popletl, jak to je s délkou i?

Reportáž dokonale doplňuje celostránkový inzerát lákající na "Rivieru Rudého moře". Že byl překládaný z angličtiny, bych poznal nejen z místních jmen jako "Sharm el Sheikh" a "Soma Bay". Čiší to z něj od velkého úvodního sloganu "Vezměte mě tam" po snad ještě angličtější záverečnou formulaci "Pro více informací kontaktujte svou cestovní kancelář." No řekněte, mohli byste bez reakce přečíst výzvu "Užij si zábavné vodní sporty, jednu či dvě (!) hry golfu, návštěvu elegantních lázní (pro zdraví i krásu), nebo třpytivý (!!) noční život"? Stačí tak málo: "Vyber si z řady nádherných resortů, z nichž některé jsou objevovány až teď. Resorty nabízející ohromující hodnotu." Nepochybuji, že vedu marný zadržovací boj proti přesile turistického průmyslu, který už do českého lexika pevně zaklínil "destinaci"; ale přece jenom pořád ještě, aspoň v promluvách jistého minimálního stylového standardu, je resort jenom oblast působnosti úřadu (předpokládám z francouzštiny, možná přes němčinu?) a nikoli jako v angličtině lázeňské, výletní či později turistické středisko.

Tolik starý Pátek (doufám, že to zpoždění nebylo příliš na závadu) a můžeme přejít k čerstvějším záležitostem: v LN ze soboty 13. bylo hlavní město Tádžikistánu označeno za "Dušambe" – na mapce (a v posledním Reflexu byl zase pod obrázkem popisek "beslamský"; ve vlastním textu bylo dobře, takže nemá cenu na články odkazovat. Rekapitulační přílohu k 15 letům od Vítězného Listopadu evidentně svěřili tomu nejnegramotnějšímu elévovi v redakci: Poté co slovenská národní rada vyhlásila svrchovanost a několik dní po té prezident Havel abdikoval. Rozhodnutí bylo učiněno a posléze po mnoha těžkostech uděláno (to je řeč o dostavbě Temelína!!!). Dál jsem radši nečetl. V čísle o dva dny starším jsem se dozvěděl, že létající taxíky budou využívat sítě malých ranvají  – inu runway jako tramvaj, obojí je hlučné – a na titulní straně údajně kulturní přílohy je řediteli Národního divadla vloženo do úst "Mně Marowitzova inscenace Pokoušení potěšila." Ještě že LN pečují o vzdělání aspoň svých čtenářů, když ne pracovníků: nevím, jak jsem mohl bojovat s podzimními depresemi, dokud jsem si v rozsáhlé zprávě z regionu nejodlehlejšího Policisté líčí na myslivce. Kontrolují alkohol nepřečetl

Letošní kontroly myslivců nazvali karvinští policisté příhodně. Jejich akce nese název "Dohled na mysliveckých honech."

Ono totiž "Právě měsíce listopad a prosinec jsou měsíci honů" – to byste neřekli, co?

Teď jsem pročetl půlku Zlodějin v médiích, abych našel, jakým že posměšným superlativem se to přezdívá Hospodářkám, ale stejně se mi to nepovedlo. No, zkrátka, fakt je to jinší kafe ;-) Páteční publikovaly odvážnou prognózu výsledků voleb; nakolik jsem se díval, docela se povedla, i když by teď autoři jistě rádi zrušili předpověď, že Zuzka Rujbrová porazí kandidáta ODS, neboť "rozhodne osobnost". Nicméně fráze, které pronikly už do titulku (necituji, to se musí vidět najednou), a český výklad, který nabízejí, je značně bizarní. Proti překladu underdog jako "volba pod psa" už se někdo ze čtenářů ozval a jeden z autorů odpověděl (to je snad podruhé v životě, co jsem něčeho takového svědkem), že prý "Je to český ekvivalent k původnímu anglickému označení, který je mezi českými politology i sociology zažitý a používaný." Hmm... podařilo se mi online najít jediný výskyt toho termnu, kde je (pravda v poněkud odlišném sociologickém významu) "Underdog hypothesis" překládáno jako "hypotéza smolaře". Nuže, je mezi přítomnými politolog informovaný o nejnovějších trendech? Ale ať je to jak chce, ještě pořád redaktorům HN zbývá dokázat, že wagon znamená vagón a lidové průvody městem doprovázel vlak.

Nadávání na noviny:

Neúplný průvodce idioty Hospodářských novin (update)

Taky jsem minulý týden neunikl reklamní kampani, že Hospodářky se relaunchovaly nebo rebrandovaly nebo reformátovaly nebo co že to deníky každých pár let provádějí, ale viděl jsem až v neděli páteční číslo. Celkem vzato to není špatné, snad dokonce výjimka z pravidla, že každá změna je k horšímu; grafika stránek je pěkná, i když musím souhlasit s nějakou z těch vyžádaných redakcí, aby ta vzdušnost nebyla na úkor obsahu (v článku o debatě Bush-Kerry byly mezititulky menší než vlastní písmo, přitom zcela zbytečně – prostoru na řádku bylo dost; aspoň že jinde pořád používají větší). Zbavili se i tradiční hlavičky; ta nová mi přišla nějaká mrňavá a příliš podobná Lidovkám, i když ona jistě má být spíš WSJ/FT. No, kdyby teď ještě něco udělali s iHnedem...

Jenže pak, teda především, je tu ten obsah. Nové samo-promo HN také ujišťuje, jak byla kulturně-kritická rubrika rozšířena, v pátek obzvlášť. Výsledek prvního týdne se mi jeví rozpačitý. Ve článku o slamovém poetovi se udává překlad názvu jeho nedávné knihy Complete Idiot's Guide to Slam Poetry netoliko se špatnou předložkou, ale přeložen jako "Úplný idiotův průvodce Slam poetry". Ale houbeles; kniha je součástí známé řady manuálů, jejichž název znamená "Průvodce úplného idiota po..." (konkurenční série je zase "... for Dummies, pro blbečky"). Zdržím se laciných narážek, ale přece jen si musím povzdechnout, že vedoucí rubriky v minulosti anglicky uměl, a v amerických reáliích se vyznal; pravda, na druhou stranu s kontrolováním překladů svých subdodavatelů se nikdy příliš nezatěžoval ani v tom zaměstnání, kde to tvořilo podstatně větší součást jeho popisu práce.

U papíru jsem měl dojem, že pod minirecenzí na Landu byl podepsán on, a říkal jsem si, že úvodní větu použil jako záměrný vtípek (i když kanonická podoba, jak ji šířil náš společný přítel, zní dřeň svého jáství), ale zřejmě jsem se překoukl, v kterémžto případě to asi mysleli vážně. No, v mých novinách by se takové vMF až na dřeň nepěstovaly, ale na druhou stranu, pořád lepší než... Já jsem se nechtěl ozývat v komentářích, oni už to anonymové špatně nesou ;-) a navíc po čase opravdu člověka unaví, ale nevíte někdo, jak přesně to je na žurnalistice s výukou české stylistiky, a co by tam řekli studentovi, který by napsal "O tom, zda dojde k soudnímu obžalování Jaromíra Pohana nyní rozhoduje státní zástupce" (čárku vzal čert)?

A co se ústředního materiálu týče: Ano, je dobré, když se jedné knize může věnovat trochu větší prostor. Je asi nevyhnutelné (a samo o sobě taky bez hodnotového znaménka), že aspoň občas autor vyprodukuje spíš zamyšlení na volně příbuzné téma než informaci o dotyčném díle. Ale polemika s tezemi, které s ním mají pramálo společného (anglicky se tomu pěkně říká straw man: nepřítel, kterého si vztyčím sám, se cupuje snadno), z jakýchsi groteskních jungovsko-neubauerovsko-blyovských pozic... "Takový spartský heilót žijící v intenzivním kontaktu s přírodou a jejími božstvy by nás leda politoval, jací jsme duševní mrzáci!" Možná by Pavel Kosatík měl zvážit změnu svého psychoanalytika. (A co by teprve říkala taková raddar?).

