Malý čtenář

Mým čtenářům z nakladatelství Argo

Enquiring minds want to know (jak přeložit? lidé si stěžují?), proč, žerouce, musíte i mlaskat (nebo by byla lepší metafora "vysmíváte se jim do tváře, až jsou celí poprskaní"?).

Kam rozhodně nechodit: Skandinávský dům

Během programu v Café Nordica se u zbytkových stolků vesele kouří, s mlčícím souhlasem personálu i organizátorů. Fakt by mě zajímalo, co na to Sinisalová říkala. (Beseda sama – aspoň poté, co jsem přišel, a než jsem musel odejít – technicky dobře zajištěná – akorát finština je nějaký hrozně zdlouhavý jazyk – ale jaksi fádní, předvídatelně formální; nic, co by chytlo.)

THOMAS KÜNG
GEBRAUCHS
AUSWEISUNG

Dole v jiné úpravě ještě SCHWEIZ a ze zadní strany vlajka. Až druhý den ráno mi svitne, že ta vzdáleně povědomá slova budou znamenat "návod k použití" – jasně, upotřebení. Mode d'emploi anyone?

Vedle ní mladík kristusák s nějakým červenofialovým Žižekem.

FWIW, já mmpb R. Garcia y Robertson: The Virgin and the Dinosaur (tedy, měl jsem formát spíš postponovat nebo apositně odčárkovat, on žádný jiný není). Dovedně poskládané, nepochybně chytrý – to on vždycky, ale přesto jakési rostoucí zklamání: po repríze čtenářské rozkoše z novelové verze po 15 letech a ještě i následujícím Down the River (1850es Mississippi, hráčský parník featuring Twain – což podle pasáží s hloubkoměřením má znamenat dvanáct? aha [díky, PBS], stop, v nichž zřejmě počítali jinak; dva to je ve fathomech – a kdovíkdo ještě), jež jsem hltal do jedné ráno až po prvý antiklimax, je to jakési příliš epizodické, nevyklenuté, s budoucím světem příliš samoúčelným na plnou suspense of disbelief. Zkusit další související novelku o tom, že Alexandrova armáda byl takový Woodstock na pochodu?

Rozhodně do síně (pochybné) slávy překladů raných 90. let: Fahrenheit surface temperature had tripled since passing the portal. – Nálepka, měřící teplotu ve stupních Fahrenheita, blikala od chvíle, kdy prošli branou. Nějaký Josef Dušek, nic mi to neříká a netuším, kde skončil, ale v té době pravidelný přispěvatel Ikarie.

Jak se pozná, když má A2 kulturní týdeník okurkovou sezónu

1. Místo čtenářských dopisů publikují ty nejotravnější politické trolly z komentářů online (bacha, neumějí tu stránku udělat méně než stokilobytovou).

2. Na webu přestane fungovat vyhledávání, a nikomu to nevadí. (Jasně, to začalo v červnu, takže teď už okurková sezóna přešla do podzimu života.) – Tak ne, někdy (v uplynulém týdnu?) ho zprovoznili, ovšem s tím, že si musíme (láskyplně vzpomínajíce, jak bývalo tamní fórum zaneseno spamem až k padání) povolit Javascript (o čemž ale samozřejmě nejsme nijak zpraveni): prosímvás, kam by dnes své cti dbalý programátor redakčního systému přišel, kdyby poskytoval obsah jen tak, v beznadějně staromódním HTML?

3. (A tohle zčásti má být pandán k Lukášově nedávné kritice úrovně tamních recenzí, potažmo redigování, byť se to také týká starší záležitosti.) Vycházejí tam takovéhle texty (rubrika "minirecenzí" Knihy v č. 33/2008 z 13. srpna, s. 28, podepsána jakási Dominika Pospíšilová):

Jan Šebelka
Koktejlový úkrok Otýlie B.
Akropolis 2007, 254 s.

Padesátiletá Otylka je dobře situovaná, inteligentní, rozvedená žena, která si stále umí užívat života. Její přátelé si sice klepou na čelo, když přijde řeč na jejího o patnáct let mladšího milence, ale co na tom. Paní místostarostka je dost světaznalá na to, aby o sobě rozhodovala sama. Jenže jednoho dne vstoupí do jejího života rakovina a zakousnou se do něj i novináři. Umírající žena nemá sílu a chuť se bránit. Začíná si uvědomovat, že ne všechno v jejím životě bylo tak dobré, jak si myslela. „Stále si stěžujeme, že nemáme čas, ale žijeme tak, jako bychom ho měli nazbyt,“ vzpomíná si Otylka na Konfuciův citát. Příběh emancipované ženy nabízí mnoho otázek k zamyšlení. Autor se tu zabývá morálkou moderní společnosti, korupcí i mezilidskými vztahy. Ve vzpomínkách své hrdinky se vrací ke komunistické diktatuře a pokouší se s ní vyrovnat z pozice člověka, který jí byl vychován. Otylka přemýšlí o své generaci jako o slepé vývojové větvi. Socialismus byl omyl. Ale bylo tenkrát všechno tak špatné? Změnilo se vůbec něco? Změnilo se někdy něco? Jak chutná moc? Jména jako Staré Město, Firma, Strana dávají příběhu všeobecný rozměr. To, co se děje ve Starém Městě, se může dít kdekoliv, Firma se snaží ovlivňovat Stranu všude stejně, protože lidé jsou všude stejní. Jak se to má se zkorumpovanou Otylkou Baldovou ve vašem Městě? Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly...

Člověk nevěří svým očím: Zatímco já potím krev, abych do těch 1400 znaků dostal aspoň nejpodstatnější rysy, tohle je opsaná ani ne záložka, ale propagační leták! Jednou to na chvilku vypadá, že by jí přece jen bezpečné (p)opisování nestačilo a odváží se aspoň nějakého vágního "kniha se mi líbila hezky", ale ne, z toho mráčku nespadne ani kapka. Ovšem úkol byl splněn, recenzní výtisk transformován do náplně stránky o zadaném rozsahu, možná i honorář bude.

Pro srovnání, co o knize napsal Tvar už ve druhém lednovém čísle. Pravda, Pavel Janoušek je taky jiný kalibr…

„Proboha, už je to tady zase!“ chtělo se zvolat kritikovi poté, co narazil na další pokus o prózu řečenou společenskou. Na jedné straně je v tom cosi pozitivního, v té utkvělé české představě, že literatura je tu hlavně proto, aby vynášela soudy nad současnou společností, popisovala její politický a mravní stav, jakož se i vyrovnávala s dědictvím let vlády komunismu. Jenže – na straně druhé – co s tím, když výsledky této autorské snahy v poslední době bývají mírně řečeno rozpačité?