Rozhovor s cestovatelem za prameny Amazonky začíná: "V létě 1989 ke mně jakousi náhodou popadly přes ministerstvo školství, rektorát univerzity a děkanát přírodovědecké fakulty letenky do Peru." No dobrá, zřejmě je míněno propadly, ale o kousek dál: "V italských novinách Corierre de la Sera zpochybnil naše výsledky Polák Palkiewicz..." Je bizarní, že správný pravopis významného zahraničního deníku neví zrovna novinář, který by si to koneckonců mohl ověřit ve vlastním archivu: je to Corriere della Sera. (Dovolím si odbočku mimo téma: o expedici už jsem četl před nějakým časem, tuším že v Koktejlu. Nedlouho poté jsem v jedné zahraniční online diskusi na otázku, kde Amazonka pramení narazil; byla zodpovězena údajem jakési expedice National Geographic z prosince 2000, "information courtesy of Google". Když jsem chtěl hájit naši národní hrdost, zjistil jsem, že na internetu je o Janského výpravě v angličtině akorát rozhovor ve zpravodaji UK a abstrakt v nějakém přehledu publikací, formulovaný ještě navíc hodně vágně. Nevím nevím, jak s takovou svůj objev ve světě prosadí...)

Na druhou stranu Leschtinův článek o bratrech Harantových je fascinující – kam se hrabou všechny ty historie o lidech, co se v 50. letech skrývali na půdě – byť bohužel příliš stručný; téma by vydalo na knížku (hm, nechtěl by se toho ujmout Kosatík? tohle, a teď to myslím zcela bez pošklebků, je jeho forte).

V Knižních tipech Kavárny MfD (jejich výběr a zpracování by vůbec stálo za podrobnější rozbor) taky z minulého víkendu jsem se dočetl, že Tomáš Kulka je autor "poměrně známé, i do zahraničí překládané knihy Umění a kýč". Opravdu? Já myslel, že knihy se překládají v zahraničí, nebo do cizích jazyků, ještě tak nanejvýš poloslangově se mohou do zahraničí prodat. No dobře, v Právu se týž den vyskytoval "geniální stavitel Santiny" a oddaný osobní lékař Gottwaldovy syfilidy, který "do konce svého života (1972) neporušil Hypokratovu přísahu", ale od toho nikdo nic lepšího nečekáme, že?

UPDATE 29. 10.: Minulý pátek HN napsaly v britském čísle přílohy Exportér a článku na fousaté téma sukcesu remosek:

Michelle zariskovala a umístila moravský výrobek Remoska Original do katalogu pod sloganem "The best kept secret in Czech Republic", tedy něco jako "To nejlepší drženo v tajnosti v České republice".

No, to je hodně vzdálené "něco jako"; a v normálním magazínu Víkend a jakémsi propagačním článku o Mense nebo mensanech či co to má být je nám na nos věšeno dokonce: "Společenskou hru Dračí doupě vymysleli v roce 1990 Češi. Spolu s dalšími podobnými hrami se rozšířila do celého světa, kde se jí věnují milióny fanoušků lidské fantazie." Tak to už si pár nehledaných slov o idiocii opravdu zaslouží.

V magazínu LN ještě o týden starším zase vyšel text Karl Rove – prodavač Bushe. Že se tu mluví o "skupin[ě] veteránů z Vietnamu s názvem Swift Boat Veterán" místo úplného oficiálního názvu Swift Boat Veterans for Truth, no, to se dá přejít jako čerpání ze zkracujících mediálních zdrojů a prostý překlep (zvlášť když jsem si v papírovém vydání nevšiml čárky, i když nevylučuji, že tam opravdu je). Ale ta zmínka "program Velkého údělu z třicátých let minulého století demokratického prezidenta Franklina D. Roosevelta", školometsky vysvětlující, co že má na mysli a kdo to byl FDR, a zároveň opomíjející ústřední fakt, že New Deal česky znamená (a vždycky se překládalo) Nový úděl... (Což mi připomíná: zaboha si nevzpomenu, kde jsem to celkem nedávno viděl Johnsonovu Great Society překládanou jako "Skvělá společnost"; vždycky jsem myslel, že je to míněno jako "velká", všezahrnující.)

A ještě jednu věc, co jsem posledně zapomněl. Ne že bych se chtěl míchat do poslední politické kontroverze, ale tenhle citát z rozhovoru s policejním prezidentem v MfD 16. 10. 2004 by myslím neměl zapadnout:

Policie může fungovat jakkoliv, ale vždy bude kritizována. Dám příklad. Když jsme se v roce 2000 připravovali na první velký summit v Praze, byli jsme kritizováni, že se připravujeme na válku. Den nato jsme před Kongresovým centrem bojovali o každý metr, muž proti muži, jak někde u Stalingradu, hořely Nusle, celý národ viděl, kde byla agrese.

Nadávání na noviny:

Abstinence skončena

"A to jsi neměl absťák?" zeptali se rodiče, když se vrátili z dovolené a přivezli (mi) s sebou tašku novin a časopisů nebo hlavně víkendových magazínů. Samotného mě trochu překvapilo, jak vehementně a samozřejmě jsem to popřel: na jakoukoli jinou činnost, kterou trávím tolik času a tak pravidelně, bych si vytvořil návyk dávno (srovnej internet :-) Čím to, že zrovna u denního tisku ne? Dost možná pomáhá vědomí, že bych si ho musel kupovat (na internetu se dají vyhledat dva tři konkrétní články, které potřebujete, ale celé noviny se tak číst prostě nedají a všelijaké studovny taky mají víc nevýhod než výhod); třeba jsem to nejhorší prokletí dokázal překonat už před lety, když jsem postupně přesvědčil sám sebe, že nemusím ztrácet čas s naprosto každou tiskovinou, která se na konferenčním stolku ocitne; snad je ve hře i genetická dispozice – bratr prý se obejde zcela bez sledování zpráv – ať tak či tak, aspoň na téhle jedné ze svých zálib opravdu nejsem závislý a můžu přestat, kdykoli budu chtít... nebo potřebovat... nebo prostě když se tak situace vyvine. Potom jsem schopen zcela bez deprivace vyžít ze zahlédnutých titulků na portálech, ob dva dny puštěných a jediným uchem vnímaných televizních zpráv a, pravda, prohlédnutí titulních (a případně i posledních) stránek vystavených v takových těch stojanech před kiosky (zvláště na nádraží, kde obvyle vystupuji, mají LN i MfD, tak šikovně umítěné, že je k nim přístup z obou stran, aniž bych čemukoli překážel, ááách... ale fuj, kam jsem se to dostal). A o těch ekvivalentech kvartálních pijáckých tahů, když se po nějaké době izolace dostanu ke štosu starých novin a pokusím se je vstřebat najednou, radši pomlčet. Pravda, jednu výhodu to má: narazím najednou na větší množství chyb jaksi koncentrovaněji, takže se to pak lépe sepisuje.

Tolik také jako vysvětlení, proč bral enimen mé jméno nadarmo bez odezvy, i když jsem se o tom dozvěděl skoro okamžitě (my máme oči všude, nebo aspoň trackery referrerů). A i kdybych na to narazil, nu, takovouhle vnitřní inkonzistencí jsem se nikdy nezabýval, byť jenom pro nedostatek času: Pominul už jsem špatné názvy filmů na (letošním) Febiofestu, mlčel jsem, když ve všech kulturních rubrikách packali názvy Everything is Illuminated po oznámení, že naši hroudu přijede poctít svou prací božský Elíša (dneska už jsem zato narazil, pravda jen na fanouškovských stránkách, na zčeštění "Všechno je osvětleno"), a jen můj papírkový kompostér ví, co všechno ještě. Zato že v rozhovoru Tomáše Poláčka s Hřebejkem v magazínu MfD z 16. 9. (na webu ho kupodivu nemůžu najít, což je ale na druhou stranu jediné, co mi zajišťuje jakous takous exkluzivitu) stojí pod jednou fotografií "Jenda [sic] z nejznámějších scén v historii českého filmu: Jiří Donutil a jeho 'Maršál Malinovskij'", no nebylo by to šťavnatější soustíčko?