Děj Šebelkovy prózy se točí okolo ústřední hrdinky, místní političky, místopředsedkyně zastupitelstva Starého města, jež není těžké identifikovat jako Liberec, které však sám autor chápe jako model reprezentující celou zemi. S důrazem na typizaci (bezmála socialisticky realistickou) je vykreslena i sama Otýlie B. Jde o ženu, která byla po celý život – zpřítomněný v retrospektivní rovině prózy – v opozici vůči mocným, zejména komunistům, k čemuž byla ostatně předurčena již rodinným původem. Jeden její dědeček byl zarytý kulak, který odolal všem nástrahám kolektivního zemědělství, druhý pak přední právník, který se po únoru 1948 i se ženou pokusil o emigraci, ale patrně skončili v temných močálech Šumavy. Hrdinčin otec, také právník, sice zůstal, ale profesi nikdy nemohl vykonávat. A nepomohlo mu ani to, že v roce 1968 vlezl do KSČ; po pár měsících ho stejně vyhodili a rodina na tom byla ještě hůře. Otýlie kvůli tomu nesměla za normalizace studovat, měla blízko k disentu, a ač nepodepsala Chartu, osobně se znala se všemi těmi básníky, Rumly a Havly. Svobodomyslnému životu obětovala také rodinu, když výchovu své dcery moudře přenechala bývalému manželovi, spořádanému inženýrovi. Listopad 1989 ji pak vynesl do politiky, byť na místní úrovni, ale i v této nové pozici osvědčila smysl pro nezávislost a spravedlnost, jakož i odvahu vzdorovat novým mocným, mafii zosobněné Stranou a Firmou, které společně ovládly město i stát.

První – současná – rovina Šebelkova vyprávění ovšem funkcionářku Otýlii B. zachycuje až v okamžiku jejího „úkroku“ od zásad, ve chvíli, kdy musí nést důsledky rozhodnutí spolupodílet se na moci a vstoupit do koalice se Stranou. Pod vlivem mladšího milence se totiž nechala vlákat do pasti korupce a je nyní nucena hájit neobhajitelné. V mediální aféře, kterou z toho udělají sympatičtí nezkorumpovaní novináři, přijde o dosavadní dobrou pověst. Dramatický rámec do vyprávění pak vnáší soukromá rovina příběhu, tedy Otýliino umírání na rakovinu. Ale nebojte se, všechno dobře dopadne: Otýlie zrekapituluje svůj život, uvědomí si, že byla zlými politiky a milencem manipulována, a svou pověst si zachrání tím, že se v rozhodujícím hlasování postaví proti autobusovému nádraží na místě parku. (Strana ovšem tuto stavbu prosadí společným hlasováním s komunisty.)

Podrobný popis děje byl nutný, aby bylo zjevné, nakolik Šebelkova próza tkví v časech vlády komunistické strany. A to nejen proto, že rekapituluje klíčové historické události české minulosti, ale hlavně proto, že pracuje s tehdejší představou literatury jako prostředku přímé polemiky s politikou. Šebelka zjevně věří, že jeho čtenáři ocení a jako hodnotnou literární výpověď přijmou text, který adresně pojmenuje důvěrně známé negativní společenské jevy a nad současností osloví soudy, které jsou jim víceméně vlastní. Nikoli náhodou je tu jako vzor literatury, jež bojuje za správnou věc, prezentována Mňačkova novela Jak chutná moc.

Je patrné, že se autor v mnoha motivech a příbězích nechal inspirovat reálnými událostmi a osobami. Jako morálního arbitra „nasraného na poměry“ pak do textu zapracoval i sebe sama. Etický patos jeho vyprávění je evidentní a umožňuje také velmi snadno identifikovat jeho politickou orientaci. Prostřednictvím svého textu se totiž autor projevuje jako intelektuál vyrůstající v opozici vůči bolševikovi a v obdivu vůči disentu. A třebaže pozdější fungování disidentů v politice na tomto obdivu dosti ubralo, stále je mu havlovská pozice bližší než pozice politiků preferujících ekonomické zájmy. Koktejlový úkrok Otýlie B. tak bude patrně jinak čten těmi, kteří negativní rysy přítomného stavu berou jako průvodní jev jinak nutných změn, a zcela jinak těmi, kteří je přičítají neregulovanému ekonomickému pragmatismu a kořistnictví a ve shodě s autorem si je spojují s ODS. Ta je ostatně v Šebelkově knize onou novou mafiánskou Stranou bez morálky.

Příznivci obou politických stanovisek by se ale měli bez problémů shodnout, že je to próza nezajímavá. Šebelka píše zručně, ovládá nejrůznější, někdy málem umělecké vyprávěcí polohy a triky, na pomoc si vhodně přivolává atraktivní erotické scény i citáty z Aristotela, nicméně jeho vyprávění zůstává na povrchu jevů a věcí. Všechno je tu v podstatě pravda: obecně známá, nadosobně nudná, transformovaná do žurnalisticky standardizovaných frází. Šebelkovy postavy pak jsou jen schématy bez výraznější psychologie a schopnosti vnímat svět v jeho složitějším rozměru. A to včetně postavy titulní, která prochází tak těžkou existenciální situací, jako je umírání. Nechce se mi ostatně věřit ani tomu, že by na etiku natolik soustředěná žena tak dlouho nechápala, že není zcela normální koupit za pár korun pozemky, na nichž se zanedlouho bude stavět dálnice.

Základní problém Šebelkova textu spočívá v neporozumění literárnímu kontextu, v nepochopení toho, co se dnes může stát smyslem psaní a čtení. Šebelka si v zásadě počíná jako autoři, kteří za komunistické totality našli odvahu k tepání veřejných nešvarů a jejich snaha o pojmenování reálného stavu společnosti, o zveřejnění tabuizovaných myšlenek a nepříjemných faktů narážela na cenzurní mechanismy. Porušení politických norem bylo tehdy vnímáno jako literární hodnota sama o sobě a jako takové také bylo oceňováno čtenáři. O tento bonus však autor přichází, jestliže svou výpověď předkládá čtenáři dnešnímu, tedy čtenáři, pro kterého jsou obdobné kritické posudky politické přítomnosti jen fádní součástí mediálního šumu, jímž je dennodenně zaplavován. A takového čtenáře asi příliš nepřekvapí, když mu spisovatel v románu opět naservíruje to, o čem slyší nejenom ráno v práci a večer v hospodě, ale čeho jsou také plné noviny, televizní zprávy a diskuzní pořady.