Celkově bych svá včerejší zjištění shrnul takto: zdá se, že úkoly jsou zadávány těm žurnalistům, kteří o tématu vědí nejméně, a zvlášť když dojde na kulturu; pravda, to není žádná novinka. Reportérka Magazínu LN, jejímž jménem si nebudu natahovat výpis hledaných řetězců, píše o tom, že na internetu (zajímavé je i to nutkání opisovat do článku přesné URL, ale pro obsah naprosto zbytné, jedné z několika rovnocenných vyhledávačem snadno dostupných kopií nějakého textu – srovnej, bez těch kopií, JXD, i když u toho už mě nepřekvapí nic, ačkoli tohle aspoň potěšilo) našla "knihu plnou sofistikovaných [sic!] rad pro [život na ulici bez peněz] od američanky Abbie Hoffmanové s názvem 'Steal This Book'('Ukradni tuto knihu')." Jsem rád, že někdo pořád ještě přechyluje s úplnou samozřejmostí, ale tato přední postava kontrakultury 60.-70. let (já vím, to je dneska tak passé, zvlášť pro mladé) byl Američan, nikoli "američanka".

Chyby v (jinak sympatickém) článku Reflexu o Škvoreckém si nechám na samostatný post a na později, až bude online; prozatím tedy jen další z množících se a důkladnější pojednání taky-by-zaslouživších dokladů, že tamní korektor (když už ne redaktoři) nemá ponětí o pravopise angličtiny: gerundium od slovesa být je "being", bee znamená včela. A když už mluvím o oslavách Škvoreckého, ať to mám v jednom odstavci: MF v sobotu 25. přinesla (vedle toho Klausova blábolu – doufám, že mě zítra Slomek nezklame) výborný článek Pavla Janáčka (pro nějž mám taky dlouhodobě slabost, jakkoli v hodnocení jednotlivých děl je na můj vkus možná přemrštěně antikonvenční), poskvrněný ošklivým vyšinutím "Neporozumění, překlenutelné opět jedině na bázi erotickém vztahu". Ještě trochu úsilí, Kavárno, chceš-li se zvát kulturní, nebo snad civilizovanou!

Podle Magazínu MfD z 23. se jezero Issyk-Kul píše s C (teď to nemůžu najít ani ve fulltextovém archívu, ale bylo to v popisku pod fotografií, stránku můžu dohledat) a Martin Krafl byl "mluvčí Dagmar Havlové". Víkend z 18. pak nechává Rona Perlmana tvrdit "Byl jsem se (...) podívat na X-Menovi" (snad dokonce vytípnuto do perexu), ačkoli hned pod rozhovorem je recenze předního odborníka na comicsy skloňujícího správně plurálně (zase ovšem s malým m, ale koho to zajímá?).

Pojďme zase na chvíli k Lidovkám. Fakt zbožňuju, když si tak jednou ročně v nějakém z magazínů vzpomenou pojednat současnou českou literaturu jako fenomén, aby to hodilo aspoň čtyři stránky na jedno z hlavních témat (či jak tomu říkají) čísla. A dvojčlánek o Kocábové a Rudišovi je fakt výživný. Autorka nás seznámí s tím, jak chuděra musela Scholu Alternativu dočíst aspoň ex post factum dvouhodinového (a zhruba dvousloupečkového) rozhovoru, nicméně s tiráží se zjevně nezatěžovala: "Mluví se spíš o kalkulu nakladatele Roberta Kulhánka, který kolem autorky s mediálně vděčným jménem tušil velký zisk." Nepochybně myslí Roberta Kubánka, tedy redaktora Kocábové knih. Prapodivný je i její kritický verdikt "Ale za některé postřehy a básnické příměry četba místy stojí za to" a navrch přidá hojnou dávku obyčejných překlepů jako "rozvinula v okouzlují halucinačně-obrazná pásma" a (v rozhovoru s Rudišem) špatně omezerovaná čárka "Písničky nahrají naši kolegové ,U-Bahn zahraje". Ve článku o kurýrních službách stojí "pozdějji" a "chlebíčky skončily na silnici. Nevím, jak jim tenkrát chutnali." Ještě že jsem se aspoň nádavkem k "exkluzivně zpracovanému" "reprezentativnímu vzorku" dozvěděl, že v našich sexshopech jde nejvíc na odbyt butylnitrit (kdy bych si býval pomyslel, že z newyorské gay scény počátku 80. let dorazí až k nám?), jinak by to byl opravdu ztracený čas.

V normálních LN z 18. uzavírá Magor Jirous rozhovor: "Existuje krásné české přísloví: 'Okolo mučidel chodě nádchy neujdeš.' Mučidlo je bažina. A nádcha je rýma. Prostě když chodíš kolem bažin, dostaneš rýmu." Netuším, jestli už se to plete jemu (freudovské uřeknutí, když předtím burcuje proti hrozbě policejního státu?), ale tím spíš by měla Renata Kalenská vědět, že to je "okolo močidla". A ještě zpátky k MF: ve článku ze 17. o tom enimenově filmu zahajuje rámeček "Kdo si také zahrál Hitlera" Charlie Chaplin ("Rok: 1940, film: Velký diktátor (USA)"). Pokud vím, kanonický český titul The Great Dictator byl vždycky jenom Diktátor. Těžko říct, zodpovídá-li za to rubrikové děvče pro všechno Alice Horáčková, kompilátorka hlavního textu (a, dozvídám se, byvší návštěvnice těchto stránek, byť asi jen jednorázově na přímý odkaz), nebo dokonce sama "(spa)", vytvořivší doprovodné čtyřodstavčí "Hitler si promítal detektivky". V recenzi Petra Fantyse na Yeats je mrtev z téhož dne se pak Roddymu Doylovi připisuje román "Paddy Clark Cha cha chá" (správně Paddy Clarke cha cha chá) a přebývá čárka "stojí v centru příběhu, byť 'mrtev', je zde jiný irský klasik".

A málem bych zapomněl:

Od: javurek
Datum: 26.9.2004 13:47
Předmět: klausmannova

tohle te mozna pobavi – ctu si rozhovor o Hitlerovi [v papírové MF tuto sobotu s poutákem na titulní straně] a prijde mi necim divny, tak si rikam, progoogluju si Rufuse Mische, at se o nem dozvim neco vic. Google nevykazal zadny vysledek (coz me mimochodem prekvapilo, myslel jsem, ze cokoli kolem WW2 a Hitlera je na netu solidne zmapovane. Ted abych slozite dohledaval, jestli ten clovek vubec kdy byl Hitlerovym osobnim strazcem).

Tak jsem si aspon progoogloval autorku a hle – na prvni strance vysledku googlu je ctyrikrat tve konstatovani "Alexandra Klausmannová jest jako jedno velké vemeno" :-)))

Den pote jsem se chtel na ten clanek podivat znova, ale na idnesu jsem ho nemohl dohledat. Nemohl jsem si pomoci ani jmenem autorky, ponevadz jsem ho zapomnel, tak si rikam, jak ho najit? Aha! A zadal jsem do googlu slovo "vemeno". :-)) Treti misto. Smutny osud. :-)

Na což jsem odpověděl:

> myslel jsem, ze cokoli kolem WW2 a Hitlera je
> na netu solidne zmapovane.

Taky bych myslel, takže nejpravděpodobnější další hypotézou k prověření se mi zdálo, že jméno je špatně. Googlení Hitler bodyguard Rufus nedá nic, dtto a Misch vyhodí Rochus Misch (237 výskytů včetně Irvinga etc.). Proč nejsem překvapen?

Další slova jsou myslím zbytečná, a citování následujících dvou odstavců odpovědi, že fenomén toho, jak nikdo nesmí podceňovat vlastní propagaci na webu, aby mu pak googlující zákazníky neodrazovaly cizí názory (kde o tomhle teď psali?), a hlavně absurdního přecenění blogů v JyxoRanku (ještě pořád jsem na "seriál Redakce" první), si nechám na samostatný post, jak bude chvilka, jsem si tím vlastně zakázal, byť by to bylo pohodlnější.

Nadávání na noviny:

Čárky jsou peníze

Záznamy o tom, kde kdy popletli interpunkci a jaká dezinformace z toho vzešla, šťastně trouchniví ve spodních vrstvách mého kompostéru poznámkových papírků (měl bych si pořídit piják jako P~O, ale kdo má ten stůl pořád nosit s sebou, a navíc by mi utrhl náprsní kapsičku), popsaných drobným písmem hesly zpola nesrozumitelnými (že zápiskem "Čeština pro pokročilé 2" jsem myslel Češtinu pro pokročilé Heleny Confortiové bez čísla, jsem nakonec zjistil po několikanásobném prohledání všech dostupných skript češtiny pro cizince a zejména těchto, kde jsem samozřejmě asi třikrát po sobě přehlédl to, kvůli čemu jsem si je původně poznamenal; ale co může znamenat bezprostředně, před dalším výpiskem z téže návštěvy knihovny ["81: le lingue straniere" – co jsem myslel tím, vím dobře, akorát že mi zase chybí zbytek kontextu, který jsem si nezapsal jako tak samozřejmý, že ho nemůžu zapomenout] následující "myslí [nebo Myslí] – 516 [nebo 51']"?), zpola nerozluštitelnými (tužka na volných papírcích otíraných o textil kapsy, vlastní přehyb, několik dalších papírků, tramvajenku, průkazku do knihovny a tužku má tendenci blednout).

Dobrá, možná bych se, kdybych měl čas, mohl pokusit je znovu objevit, dešifrovat a přepsat do nějakého definitivního postu na toto téma, který by mi pak dal klid – stejně jsem ještě nevyhlásil výsledky vánoční soutěže. Ale na tohle je škoda čekat a nechat to zapadnout: Zprávičkový blog na Lupě z dnešních 11.00 (permalinky nejsou) přinesl zásadní odhalení "Smyslem SEO je..." Podle odkazovaného článku není podstatné "dostat se ve vyhledavačích na první místo, ale získat nějaké návštěvníky na své stránky", což zprávičkář trumfuje: "... já bych to ještě posunul. Smyslem je vydělat na lidech, co hledají ve vyhledavačích nějaké peníze."

To je opravdu pořádný posun: Dokonce i při popularitě výrazu "free" ve všech přehledech nejčastějších dotazů jsem ještě neslyšel o nikom, kdo by na internetu hledal přímo peníze (že by čísla ke kreditkám?). Na druhou stranu na někom tak naivním by opravdu nemělo být těžké vydělat.

Nadávání na noviny:

Tak zase trocha negramotnosti v HN

Včerejší Hospodářky přinášejí na titulní straně (uvnitř pokračuje na s. 3) článek Milovice: po baby boomu chybí škola. Napřed mě praštilo do očí "Ve škole jsme tři chlapy: já, jeden učitel plus důchodce," přitaká i milovický ředitel Haizler., vbrzku následované "Když se ke mě do konkursu náhodou někdo takový přihlásí, ..." Autorka asi bude taky pěkná chlapa.

Tolik ta principiální nepopiratelná negramotnost, následuje část "špatně jsem se vyspal": Rubrika Zábavní průmysl označuje ruské filmy anglickými názvy, ačkoli je snadné je přeložit – s anglickými knihami v češtině dokonce už vydanými se ovšem taky nezatěžuje. Ale aspoň jsem se tam dozvěděl pár věcí, které jsem nenal (i když možná jen kvůli tomu, že jsem poslední dobou média, filmová obzvlášť, moc nesledoval).

V komentářové sekci Pavel Kohout chvályhodně vysvětluje nevyhnutelné vlastnosti rozdělení příjmů, které jsou zezdola omezené minimální mzdou nebo prostě nulou, zatímco růst mohou donekonečna, jenomže ironicky tytéž nedostatky v základních znalostech, jež vytýká politikům, postihují stejné vydání novin, ve kterém jeho text vyšel. Mluvím o rádoby-zásadním (už na titulní stránce anoncovaném) materiálu analyzujícím, čím to, že Nájemní byty se v Česku téměř nestavějí. Nechám-li protentokrát stranou úvodní Většina bytů, které se v Česku stavějí, jsou určeny k prodeji, dají se odpovědi rozdělit následovně: Za prvé, žádný domácí nechce riskovat neplatiče, protože špatná legislativa ztěžuje proces jejich vystěhování. Tak tohle budu muset říct kamarádům nájemcům, že ty nekřesťanské peníze klidně dávno mohli přestat platit a byli za vodou; taky mi není jasné, jak to jde dohromady s dřívějšími tvrzeními (pravda, konkurenčních) médií, že nájmy zlevňují, protože si lidi kupují nově stavěné byty jako investici k pronajmutí. Ale dobrá, něco na tom asi bude, koneckokců nájemní byty se fakt nestaví; jen škoda, že jakéstakés vysvětlení, v čem konkrétně je problém, jsem musel najít až v diskusi pod článkem a ne v něm samém. Vysvětlení dva – málo to nese: Většinou se investor musí smířit s výnosem do pěti procent, zatímco v sousedním Německu (ještě že mi takhle nevtíravě připomněli, abych si to nepletl s Něneckou oblastí nebo protinožci), Francii či Itálii se, nastojte, výnosy z pronájmu obytných domů pohybují od čtyř do šesti procent! Já nevím, když si přepočítám přinejmenším pražská čísla, vychází mi to příznivěji, a opět, proč to teda kupovali ti lidi sub 1? Ale zlatým hřebem je vysvětlení poslední:

Další překážkou rozvoje nájemního bydlení jsou regulované nájmy. Nájemné v nových bytech by totiž nebylo regulované. "Málokdo se postěhuje do garsonky, kde měsíčně zaplatí deset tisíc korun, když spolu s rodiči žije ve třípokojovém bytě za čtyři tisíce měsíčně," řekl šéf firmy Stavhaus Pavel Hauser.

Tak tohle, když se nad tím zamyslíte, mi opravdu hlava nebere. Hypotézu, že poslanec Křeček dokázal konečně získat hned několik agentů k šíření jeho teorie, že deregulace je zbytečná a majitelé domů by ji využili jen k dalšímu zvýšení svých bezpracných zisků, musím zamítnout jako zcela nevěrohodnou. Ale jestliže prostý stavoinženýr může zůstat dodneška, nu, jednak prostý jako čerpadlo a navíc poznamenaný komunistickou propagandou o keťasech, kteří mezi pochechtáváním nad tím, kolik vagónů pšenice dnes vysypali do moře, naschvál nastavují ceny tak vysoko, aby si je nikdo nemohl dovolit, pak ekonomický deník, který si chce dávat TITLE "prestižní", by snad měl být s to poskytnout svým reportérům vstupní zaškolení, v čem je podstata tržní ceny.

Nadávání na noviny:

Alexandra Klausmannová jest jako jedno velké vemeno

Tentokrát velmi stručně; samozřejmě bych se mohl domáhat hlavy hříšnice na stříbrném podnosu, zkoušet srovnávací analýzou (nakonec bezúspěšnou) dovodit, jestli k druhu květin dospěla taky přes bůhvíjakou anglickou verzi, ale každý další komentář k tomuto citátu by byl prázdný, nadbytečný a antiklimakticky rozmělňující. Snad kromě jiného citátu...