I když – pokud někteří čtenáři Blesku, Aha (a jak se to všechno jmenuje) ještě umějí přečíst delší text s uměleckými ambicemi, snad by si Šebelkova kniha svého adresáta mohla najít. A ještě by ho mohla trochu kultivovat.

Minuta četby za knihovnu na Letné

Nějaké informace (zejména plánek místa) jsou poloskryté na videokemp.net (teda, takhle zkriplený Wordpress jsem ještě neviděl...)

Výprodej u Fišera na FF UK

Vedle různých solitérů a vyškrábané pozůstatky z předrevolučního Carolina (kde taky bylo lze najít pár zajímavostí) pár větších zbytků většinou z Paseky či NLN (vč. dvou svazečků od bulharského Viewegha – říznutého Topolem? začínal prý jako básník -, jež druhé jmenované vydalo v Mormolici blahé paměti). Pořídil jsem si mj. po dvacce paměti Rulfa a Loewyho a za desetikorunu Pečinkovu Cestu na Hrad – spousta zajímavých detailů i zpřehlednění celkového obrazu, proódéesácké sympatie většinou neobtěžují. Pro wikipedizování nedocenitelné :-)

A zdarma k rozebrání se tam válely hory Holubových esejů (Pražská imaginace 1992; hrozná sazba – ale ten obsah, ach ): mezi (před)minulým čtvrtkem večer a pondělím ráno se prakticky nezmenily, ale když jsem tam byl v pátek, byly všechny fuč – snad to s dnešním studentstvem přece jen není tak zlé, jak jsem soudil zprvu. Naučí mě tohle konečně postovat včas? Obávám se, že nikoli. Ale nabral jsem do zásoby dost duplikátů přinejmenším pro účastníky sympózia o třech kulturách.

Jak si nakladatelství Argo představuje překlady

Umberto Eco, Poznámky na krabičkách od sirek, "Červená Karkulka, USA 1997": Kromě toho je členem NRA, National Rifle Association, která se dovolává jistého pozměňovacího návrhu ústavy, jenž (volně interpretován) dovoluje každému občanovi držet zbraň.

Nalezeno v (a citováno z) únorovém čísle propagačního letáku (které chaoti přestali dávat na web, dá-li se vůbec říci, že kdy začali [tak zpět: já hledal tam, protože mi to přišlo nejlogičtější, ale dodatečně jsem zjistil, že když na hlavní stránce odskrollujete od "Aktuality" o tři obrazovky až k patičce, najdete tam "poslední číslo v PDF ke stažení", čímž ale stejně myslí lednové]), v knize samé je to stejně (s. 401-3). Přeložila nějaká Zora Obstová (já se nikdy neudržím: evidentně má lepšího dentistu než webmastera), odpovědný redaktor Jindřich Vacek. Bez dvou korun čtyři stovky, o 80 víc hodně přifouknutých stránek.

Ona už je to taková pěkná česká tradice, že kdykoli se Eco zabývá angloamerickými reáliemi, v překladu to dopadne špatně; nejhorší byla před lety ta knížečka tuším z MF, kde se párkrát zmínil o SF (ve které se zřejmě docela vyzná).

Mimochodem, potažmo pro zajímavost pro ty úchylnější ze čtenářů, které (jako mě) takové věci upřímně až nadměrně zaujmou: ve fejetonu jsou čtyři fiktivní PC organizace uvedeny českou zkratkou, vzápětí rozepsanou normálním fontem. Proti tomu stojí kurzívní anglická NRA a předtím CAI, Caucus of Animal Impersonators. Tak je to i v originále? Internet přece jen ještě úplně nefunguje a tak jsem našel akorát maďarské znění, kde je CAI taky; kurzívu pro názvy nepoužívá. A kdybych býval začal rovnou jeho googlením, nejen bych se ujistil, že nic takového opravdu neexistuje, ale našel i srozumitelnější překlad francouzský.

Jistota nejhoršího už dnes v 10 na ČT2!

Pokud si tohle ještě přečtete, a zároveň jste u televizorů, máte to povinně (kčertu, repríza plánovaná žádná; myslíte, že to dají na web? Každopádně za záznam bych byl vděčen.)

Podrobnosti budou následovat.

Jo! Jo!! Jo!!! (aneb Jak mě přešel stesk)

Michael Doubek, Obrys-Kmen je O.K., Předneseno na Kongresu Unie českých spisovatelů, Obrys-Kmen 4/2008:

Obrys-Kmen vychází i na internetu. Měsíčně si jej otevře kolem 5000 unikátních návštěvníků, řečeno počítačovou mluvou, z různých koutů Čech a Moravy i celého světa. Internetových čtenářů je jistě ještě mnohem víc než těchto unikátních přístupů. Škoda ale, že internetová příloha Obrysu-Kmene Dlaň pro nedostatek příspěvků přestala vycházet a že se nyní nedoplňuje ani knihovna Dlaně. Je tomu tak i přes opakované výzvy na konferencích Unie českých spisovatelů. Jak je důležité, že Obrys-Kmen na internetu vychází, nám ukáže stesk jistého hlasatele novodobé pravdy na jedněch webových stránkách: "...Ne že bych toto hnízdo českých literárních ne-li stalinistů, pak brežněvistů rozhodně zvlášť sledoval, natožpak obdivoval, ale nějak na mě při vyhledávání co chvíli vypadne nějaký výsledek odtud..." Přesně tak, každému, kdo hledá pohledy na společnost, kulturu, umění, musí přijít pod ruku názor z Obrysu-Kmene.

Celé číslo je slavnému sjezdu věnováno a přináší tak texty jako Zprávu o činnosti UČS přednesl předseda Karel Sýs. Vyjímáme z ní:, Zárukou budoucnosti je odvaha nemlčet: Provolání UČS k současnému stavu naší společnosti, UČS oslovuje studenty, Žádost poslancům Evropského parlamentu, Publicistika Obrysu-Kmene jde ve šlépějích Nerudy a Havlíčka (Připravit byť jen zevrubný rozbor publicistické tváře Obrysu-Kmene pro letošní kongres Unie českých spisovatelů se mohlo zdát jako jednoduchý úkol, ale musím vás ujistit, že to bylo zadání velmi těžké.), z běžnějšího Odešel velký filmový režisér Jiří Sequens (Stejně tak jsme s obdivem uznávali jeho filmovou práci, neb za ním zůstala brázda vyoraná jeho štědrým pluhem.), a jako třešnička na dortu Autor: BOBOKING (převzato ze stránek www.knihovnice.cz se souhlasem jejich provozovatele). Ano, tahle návštěva se rozhodně vyplatila.

Jen škoda, že článek Michala Jareše Zatím blbý… Unie českých spisovatelů ve „zprivatizované literatuře“, na nějž jeden z článků skuhrá, ti debilové z Hostu, kde vyšel v čísle 9/2005, při výměně redakčního systému smazali a Web Archive ho, snad zčásti i vinou řečeného redakčního systému, potažmo provedení websitu obecně, nezaznamenal; člověk se tak musí spokojit s citacemi v Blahynkově polemice.

Stálo by večer za vidění

Český rozhlas Leonardo, časopis Vesmír a Lidová univerzita Městské knihovny v Praze si Vás dovolují pozvat na diskusi "Zamrzlá evoluce – Je to jinak, pane Darwine", která se uskuteční ve středu 16. ledna 2008 od 19 hod. v malém sále Městské knihovny v Praze (Mariánské náměstí 1, Praha 1). Hosté diskuse budou Jaroslav Flegr z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, Jan Zrzavý z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicíh a zástupce ředitele Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR David Storch

(Text ovšem vykraden z Blistů, via které a kde nejstručněji, ale zas bez klíčové zmínky o vstupném a "moderaci" Martiny Maškové.)

Proč nevěřit JTP

Když oznámí 10.00-18.00 Book sekáč = knižní second-hand, míní tím, že nemá smysl chodit moc dlouho po páté. Ověřeno, letos jako před pěti lety. Nu dobrá, vyhrály obě strany: oni nedostali mé peníze, o něž nestáli, a já ušetřil místo v knihovně (můžu si koneckonců číst tituly koupené předloni, dosud netknuté – loni jsem na Jeronýmovy dny zapomněl úplně, a taky jsem to přežil).

A jinak vyhlašuji pro nemoc zavřeno.

Ještě trochu úsilí, argovští, chcete-li býti komerčáky!

V zásadě musím, jakkoli to jinak nemám ve zvyku, souhlasit s Michaelou Hečkovou a známými, kteří by si asi nepřáli být jmenováni: Argo by se mělo rozhodnout, chce-li být nóbl nakladatelstvím velké Literatury (s cenami šplhajícími se do pásem Volvoxu Globatoru), anebo dravým podnikem, který se vrhá po jakémkoli titulu, který zrovna slibuje výdělek. Zatím je jaksi rozpolceno: čím dál víc provozuje to druhé, nicméně jeho zaměstnanci jsou zjevně intelektuálové ze staré školy, popkulturou nepoznamenaní, neboť se s ní nešpinící. A tak například text na záložce knihy Matta Haiga Poslední rodina v Anglii, opatřené podobně barevnou obálkou jako Glennkill – ovce vyšetřují a zjevně určené podobnému publiku, končí: jak říká sám autor, "shakespearovské vlivy tvoří jen tři procenta mých knih. Zbylých 97 procent čerpám z Návratu Jediů." )UPDATE: Odpovědný redaktor Vít Penkala – byl bych zapomněl, pěkně vítám v blogosféře!)

(To mi připomíná, jak kolem roku 2000 v časopise Jednoty tlumočníků a překladatelů, věnovaném z velké části nejrůznějším glosářům zpracovaným členstvem, uveřejňovala nějaká E. Konečná na nespočet pokračování i soupis Názvy filmů (anglicky-česky). Mj. obsahoval The Empire Strikes Back Říše se mstí...)

A o samotné Leonii Swannové (update: Odpovědná redaktorka Michaela Šmejkalová) záložka zase tvrdí: vystudovala filozofii, psychologii a anglickou literární vědu v Mnichově a v Berlíně. Při vší úctě k německé systematičnosti se mi nezdá, že by ji tamní univerzity dovedly až k národnostní segregaci humanitních oborů, tj. udílení specializované pětileté studium nordicky rassenrein robustního pragmatismu nekontaminované ani kapkou dekonstruktivistického jedu ze země žabožroutů (anebo i vice versa). zcr, o co, že Englische Literaturwissenschaft je prostě věda o anglické literatuře? Jíž se česky odjakživa říkalo anglistika – i když to by rafinovaní intelektuálové přece věděli, tady má moje teorie slabinu. Že by Argu nescházelo nic víc než jedno kolo škatulata, hejbejte se mezi redaktorskými stoly?

Lháři z nakladatelství Argo

tvrdí v tiráži, že Dickův Muž z vysokého zámku je První vydání.

No, když už jim to prošlo (když jsem jim to nechal projít!) u "Blade Runner Sní androidi o elektrických ovečkách?", proč by to nezkusili znova, že.

(BTW, koukám, že na Kosmas.cz už to opravili – ale nebudu se muset namáhat s uploadem zálohy, protože obrázek na serveru nechali. Zupa!

Všechno, co potřebujete číst z/o nejnovější české sci-fi

Budova měla značný vertikální rozměr.

Titul negramotných hochštaplerů týdne

Za řešení nadpisu obrázkem (a JPG!!!) si to zaslouží nejen jejich grafik, kterému by venkoncem mohly být detaily nejnovějšího miliardového obchodu ukradené:

Kdyby to změnili, mám zálohu. (A koukám, že na hlavní stránce zmastili i odkaz "více informací k této knize / objednat" – má dvě "http://" za sebou.)

Beseda o Škvoreckých zítra

Vypadlo na mě v rámečku "Aktuálně", potažmo "Další krátké zprávy" v kulturní rubrice Novinek. Web Českého centra, ba ani jakoukoli zmínku v kulturních programech online se mi nepodařilo najít, tak jsem to aspoň přidal do aktualit na iLiteratuře, ale kdoví, kolik lidí si toho všimne, každá propagace dobrá a aspoň budu mít nějaký post (respektive monetizovatelný content ;-)

Novotného moc nemusím (a nejsem si jistý, kolik přínosného může k tématu říci), jméno Swinkels-Novákové je mi akorát vágně povědomé (vygoogloval jsem dva a půl starý rozhovor o životě v Nizozemsku i se zmínkou o jejím vztahu ke Škvoreckému: pokud jsem na tom náchodském sympóziu byl zrovna na jejím příspěvku, dávno jsem ho zapomněl a formulace "hlavně čtu Inženýra lidských duší, protože to je hlavně o jazyce" mě taky moc nadšením neplní [ačkoli chápu, že v rychlosti člověk řekne leccos]), ale aspoň za nahlédnutí to jistě stojí, než budu případně pokračovat do překvapivě doporučeníhodné pákistánské restaurace dole na Seifertově (pokud nebyla schůze rozpuštěna, haló? haló?).