Zkrátka: Stranu 3 přílohy Víkend Mladé fronty DNES ze soboty 14. t. m. zabírá analytický článek (na iDnesu kupodivu/bohužel není, i když do Revue by sedl jako na hrnec, takže leda ve fulltextovém archívu- UPDATE: online vyšel v pondělí v poledne, já ho hledal už předtím; jedna čtenářská reakce na stejné téma jako tento post se objevila v úterý) Léto nahoře bez, hledající řešení již na titulní straně (pozor, PDF 1,3 MB) nastolené zásadní otázky "Stále více žen odkládá část plavek. O čem to vypovídá?" (nojo, patnáctá okurková sezóna, kde pořád brát). Hned po všeobecném úvodu se autorka pustí do historie, a to takto:

"Tvoje prsa jsou jako dvě mladá srnčí dvojčata, která se pasou pod růžemi," básnilo se už ve starém Testamentu.

Eloi, Eloi, lama sabachtani?!?

Nadávání na noviny:

Čas se naplnil, pohár přetekl

Vlastně je k nevíře, že se mi podařilo přečkat celý měsíc bez přídavku do téhle rubriky. Ale nic nevydrží věčně; žluč potřebuje ven.

Začalo to už o třetím červnovém víkendu... tom, kdy měla vrcholit ta soutěž, a šílenství kolem ní. Mladá fronta tehdy klesla v rámci své bulvarizace snad nejhloub, když započala sobotní přílohu jakýmsi pa-úvodníkem, píšícím o subjektech svého infotainmentu ve druhé osobě tak odiózně, že to překonávalo i Blesk, oprávněnou kritiku jehož podobných praktik ještě před čtvrt rokem sama nejen zprostředkovala, ale i podporovala v redakčních článcích (rubrika Svět médií 30. 3.: "Tím vystihl pozoruhodný žánr bulvárních novin. Čtenář, který vidí třeba snímek populárních umělců Heleny Vondráčkové a Martina Maxy v objetí a k tomu spiklenecký titulek „Helenko, ty nám něco tajíš…“, prožívá fyzický pocit trapnosti."). Ale to by mi mohlo být offtopic, kdyby autor aspoň uměl opsat jméno vítěze britského Pop Idol Willa Younga – a jelikož to zopakoval dvakrát po sobě, obávám se, že překlep lze vyloučit.

V tomtéž sešitě se vevnitř stydlivě skrývala či spíš byla skryta teprve před týdnem slavně založená intelektuálská příloha (stále, i kdyby tiskla sebechvály ze čtenářských dopisů dvakrát tolik, daleko zaostávající za Orientací LN nejen kvůli její samostatné složce). V ústředním materiálu čísla (který na rozdíl od soutěžních efemérnosti samozřejmě na webu není) Evropané vymírají. Co s tím? se psalo: "Nehrozí Česku osud, kterému dnes čelí sousední Sársko, odkud se v uplynulých deseti letech odstěhovala třetina obyvatel – a takřka polovina z mladých žen?" Kchm-echm, s ČR sousedí a východoněmeckým odlivem obyvatelstvaje postiženo Sasko, Sársko je na úplně opačném konci SRN. Iva Možného jsem dosud pokládal za schopného experta; tak co, kavárníci, kterápak ručička to byla? (To se ptám řečnicky; kdyby publikovali nějakou opravu – vysvětlení sotva -, udělali by to už dávno, ovšem žádné jsem si nevšiml.)

Jinak denní tisk ze dní před a po finále definitivně potvrdil mou hypotézu, že všechny naše noviny používají tentýž software na lámání řádků: přísahám, že v každém titulu (ano, ani Hospodářky kromě pár střízlivých odhadů, kolik na tom majitelé licence vyrýžovali, neodolaly aspoň kritické glose... a už to bylo) jsem nalezl rozdělení "SuperS-tar".

Tomáše Kvapila jsem dosud řadil mezi to křídlo lidovců, které až přijde revoluce, půjde ke zdi později, a vlastně se na mém názoru nic nezměnilo; chybovat je lidské. Ale ten, kdo zodpovídá za to, že v LN se nedostává příspěvkům externích diskutérů – a co na tom, že to třeba i jsou politici – pořádné redakce, přijde na řadu mezi prvními. Totiž, hned v úvodním odstavci článku k výročí Několika vět je vysvětlováno: "Text odvysílala (...) americká rozhlasová stanice Svobodná Evropa (pro ty dříve narozené a pro zapomnětlivé podotýkám, že vysílala z Mnichova, její poslech byl rušen a rozšiřování jejích zpráv bylo trestné)." Schválně, chtěl Kvapil narážet na sklerózu starší, nebo spíš historickou neznalost mladší generace?

Následující pátek byl černý pro Magazín LN. Šéfredaktor (nebo kdo) v úvodníku (nebo čem) tvrdí: "Mimochodem Paris [Hiltonová] se letos proslavila na internetu, kde si miliony lidí posílaly rozmazané záběry skryté kamery, která ji zachytila v jednom hotelu při souloži." Za prvé to nebylo letos, ale už na podzim 2003, a za druhé to pokud vím bylo zcela vědomě natočené domácí video. (Nějaké odkazy třeba přes Baldachýn). V rozhovoru s Michalem Horáčkem se pak mluví o "kart[ě] royal flesh, která přebíjí všechno". Doufám, že jakkoli před dílem slepé náhody dává přednost sázkám, tohle ho aspoň trochu pobavilo: Flesh je maso, zatímco postupka v pokeru se píše flush (a vyslovuje s a) – jako zarovnat, uspořádat.

V MF taky z 25. 6. jsem narazil na pár věcí, které se nakonec ukázaly poloslepou stopou nestojící za můj a váš čas; ale když jsem ji s týdenním zpožděním pročítal znovu (auvajs) při pátrání, co jsem mohl myslet svou poznámkou (jestli si Petr Olmer myslí, že má problémy, tak nečetl můj post, který jsem ještě nenapsal, jinak by musel uznat, že velký skicák na stole není nic proti hrsti papírků po kapsách), narazil jsem na jinou vypečenou věc: Pražská příloha MF se začala zabývat otázkou Kolik si platíme za kulturu? a patrně z té podezíravosti, jestli se Palác Akropolis zájmově nestřetává, vložila (spíš než nevytáhla, tipuji, což by stejně nebyl o moc menší zločin) ekonomickému manažerovi Divadla Archa do úst slova o "naší obchodně prospěšné organizac[i], která prošla transformací z příspěvkové organizace".

Zase LN, ale už jsme u prozatím poslední soboty. O Pleslově velmi zábavné jedovatosti na adresu Týdne už se psalo v Mediáři, takže si líčení a přímý odkaz mohu odpustit, ale moc mi jeho výpady proti hovoření ve třetí osobě neladily se zbytkem dvojstrany. Totiž, Tomáš Kafka – jinak se v novinách projevující především okupováním naprosté většiny prostoru, na kterém MF strpí poezii, fotbalovými rýmovačkami (čímž nechci tvrdit, že úplně všechny byly úplně špatné, i když nejlepší byl stejně překlad Gernhardta 19. 6.) – ve fotbalovém Úhlu pohledu spáchal prostě neomluvitelnou větu "Když už jsme jednou u Řeků, budiž jim na tomto místě pogratulováno z mé strany"; a reportér, který se pro popření Klausova vykrucování musí z definice odvolávat na osobní, subjektivní zážitek, taky tudíž používá "autor tohoto textu" mnohem častěji, než by mi bylo milé – ve Štindlových sloupcích to lze spolknout pro ten poloparodicky odlehčený tón, ale vážně se to už dnes myslím brát nedá.

A jestli chcete opravdové chyby a ne subjektivní názory, máte je mít: V Orientaci recenzují knihu se značně anachronickým názvem 7. 9. 1936. Ferdinand V. Poslední pražská korunovace. Na straně 2 měla fotografie u článku Klaus: Nechci jen výměny některých tváří popisek, že prezident měl "PERNÝflDEN" (tučné písmo jejich); a pro téma dne někdo obvolal všechny poslance ODS, že prý za prvé jestli "by jste podpořil(a) Grossovu vládu" a za druhé jestli už "někdo" uplácel, "aby jste vládu podpořili". Vidím se nucen prohlásit, že Lidovky zaměstnávají negramotné idioty.