Negramotní ignoranti z Nakladatelství Lidové noviny

Na záložce nedávného Orwellova životopisu od Gordona Bowkera (dohledat si anglické recenze, co vlastně je zač), se praví, že nedlouho po jeho smrti vyšla kniha esejů Střílení na slona.

Není divu, že se to Prezidentu Izolátorovi tak líbilo.

Update: Kdybych se býval donutil přečíst záložku celou, shledal bych, že tam jsou např. i Knězova dcera a Nechte aspidistru růst (nebo jak přesně; má paměť už je opravdu zcela nespolehlivá, a s informováním na webu se v NLN nijak nemažou). A nejen na záložce, i uvnitř knihy.

memory dump: Březáková, Hana vs aSoIaF by GRRM (aj.) - UPDATE

Celý příspěvek

Poděkování, jaké jsem ještě neviděl

Fiktivní deník Oscara Wildea od Petera Ackroyda (přeložila Eva Veselá; Vydala PhDr. Eva Veselá, Ph. D. – ORSINI; Vlašská 20, 118 00 Praha 1 – Malá Strana v Praze roku 2006. Knihu žádejte u svých knihkupců nebo v galerii Eclectic, Jánský vršek 1, Praha 1 – Malá Strana. Knihy rovněž zasíláme na dobírku. Objednávky a informace: orsini[zavináč]quick.cz; dále jsou v tiráži uvedeny domény www.orsini.cz a www.oscarwilde.cz, ale obě toho času přesměrovávají na registraci IGNUM; ISBN: 80-903748-0-8, vidován exemplář 11 z pobočky 29 MKP) má na copyrightové stránce (nebo jak se to nazývá; měl bych se to konečně naučit – nojo, ale kde předtím sehnat? – abych si přestal plést patitul s frontispicem) nejenom poděkování

Tato kniha vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky.

Poděkování patří rovněž nakladatelství LEDA za poskytnutí vynikajícího Velkého anglicko-českého a česko-anglického slovníku autorů K. Haise a B. Hodka v elektronické verzi.

Znamená to, že když si taky založím nakladatelství, ušetřím za předražené cédéčko? To beru!

Jinak překlad se mi zdál podobně jako grafická úprava (plným jménem Obálka, vazba a grafická úprava ART D - Grafický ateliér Černý; Tisková příprava dtto) celkově chvályhodně vznosný, ovšem v detailech nedostatečně řemeslně dotažený. (Ale ať se propadnu, jestli si začnu dělat výpisky z už opravdu každé knihy, která mi projde rukama!)

Čistě pro pořádek, resp. pro budoucnost

Podrobněji se rozepisovat nebudu, nemám čas ani na věci, které jsou urgentnější a důležitější; budete mi prostě muset věřit, eventuálně mě vyzvat, až se někdy uvidíme, abych to vzal s sebou a demonstroval ústně.

Ale měl bych aspoň upřesnit, že se nevyjadřuji ke Kořánovu překladu a portréty inscenátorů a herců jsou mi taky ukradené; nutno uznat, že i stručné populárně-vědné vysvětlení podstaty vědních disciplín, jež si autor vypůjčuje, od Antonína Dvořáka, není v rámci daných omezení špatné (akorát zase tuplem postižené tou jazykovou úrovní: dvěmi nebo čtyřmi, s. 69). Nicméně texty o hře a Stoppardovi jsou o to větším zklamáním, oč víc napřed potěší, že se jím u nás vůbec někdo zabývá (ve Výběru z bibliografie jsou i statě z programu předloňské inscenace Městského divadla v Brně; jakpak by se asi dal sehnat ten?).

No dobře, aspoň jako pars pro toto a úkrok stranou nevyžadující tolik vysvětlování, o čem dooopravdy je Night and Day, bez komentáře pár nejzdařilejších hesel ze Slovníčku Jana Tošovského, vysvětlujícího návštěvníkům Národního, co je to teodolit, genius loci nebo kdo Archimédés (sic, ve hře je naopak ponecháno krátké Archimedovo jako v souborném vydání z DÚ):

Iterační algoritmus – početní operace, při níž se k výsledku přibližujeme pomocí série opakovaných výpočtů, přičemž každý z nich je bližší požadovanému výsledku.

Kalkul – odvětví matematiky, zabývající se diferenciálními a integrovanými funkcemi. Kalkul rozvinuli nezávisle na sobě sir Isaac Newton a G. W. Leibnitz (sic, táž forma užita i v bezprostředně následujícím heslíčku o L. samém).

Kvasary – třída vesmírných těles, které (sic!) na fotografii vypadají jako vyhaslé hvězdy, ale ve skutečnosti se jedná o velmi jasné objekty, které se ovšem nacházejí ve vzdálenostech milionů světelných let.

s. 92-3, k obrazům I/4 a II/1

Čermákova neschopnost je nakažlivá (a jiná všehochuť)

Při pravidelném kontrolování pultu s novinkami (tentokrát v Academii) jsem narazil na jeho novou knížečku. V první chvíli (nevejmuv podtitul) jsem se polekal, že je to románek, jak jsem věštil / obával se na podzim po zprávě o jeho odchodu z LN; ale ne, je to jen taková pěkná tečka za jejich érou, sbírka jeho tamních článků (s předmluvou Cyrila Höschla: teď už vím, jak je vybavena knihovna v pekle). Svérázný názor na americkou geografii zachován (příslušný text je na začátku tuším 2. oddílu). Do tiráže, jestli se v NLN obtěžovali aspoň předstírat, že někdy slyšeli o existenci (instituce odpovědného) redigování, jsem se opomněl podívat; a nakonec, záleží na tom?

V Domě knihy Kanzelsberger neměli jediný kousek poslední ročenky největšího českého bestsellera: "Je vyprodáno, čekáme na novou dodávku." (Sám jsem na tom podobně: Doufal jsem v půjčení od přítele W., který ji promptně zakoupil – s výmluvou, že je zvědavý, co se tam bude psát o jeho známých – a promptně zhltl; ale pak ho půjčil svému kamarádovi spisovateli, jehož poslední dílo je tam zkritizováno. Má nerecenze se tedy odkládá, pokud do té doby nepřečtu celou knihu po kouskách a po obchodech. [Hm, to je nápad: stanovit si program, pokaždé pár dní, abych si cvičil vůli a soustavnost... Dejme tomu vždycky číst přesně rok zpátky, na způsob filmových týdeníků na ČT2?])

Jak se také může překládat (pozor na oči – já za to, prosím pěkně, nemůžu. Jo, to je nejjistější a definitivní znak, že projekt jde do kopru, když se místo bolestně potřebných změn provede facelift – k podobě výrazně hnusnější, uživatelsky nepřátelštější a ve FF pořádně nefungující. Ale koukám, že byla doplněna i jakás takás protispamová ochrana; kreativním rozmachem výrazně překonává brouzdejské "je kočka a stěkající zvíře je", vyzařuje fyzické osoby, které mají legitimní důvod přidat jednorázový komentář, ale neovládají češtinu – což prosím na webu o zahraniční literatuře býval docela pravidelný, i když ne častý případ – a snad bude i nějak fungovat...). Respektive viz též (shoda je čistě náhodná, totiž sice zákonitá, ale zcela nezávislá konvergentní evoluce) – ano, je něco durchundurch prohnilého v nakladatelování českém (a já bohužel nemám sílu na takové sekernictví, jaké by zasluhovalo. Anebo spíš masakr motorovou pilou).

Výfukův retroaktivní bložínek: agregátor trackbacků

Pátek 5. května: Ondřej Horák v LN (alternativní verze s lepším formátováním, souvisejícími odkazy a – ach! – fotografií, ale bez uvedení autora). Sice prvnííí!!!, ale v zásadě potvrzuje invektivy na adresu chabé intelektuální úrovně svého pisatele obsažené v knize.

Neděle 7. května: ennui.bloguje. Místy trochu nesouvisejícně subjektivně ženské, ale zajímavé.

(Ne/Po 7.-8.: Stručná debata, i o předchozích, na už-fakt-ve-všem-krom-podle-jména-a-média-blogu přítele W: sice to má (dočasně) URL, ale je nutná a prakticky nedostupná registrace zdarma. Až mě zase někdy naštve svou neschopností naučit se užívat hy/per/ma/linky, mohl bych taky zkopírovat.)

Úterý 9. května: Josef Chuchma v MfD. Výrazně povedenější, než je poslední dobou jeho standard. (Dle W. píše Vw. dokonce "Borches"!)

Středa 10. května: Hospodářky (na webu tradičně dvojmo, co vydrží déle, nedokážu hádat) – od jejich už jen spolupracovníka Ivana Adamoviče. Ne špatné, ale jaksi nijaké; minulé/ý dílko/ek vyhmátl, když byl ještě vedoucím, výrazně trefněji.

Někdy během minulého týdne mě napadlo prověřit fulltextový archiv Práva (na Novinkách ani ň) a shledal jsem, že už ve čtvrtek 4. šéfredaktor Salonu, se kterým se evidentně mají v oblibě, uveřejnil na poměrně velkém prostoru – no, recenzi ne, jenom komentované (jak jinak než extaticky) úryvky. Za kradení a věšení někam na web to nestojí, ostatně můžete si to snadno najít sami (ve zmateném formátování, v němž místy není odlišitelný citovaný text od Pavelkova dodatku); nejpřínosnější asi je vytípnutí zápisku z 12. června, jehož jsem si sám při listování nepovšiml: předloni prý vydělal 4 melouny. (Tou dobou se chlubíval, že za knížku má 2; buď se Pluháčkovi podařilo ještě vyšroubovat ceny, nebo filmová práva nesou výrazně líp.)

Pátek 12. května ("00:00"; via akb s datem "may 11", ale možná se tam řídí ještě americkým časem [aha, to jsem si nikdy dřív nevšiml, že ve zdrojáku/TITLE jsou ukryté údaje jako "2006-05-11T22:21:58Z"; samozřejmě teď nemám čas propátrávat nápovědu, ale jestli myslí Zulu time – který, koukám, se fakt značí podobně – znamenalo by to krátce po půlnoci. Ostatně, proč mě nenapadlo hned si to uvěřit u vlastních? jo, myslím, že to sedí]): Aktuálně.cz, nějaký Petravel Kroulík (tak Vedoucí kulturní rubriky, ale nepamatuju si, že bych od něj něco četl). Zaručeně nejvtipnější z celé dosavadní produkce.

(Sobota 13. května 16:16: zmínka u l/Lii.)

Pondělí 15. května: V Týdnu (online asi moc dlouho nezůstane, ale fulltextový archív je – pst! – taky přístupný zdarma) se úkolu neujal nenáviděný Slomek, ba ani Peňás, který moc pěkně pojednal Vybíjenou a pak ještě stručně Večírky revolucionářů, ale o Lekci tvůrčího psaní už list smlčel, ale – Petr Fischer (autor je vedoucím kulturní rubriky Hospodářských novin)! To jsou mi paradoxy. (Co se týče textu samého, ač si říká recenze, je bezbarvý, ba vyhýbavý, až hanba.)

Pokračování příště (resp. updaty průběžně)? Ale teď se už dění přesune do (literárních) časopisů s delší výrobní lhůtou, které na webu nebývají, a já se o nich dost možná ani nedovím.

O tom všeobecném úpadku

Osobně preferuji čtení poezie, pokud vůbec, potichu před hlasitým; ale Hanu Kofránkovou mám celkem v úctě (byť je vlastně pravda, že těch pár příležitostí, kdy jsem něco od ní slyšel, byla spíš scénická čtení nežli recitace); rozhovor s ní v Literárních novinách č. 7 také patří k tomu lepšímu, co se v nich, a našem kulturním tisku vůbec, objevuje. (Tady jsem se chtěl rozčilovat nad tím, že tamní vyhledávač ho nenajde při zadání "kofránková" ani "kofránkovou", ale v úterý jsem se o tom neprozřetelně zmínil před adammem, který to prozradil webmasterovi a ten promptně zareagoval. Jistě, nemohlo být tak náročné to spravit – týž vyhledávací algoritmus se prostě kromě vlastního pole "text článku" pustí i na perex a závěrečné údaje [které ale, koukám, tam mají nějak záhadně useknuté v půli] – a že to tak rok nefungovalo, není dobré vysvědčení; ale stejně, kdyby měl A2 takový website, jako mají LtN, nebo ony samy vnitřek, bylo by na světě lépe.) Jenže když v rozhovoru dojde na krásy a věčnou živost žižkovského barda, stane se toto:

Co říkáte tomu, že bylo zastaveno vydávání Seifertových spisů kvůli malému zájmu čtenářů?
Možná je to tím, že lidé mají hodně Seiferta doma. Nedávno psal Ludvík Vaculík v jednom fejetonu o tom, že když ho zavřeli kolem Seifertova pohřbu, ptali se ho spoluvězni, za co sedí. Řekl, že je tam kvůli Seifertovi, a jeden vězeň, muž z lidu, povídal: "Počkejte, takovej ten: Tatínek kouřil z dýmky vždy večer, než šel spát, vidím ho z měchuřinky do dýmky tabák cpát... Kvůli tomuhle Seifertovi?" Kterému básníkovi se tohle povede!