A jak to tak chodí, mezitím, než jsem tohle všechno nashromáždil a sepsal, přečetl jsem si včera v předvčerejších LN rozhovor s Jacqueline Bissetovou. Probírá se tam nejen "Vanessa Readgreaveová", ale taky film "Pod vulkánem". Kulturní člověk by přinejmenším pojal podezření, není-li to takhle náhodou adaptace románu Pod sopkou, a rychle by si je na IMDB potvrdil; ale je pravda, že Darina Křivánková ve mně nikdy nebudila velký dojem, že je ... obeznámena s existencí nějakého Malcolma Lowryho.

Nadávání na noviny:

Třikrát? A dost!

Zařekl jsem se, že až na mě zase přijde chuť nadávat na naše noviny, nejdřív za hlubokého dýchání napočítám do deseti, a celkem se mi to i daří. Jako jsem tu rozebral LN a HN, mám ještě srovnatelné množství poznámek (dokonce snad z téhož víkendu) i k MF a Právu, ale můj, pokud ne i váš čas je prostě příliš drahý na to, abych je sem přepisoval (a to už vůbec nemluvím o Denících Bohemia / Večerní Praze, jejíž palcový titulek, že se někde stala sebevražba, stejně není k nalezení online). Ne, to bych se upsal: budu nadále pokládat za prokázané nebo kdykoliv snadno prokazatelné, že v žádných našich novinách nikdo neovládá pravopis a často ani gramatiku a nedělá korektury; ať narazím na sebeodpornější záměnu i/y či vyšinutí z vazby, cukající ruku si přisednu, dokud mě to nepustí, a nadále se budu věnovat jen případům takové zásadní stylistické neschopnosti či věcné neznalosti, které mají nějakou širší výpovědní hodnotu i mimo omezený kontext jediného vydání určitého listu.

Tolik aspoň plán. Jenže v praxi není nic tak krásně černobílé a rozškatulkovatelné; někdy se sejde tolik ne zcela nadkritických záležitostí najednou, že se kvantita dialekticky přerodí v kvalitu – a já vybuchnu. Tentokrát to byl v magazínu Lidových novin minulý pátek 14. článek o cizincích ve městě pojmenovaný Uprchlíci ze Západu (kompletní verze s takovými těmi kousky ve zvláštních rámečcích nebo jak se tomu říká, z nějakého důvodu se ve vyhledávači zobrazující už s datem 4. – ovšem s čtenářskými komentáři až od 14. – nebo holý ústřední text).

Bod 1: autorka neumí na°psat Bangkok. Bod 2: tvrdí, že expatriates prý lze volně přeložit jako "ti, kteří se stali vlastenci v zemi, kde se nenarodili", když každý slušnější slovník poskytne méně (své)volný výklad ze zjevných latinských kořenů "vystěhovat (se) z rodné země, usadit se v cizí" (pro prvotní slovesnou podobu). A jestli myslíte, že jsem přehnaný puntičkář, všimněte si čtenářského komentáře u druhé verze. (Mimochodem, onehdy jsem to slovo viděl tuším na obálce Prague Business Journalu zčešťované cestou nejmenšího odporu či spíš namáhání mozkovny jako "ex-patriot", ale naštěstí se to – zatím – neuchytilo a stejně to sem nepatří.)

A bod 3, nejkomplikovanější a se zjevně nejbohatší, leč skrytou historií: u konce textu stálo Více se o komunitě expatů můžete dozvědět na internetovém severu [sic! v obou online verzích – v tištěné jsem si toho nevšiml, ale možná to bylo kvůli tomu, co následuje] www.prague-tv.com – jenomže taková doména neexistuje (a na praguetv.com několik let kybersquatuje jakýsi Turek). Ten website, jak ví každý, kdo o pražských (zejména) Američanech něco ví, se jmenuje www.prague.tv (that oh-so-nicely quaint žižkovský vysílač je, aspoň v některých jejich kruzích, skoro tak kultovní jako smažený sýr). A teď pozor: v obou online verzích už je adresa správná, prokliknutelná – ovšem musela být opravena až po zveřejnění (viz thread "ten server" na začátku komentářů u první). Tohle je poprvé, co pamatuji, kdy v LN zareagovali na čtenářské komentáře. Že by někdo mailoval do redakce přímo? Kdoví, jestli se o tom dozvěděla autorka; přímo vidím, jak jí to interviewovaní diktují: "Prague tee vee" – a ona, truchlivý produkt degenerativního křížení mezi českým žurnalistickým potěrem a Micro$oft Internet Exploiterem (a to prosím podle fotky ani není blond!), adresu automaticky zdotcomuje.

Upřímně doufám, že ji nikdy ani nenapadlo vstoupit do Svazu novinářů, protože by zasloužila vyloučit.

Nadávání na noviny:

A Lidovky bez dvou za dvacet

Je-li něco staršího než včerejší noviny, nebudou to ani tak noviny staré devět dní (po prvních 24 hodinách už na přesném věku valně nesejde), jako spíš nadávání na tyto. Ale co nadělám: k Lidovkám z minulého pondělka, kdy jsem rozcupoval HN, jsem se dostal až se zpožděním; a než jsem našel čas své naškrábané poznámky převést do souvislého (hyper)textu... a ještě předtím jsem musel sepsat jiný post na proložení, abych dodržel slib z 25. listopadu... Nezbývá mi nežli doufat, že má zjištění mají nějakou dlouhodobější výpovědní hodnotu – nebo aspoň střednědobou, pár umrněných týdnů by docela stačilo; koneckonců úroveň novin (zvlášť je-li žalostná) se nezmění přes noc, a úpadek jazyka je – naštěstí – ještě pomalejší proces. Nebo přinejmenším že dokážu být urážlivý nějak zábavně – ale nevím nevím, dneska se na to moc necítím. Lasciate ogni speranza, voi che leggete avanti!

Nuže, Lidové noviny 29. 3. 2004. Tématem strany 3 bylo "Letadlo překonalo rychlost 6,7 machu" a v infografice na spodku se skvěla tato neuvěřitelná interpunkce: "Prvním člověkem, který pokořil rychlost zvuku byl, v roce 1947 kapitán amerického letectva Charles Yeager, který..." Jdeme dále: Složitá cesta humanitární pomoci od Romů z Ostravy na Slovensko (to je panečku titulek, na titulní stranu zvlášť) praví "S Ostravy do Vranova je to 380 kilometrů". Nu, častěji se vidí z místo s, ale ani takováto záměna, jakkoli vyžaduje výrazně větší lajdáctví (protože v dobré víře z nevzdělanosti se spáchat prostě nedá), není bezprecedentní. A v hlavním komentáři od prestižního analytika (nebo kdo to má být) se ne a ne shodnout podmět s přísudkem: "...se loni dostali průměrné mzdy v nepodnikatelském sektoru nad úroveň platů ve firmách..." A to jsem prosím tyto Lidovky jen prolétl; kdybych je četl od A do Z jako ty HN, možná bych to na těch sedm nebo kolik chyb taky dotáhl.

Takhle je musím doplnit z četby v uplynulém mezidobí. Zvláště výživnými se ukázala víkendová vydání (bodejť by ne, když jsou tak tlustá). Jakožto lehký předkrm poslouží páteční magazín se článkem o (pravé, britské) Dido, v němž se píše mj.:

"Promiň Dido, ale spíš máme doma tvoje cédéčko než na stěně tvůj poster," ohodnotila ji webová stránka www.askmen.com, specializující se na slavné tváře.

a v humorné historce, kterak nebyla rozpoznána na večírku, je představivši se tázána: "Speluje se to stejně jako ta zpěvačka?" Dobrá, tvrďte si o mně, že jsem přecitlivělý národovec, že zejména poster už je široce rozšířený a snad i jakýsi terminus technicus, ale stejně: Změnilo by se na obsahu cokoli použitím hezkých českých, a hlavně dávno existujících, slov plakát a hláskuje, nebo nejpřirozeněji píše? Ale ne, když si Markéta Žídková tady přečte "poster", vrazí do svého kompilátu "poster"; když nevímkde (je to s podivem, ale nepodařilo se mi tu anekdotu vygooglovat; že by opravdu dělala research i v tištěných zdrojích a ne jen na internetu? I když online archív Irish Times je placený a nedostal jsem se do něj. Anebo jsem hledal špatně, sveden nějakým ireverzibilně přeloženým detailem?) "spell", tak holt "spelovat" (a upřímně řečeno pointa "mezinárodní popová hvězda" mi taky zní nějak divně; a úplně jsem zapomněl upozornit na dobrý zvyk oddělovat oslovení čárkou z obou stran). Jak mají sakra k něčemu vypadat stylisticky náročnější záležitosti, když se budou autoři předem vzdávat i u těch nejsnadnějších?