Krásný příběh, akorát že: Ten fejeton (jmenuje se Říční výletní loď; vyšel tuším v Obsahu, za hranicemi snad v Listech a po revoluci v souboru Stará dáma se baví – přesně jsem si to nevypisoval, ale je přetištěn i s podrobnými bibliografickými údaji v Janouchově Šel básník chudě do světa. Naposledy byla tato pasáž citována v MF DNES v půli ledna u příležitosti 20. úmrtin; články někdo zkopíroval na webové stránky se Seifertovými básněmi, takže se dá vygooglovat třeba přes zaručeně nekonkurenční termín "měchuřinky". Ale ujišťuje se teď o přesném názvu fejetonu, zjistil jsem, že je dokonce celý – až na překlep "něchuřinky", kvůli kterému jsem ho neobjevil prve – na Cibulka.com, jež kromě Necenzurovaných novin zjevně archivuje i INFOCH – no, aspoň k něčemu je to dobré. Jenomže zrovna nějak nejede, takže jsem aspoň ušetřen úvah, zda mu zvyšovat PageRank, a odkážu na kopii v cachi Googlu) pochází z listopadu 1984, po udělení Nobelovy ceny Seifertovi, a líčí scénu z ledna 1981, kdy byl Vaculík zadržen, protože "Podepsal jsem návrh, aby Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu." A kromě toho, i když to už je poněkud méně významné a pochopitelnější: z Tatínkovy dýmky začne citovat (beze slova úvodem a zakončiv, abychom byli přesní, "Tenhle Seifert?") temperamentní mladík, který V opilství se s kamarádem vlomil do tabákového kiosku, kamarád utekl, a jeho teď čeká něco těžšího než trest: rozhodnutí o svém charakteru. (Ach, mé Nada: jak lze Vaculíka nemilovat?) Popisu "muže z lidu" by spíš odpovídal starší instalatér, jenž tu neholen a zachmuřen už druhý den [na Cibulka.com: "dne", takže se zdá, že jde spíš o ruční přepis – nebo příliš dokonalý scan samizdatového překlepu?] vrtěl hlavou nad tím, že i přidržení vlastní manželky počítá se za znásilnění a, před mladíkem, toliko zvedl těžkou hlavu: "Seifert, ten básník?"

Jak jsem říkal, ne že by ta historka byla zcela neznámá – nebo aspoň jsem o tom byl přesvědčen. Že ji takhle zmatlá i přední milka poesie a ne jenom nějaká mladá kravka (a její nadřízení, kteří buďto neexistují, nebo by udělali lépe, kdyby) z plátku, který by se chtěl vydávat za literární a týt ze jména entity, jejíž nejskvělejší hodina či roky jsou neodmyslitelně spjaty právě s Vaculíkem, mě naplňuje zoufalstvím tak nevýslovným, že, inu. Svět se změnil (slyšel jsem to v hollywoodském velkofilmu, znásilnivším předního anglického zpátečníka, tak to musí být pravda) a je marno se tomu vzpouzet, jako rozžíhat zápalku ve sněhové bouři. That is no country for old men: Možná by se Vaculík měl radši už taky odebrat za Seifertem na věčnost.

Anebo by bylo lepší, kdybych umřel já?

Jak se vybírá "kniha měsíce Lidových novin"

Ledna: Jelikož se účastníci naší ankety neshodli na žádném titulu, rozhodnutí zůstalo opět na literárním redaktorovi LN.

Února: Oba tituly získaly v naší anketě po jednom hlasu, (tj. jako všech třináct uvedených; řečené dva se vyznačují tím, že navíc patří k nejvýznamnějším únorovým počinům) a tak rozhodnutí zbylo opět na literárním redaktorovi LN.

Března: získala hned dva hlasy. (...) Přece jen je tu však ještě jeden "nepominutelnější" titul. (Který z jen málo obměněné dvanáctky respondentů neuvedl nikdo!)

Huh?

Ale aspoň (staro?)katolický nakladatel doopravdy pozná, zač je ve Vimperku knihtisk, z té druhé strany, kterou papír kulturních rubrik má.

Čistě pro úplnost: v prosinci se kniha měsíce nevolila, protože Kniha roku ano; v listopadu se ukazuje nejen jak rozličný vkus respondenti mají, ale také to, jak široká česká knižní produkce je. Konečné slovo zůstalo protentokrát ještě výrazněji na literárním redaktorovi Lidových novin (aha, tak tímhle myslel, že – už tehdy – vybral uruguayského povídkáře, kterého nejmenoval nikdo jiný); v říjnu zvítězilo Kloktat dehet bezprecedentními (respektive nedostiženými) čtyřmi hlasy ze čtrnácti. A jakkoli Vrámci [sic? možná je to jen chybka webového CMS a tiskem to vyšlo v pořádku] dalšího rozšíření servisu týkajícího se mapování knižní produkce se Lidové noviny rozhodly, že na konci každého měsíce přinesou anketu, v níž se literárních odborníků a dalších uměnímilovných lidí budou dotazovat, který z titulů pro ně byl knihou uplynulého měsíce. stálo právě v Kulturních premiérách 27. 10., vyhledávání mi našlo ještě jednu Knihu měsíce už v září (snad Šmausovo Děvčátko, rozdělej ohníček [adbarem nepředvídavě zavržené] nominované právě jedenkrát); anketa má stejný formát a respondenty, ale zjevně ještě ne ty řeči kolem nebo doprovodnou recenzi; generální zkouška naostro nultým číslem?