Ale dobrá, pojďme k sobotě a prokazatelným, tvrdým chybám. Jasna Sýkorová, přišedší o přílohu pro mladé, neklidné a při(na-?)drátované, přesedlala na nedělní zábavu, film a Čechy v Hollywoodu, jednomu z nichž dává promlouvat takto: "Já se cítím být profesionálně filmařem. V angličtině je to "filmaker", což znamená jakoukoli pozici ve filmovém štábu." Ne, v angličtině je to film-maker, případně bez pomlčky, ale rozhodně se dvěma m. Rozhovor s Edgarem Dutkou sám o sobě není vůbec špatný, až na ten úvod: "Jeho knížka U útulku 5 bude dnes mezi nominovanými do finále literární soutěže Magnesia Litera." Co tenhle blábol má znamenat? Kniha už byla mezi trojicí nominovaných (říkejme tomu pro mě za mě finále) a večer se vyhlašovali vítězové. Konečně recenze vzpomínek generála Dallaira v Orientaci je taky jistě chvályhodný počin (bohužel tu nemám čas ani spekulovat o tom, jestli LN vůbec kdy vzaly na vědomí Gourevitche, natožpak se jím zabývat podrobněji) – až na to, že dvakrát po sobě není s to opsat "Interahamwe" správně, což vrhá značné pochyby i na kvalitu zbytku: jak pozorně František Šulc asi knihu četl?

Po víkendu přišlo pondělí, a bylo černé. Mečiar drtivě vyhrál první kolo, což slovenského zpravodaje zdrtilo natolik, že mu opět hapruje shoda: "ve výročních finančních zprávách strany byli uvedeny mrtvé duše". Rubrika "Napsali o nás" nebývá podepsána (jména ve webové verzi jsou zjevně autoři původních článků ze světového tisku), takže nemám nejmenší tušení, kdo je vybírá a překládá, a vlastně ani jestli za celou stránku Horizont ještě zodpovídá Miloš Čermák. Každopádně ten, kdo dal do tisku Odkazy Milana Kundery, je... ne, má oblíbená urážka pologramotný se sem nehodí; jenom... nevzdělaný, amúzický, zcela bez všeobecného kulturního rozhledu, typický šmok-fachidiot. Což je u stati o "intelektuálních spisovatelích" dost nešťastné: "v případě Milorada Pavliče" totiž zjevně jde o autora Chazarského slovníku, který je příjmením Pavić...

Jako trest za to, že mi sepisování tohoto postu zabralo víc než jeden večer, mi bylo přečíst ještě včerejší číslo, které nebylo o nic lepší (nepředpověděl jsem si to na začátku?). Od chvíle, kdy po Janu Čulíkovi sáhla smrt s imatrikulací OK, už uplynulo pár dnů, takže se mu vrátila (mateřská) řeč, již z toho šoku málem ztratil (neodpustím si offtopicnou citaci z jeho staršího článku pro Blisty: "Působí to dojmem lidského kontaktu, který je velmi reassuring – poskytuje cestujícímu ujištění a relaxuje ho. (...) U ČSA se posádka sice o cestující stará, ale nijak jim to verbálně nekomunikuje", kurzíva moje) – anebo ho v LN zredigovali, což bych tipoval spíš. Přesto ovšem v jeho Úhlu pohledu zůstala další prazvláštní formulace "Letadlo, na němž v neděli ráno došlo k závadě, bylo téměř zbrusu nové." To, že v kulturní rubrice stojí "komedie Jeana-NoĎla Fenwicka", není chyba vzniklá při přepisu na web (jako spousta řádkových zlomů či spojených slov v některých z odkazů výše), tištěná podoba vypadala přesně stejně. Redaktorky zdravotní rubriky, zabývající se časovým tématem Jarní půst neznamená hladovění, by si vedle studia dietetiky měly osvěžit i pravopis: slovo, jímž označujeme léčebnou proceduru, jsme převzali z ciziny, následkem čehož je výjimkou z onoho snadňoučkého pravidla rozlišujícího, kde píšeme nad u jaké diakritické znaménko. "Když tuto kůru někdo absolvuje při běžném pracovním programu," neprovádí nic menšího než jakési nepopsatelné skutky s dřevinami. Už budeme na konci: do škatulky mé interpunkční obsese spadá čárka chybějící dokonce v tučném titulku Muž, který uloupil vůz i s řidičkou je za mřížemi – bohužel tady nemění zásadně význam, ale nemůžu mít všechno. A snad by se sem dalo zařadit i dělení slov na konci řádků (třikrát běda mi, mně záleží i na tom, respektive mě irituje, když je špatně to. Ano, asi nejsem normální – vy si ho jistě nikdy nevšimnete, co?). Což je sice téma na samostatný článek tím spíš, že všechny deníky se zdají užívat stejný software (pokud uběhne týden, kdy někde nenarazíte na dělení "ni-chž", zjevně jste četli nepozorně), na webu se doložit nedá (naštěstí?) a já se snažím ovládat – špatné oddělování předpon ne- respektive nej- už mě nechává docela chladným. Ale přece jenom, když jsem narazil na dělení "bez-esporu", dost to mnou otřáslo. (Bylo to v téhle reportáži – můžete si to jít ověřit do knihovny).

A to už je doopravdy všechno – až na to, že mě doma čeká další čerstvá dávka. Nemohli by mi v Lidovkách udělat radost a zkrachovat? (Stejně si nic lepšího nezaslouží...)

Nadávání na noviny:

Ty slavné Hospodářky: noviny negramotných?

Všichni to známe, četli jsme ty lamentace už mockrát (a pokud vy náhodou ne, snadno se jich za pár vteřin dá vyhledat, že byste se jimi prokousávali ještě pozítří): český tisk nestojí za nic, vládne podbízení, infotainment a bulvarizace, takže u nás neexistuje velký, seriózní evropský deník – tohle je mimochodem pozoruhodná floskule až na pomezí newspeaku: alespoň se obávám, že původně čistě popisné geografické označení tu je (zne)užito v hodnotícím smyslu (dvojplus)dobrý, civilizovaný, zkrátka культурный, než že by tazatel – a notující si tázaný – tak prahl po detailech o dění v dalších zemích Unie či kuloárech Bruselu (i když, co se vlastně stalo s "visegrádskou" přílohou LN?).

A podle téhož stereotypu jsou jednookým králem našeho dvorečku Hospodářské noviny: solidní faktografický základ, serióznost, snaha se vypracovat a být přínosnými nejen manažerům, akvizice zvučných jmen odjinud etc. etc. etc. – jak říkám, znáte to všichni, tak proč se vlastně zdržuji opakováním. Jenže... Dnes jsem potřeboval zabít nějaký čas a nemaje nic jiného po ruce, přečetl jsem celé vydání od začátku do konce (což jinak nedělám, ani když se k nim ne zcela pravidelně dostanu – písmenka jsou malá, atmosféra suchá a kulturní rubrika pořád nic moc). A nestačil jsem se divit.

Strana 4, článek s dosti pokleslým titulem Komunistické dědictví paní Evropy: "obchodu, v němž se (...) prodávali věci". No toto? No fuj! Ale dobrá, překlep ujede i v nejlepších rodinách; ovšem co sakra má znamenat o kousek níž "[návštěvník savarinského Muzea komunismu] pochoduje mezi poplatnými letáky a obřími bronzovými bustami pohlavárů"? Jasně, autorky (jsou na to hned dvě; ach jo) měly zjevně na mysli agitační materiály – nebo vlastně není až tak zjevné, co přesně; ale v češtině odjakživa šlo být poplatný akorát něčemu, řekněme ideologii komunismu, požadavkům režimu etc. etc. Rezignovat na dokončování formulací a chtít si z holého adjektiva dělat samoznak (na způsob "v době minulé") je zvěrstvo ještě méně přípustné než ta evropskost výše.

Korektor si zjevně vzal volno na celou stránku, protože v doprovodném "diáři Milana Fridricha" O komunistech a španělském králi hned první věta praví (v tištěné podobě je to začátek druhého řádku) "Několik hodin poté, co v roce 1975 szemřel španělský diktátor..." Přeskočme nyní v zájmu vážně-bratelnosti, jakož i krátkosti postu pár stylistických drobniček, které by spadaly do separátní a vlastně vcelku neškodné kategorie "verbal mindfuck", až na začátek druhého, čistě hospodářského sešitu (s. 13). Může článek obsahovat chybu ještě dřív než v úvodní větě? Ano, pokud je v titulku: Výrobce minerálky Matonni má zaplatit 10 miliónů korun. Bývaly doby, kdy víc hlav víc vědělo, ale ani tady dvojice autorů nebyla s to si dát dohromady, které písmenko se to zdvojuje. Přitom v navazujícím článku Mocná skupina se nechce vzdát Poděbradky o dvě stránky dál už stojí "Výrobci značek jako je Mattoni (no sláva, správně) či Magnézia" – ajajajaj, co jste mi to provedli, a zrovna pod ilustrační fotografií řady lahví se zřetelným nápisem MAGNESIA na etiketě...

Ještě kousek, konec už se blíží: Strana 16, Umělci v Evropě tlačí na snížení DPH u kompaktů a "Cena mainstreemových umělců by se tak mohly snížit": to máme jednou prostý překlep (potažmo možná vyšinutí z vazby způsobené nepozorností při přestylizaci) a jednou katastrální fiakr při používání odborných termitů – to se musel vytahovat a nemohl říct prostě "Karla Gotta"? Poslední stránku mají HN, pamětlivy svého reklamního hesla o nahlížení světa ekonomickým prizmatem, vyhrazenu rubrice Zábavní průmysl (do níž jim spadá i Dilbert, ale uširvoucí otrockost překladu zrovna dnešního pokračování je taky téma na jindy). Milan Kruml na mě doposud působil jako odborník, který se v komiksech i televizi vyzná: budu tedy věřit, že do jeho článku Hledá se prominent pro reality show nekvalifikovaně zasahoval nějaký... nějaký... nějaký novinář. Perex končí: "... pořad americké sítě Fox The Simply Life (Jednoduchý život)." Člověk nemusí být velký translatolog, ba ani anglista per se, aby na něj kombinace člen určitý – příslovce – substantivum působila podezřele (tím spíše, že uvnitř článku je show přejmenována na Simple Life). Jednoduché googlování "Paris Hilton Fox reality show" ukáže, že pravda je uprostřed: The Simple Life – jednoznačně s členem, ale také adjektivem.

Budiž HN přiznáno k dobru, že mají zavedenou samostatnou (ač nepravidelnou a mezi čtenářskými dopisy poloskrytou) rubriku tiskových oprav. Ale pochybuji, že v ní uvidím něco z tohohle – používají ji zjevně spíš pro zásadní případy, kdy si spletou dvě osoby nebo řád číselného údaje. Jenže kumulativní účinek takovýchto "drobností", alespoň na mě, je neméně otravný. Takhle si dobré noviny nepředstavuji.

P. S. S kvalitou tištěných HN to sice přímo nesouvsí, ale po vyhledávání sedmi odkazů si musím ulevit: CMS systém, na kterém jede jejich website, je vražedný – nebo na zabití. A ten TITLE, to je prostě chucpe...

Nadávání na noviny:

Po(o)pravuji pitomé pisálky, prvních 555 lekcí zdarma

Snažit se o něco takového by byla sysifovská práce (a venkoncem i Tantalova muka); boj proti drtivé přesile, nevyhratelný, frustrující a jaksi nehodný muže – nebo aspoň toho, aby ho pojal jako svou primární blogovací aktivitu: nakonec vám zůstane jen jakási kocovina z toho, jak jste se vyčerpali nad naprostými podružnostmi, které by za to nestály, i kdyby se vám nakrásně podařilo v té věci něčeho dosáhnout; něco jako škrábání se na vyrážce nebo rýpání v nose.

Jenomže zrovna jako u škrábání a rýpání v nose, je to puzení prostě nepřekonatelné, když na člověka přijde; a jelikož si nedokážu poručit a vzdát se své závislosti na informacích úplně, jsem jako princezna na hrášku (nebo spíš masochista v žíněné košili?) a svědí mě v jednom kuse... a když už si dovolím rozčilit se a dám si tu práci s děláním poznámek, byla by přece škoda je vyhodit... jenže už si neporučím je doopravdy blognout, takže se mi vrší čím dál víc čím dál starších hnidopišských zápisů, které už tuplem nebudou nikoho zajímat... začarovaný kruh.

Co s tím? Inu, aspoň jsem zavedl novou rubriku, do které takové zápisy segreguji (ledaže by se ovšem chyba týkala zamýšlené pravé náplně Malého čtenáře, tj. překladů či krásné literatury, v kterémžto případě asi neodolám – no, však [bohdá] uvidíte), a přislíbím, že aspoň v budoucnosti se budu jednak snažit ovládat, a když už mi takový příspěvek ujede, přinejmenším je prokládat nějakými na vznešenější témata (věřte nebo ne, i takových mám už pár přichystaných. "Blog-post je hotov, zbývá jen ho napsat" – Balzakův [nebo čí, sakra?] citát modernizovaný pro třetí tisíciletí, a pro mou náturu, na niž padne jako ulitý).

Ach jo: tohle měl být pouze úvod ke třem vybraným případům – jenže jsem se (zase) moc rozkecal a zdržel, takže mi nezbývá než odkázat vás na zítra, příště, nebo sv. Dyndy. Už tři nedokončené příspěvky (z pěti celkem), to musí být nějaký rekord...

Nadávání na noviny:

Au, auuu aneb Dávivý Reflex

Na stránce 59 ("Televize/video, připravuje Andrej Halada") spíš jen zběžně přejedu očima očima článek Jana Potůčka (jehož jsem si zvykl považovat za informovaného odborníka) o novém kabelovém programu, když tu mi s několikavteřinovým zpožděním dojde až do mozku, co jsem to vlastně viděl – a škubne to mnou, jako by mě ten tučný podtitulek praštil do solar plexu a ne jen do očí: "Akční kanál AXN dobíjí střední Evropu".

S neznalostí pravopisu slovesa dobý(va)t jsem se samozřejmě už setkal, opakovaně, jako asi každý, kdo se pohybuje na internetu; ale v novinách... a u tvaru přítomného času, kde není rozdíl jen v i/y jako v příčestí... Zajímalo by mě, jestli korektor ("Jaroslav Šajtar, l. 916", nápomocně informuje tiráž) přijde o prémie.

Až ve čtvrtek tohle číslo vystaví na internetu, přidám odkaz (ale nemůžu zaručit, že to mezitím neopraví).
Update: Tak bohužel, tohle je jeden z těch článků, které v internetovém archívu chybí (jako se to Labyrintu kultury stává většinou, tentokrát dokonce komplet). Pokud po něm tak toužíte, můžete na to zkusit upozornit webmastera, ale obávám se, že kde nic není (dodáno redakcí), ani on nepomůže.