Počet let za opicema: cca 85

Celý příspěvek

Šofarův Parkinson zdárně prograduje

Viz nejnovější Liternetura: jak je na první pohled zřejmé, link je špatně; má být archiv.ucl.cas.cz/?path=LitN/16.1947/1-2/6.png (tučně, co chybí, resp. je špatně – přehozená struktura parametru). Já nevím, proč mu ještě nikdo neprozradil, že odkazy, které jsou mu na ruční opsání třesoucími se prsty už moc složité, se dají copypastovat...

V Lidovkách jsem se dočetl, že V prvním letošním čísle kulturního týdeníku A2 lze číst také jeho (míněn svérázný chilský autor Roberto Bolaňo (1953 – 2003)) text Mýty ze Chtulhu. Napřed jsem zadoufal, že jde jen o další příklad neschopnosti Ondřeje Horáka opsat jméno, které má před sebou (již dokumentovat je nad mé síly), ale zjevně ne; a jakkoli mi z Horákem poskytnutých úryvků není jasné, co esej může mít s společného s HPL (ale když přitahoval i Houellebecqa, proč by ne provokatéra z Jižní Ameriky?) a tištěný text teď jen těžko seženu (ani nevím, jestli už to berou v Městské knihovně), už už ... Totiž: googlování ["Roberto Bolaño" Cthulhu] mi vydalo přesvědčivých 77 výsledků, ale pak jsem pro jistotu zkusil zadat ještě špatnou verzi a na prvním místě na mě vypadlo cosi, co se zdá být originálem Bolañova textu. Opakování titulního jména ani jiné charakteristické tam nenacházím a románsky nerozumím, takže čert ví, na základě jaké postmoderní ironie si ten titul vybral (pokusím se přece jen ještě sehnat překlad) a jestli to ve španělštině transkribují takhle, nebo jestli to byl jeho idiolekt/-synkrazie, popřípadě čistě překlep jeho vydavatele. Každopádně i když necháme stranou otázku, měli-li to v češtině opravit zpátky, redakce kulturního periodika, v níž nikdo neví, že Cthulhu mythos (vzácněji též myth[[o]s] of Cthulhu) je čistě genitivní vazba mýtus (o) Cthulhu, neboť jde o bytost (místem je kupříkladu R'lyeh), je fatálně neschopná fungovat v 21. století a já doufám, že je přijdou strašit (ne-li sežrat jejich duši, pokud jim z ní vůbec ještě co zbývá) chapadlovité entity z hlubin času a jiných dimenzí. Nebo aspoň Michal Svěrák.

Krátce (ČTK)

Jeden z nejvýznamnějších filmových kritiků Jiří Cieslar zemřel včera ve věku 54 let, když spáchal sebevraždu.

RIP (nebo spíš Čest jeho památce?).

Původní zpráva, dále v médiích (plus na iDNES, které ten dementní vyhledávač nezná; Lidovky jako vždycky s kvanty idiotských čtenářských komentářů), na blozích jsem našel akorát hodinu starý post na "Pár stébel trávy".

Webmaster Literárek se definitivně zbláznil

Celý příspěvek

Jakub Šofar je ještě senilnější než Pavel Dobrovský

Vizte, a porovnejte.

Newsflash: Literárky.cz aktualizovány! (updátek)

Vypadá to poněkud divně, i když za vyházení těch strašlivých obrázků ze staré verze jsem vděčný. Devátým "nejzobrazovanějším textem za týden" je Test Test: Test znaků (rozhodně si přečtěte i Reportáž: testování není nikdy dost, na homepage je t. č. (pod nadpisem "HLAVNÍ TEXTY DNE 5. KVĚTNA 2005": že by v tomhle bylo to konkurování Blistům?) směs vybraných (včetně těch již proslulých) článků z po- i těsně předpřevratových čísel a "Požadovaná část stránek s označením archiv zatím není k dispozici." Ale lepší než nic, zvláště pokud se ještě trochu setřesou a zrutinní (ovšem moc bych na to nesázel, humor, jemuž se oddávají v odkazech, je takřka tak vybraný jako ten, do nějž se pustil šéfredaktor na s. 3 tohtotýždenného čísla 18; kdo neviděl, neuvěří) a připojí zpátky loňský archív.

I já hlupák stará, hlava děravá, odkázat, co jsem se o vývoji schizmatu dočetl na titulní stránce redesignovaného iHnedu pátraje tam po ráno v trafice zahlédnuté upoutávce na (výbornou, strhávající) recenzi nového opusu předního českého spisovatelského fašisty, jsem napoprvé zapomněl.

Kam za kulturou bojující dnes 7. 3. 2005

No pasaran! Chci říct Venceremos! (Teda, přesnější by asi bylo venceréis, jestli ne vencerán, ale koneckonců když přijdu, nezískávám snad rovněž nárok rozpustit svůj individualismus detašovaného glosátora v revolučně kolektivistické wir-formě?)

A i kdyby to nebylo na podporu dobré věci, nikdy bych nemohl propásnout jedinečnou šanci spatřit na vlastní oči Aleše Stuchlého (který pohříchu bude pouze "hrát k tanci a poslechu" a autorského čtení se nezúčastní).

Zkrátka:

TY
sňal abonement Litgazety?

Jaromír a Vladimír jsou ve při, proPanaJana!

Pro ty, kdo nesledují tisk s mou obsedancí, bude asi nejlépe začít, byť antiklimakticky (nebo, ech, klimax-protrahujícně), na začátku. Nuže, ten byl před třemi týdny, když se Jaromír Slomek ve své pravidelné... jak tomu říkat? glose? ve čtvrteční kulturní příloze LN (13. 1.) dotkl nadcházejícího (celo)národně-uměleckého jubilea (tak mě napadá, jak vysoko asi skončí v té televizní anketě? Nevybavuji si, že bych ho vídal v uváděných seznamech, ale vlastně je to asi nejlepší protějšek Cimrmana, jaký máme v reálu. Uvidíme, jestli mediální připomínání přišlo dost včas, aby žebříček ovlivnilo). Přišlo mi to tenkrát vcelku nevýjimečné: slomkovsky staromilsko... ech, pějící-pajány-na-zaručeně-Vysoké-Umění-a-populáru-se-ušklebující-(-byť-jen-lehounce-koutkem-úst,-staromilec-musí-být-vždy-především-distinguovaný-!-), ale v rámci daného přístupu mající aspoň tolik pravdy, kolik se do onoho rozměru vejde; nic proti ničemu. Nu, mýlil jsem se.

Při pohledu zpět je vlastně logické odvodit si z jeho kariéry (myslím obecně divadelní i teatrologickou, o diplomce jsem nevěděl), že s obhajobou či oslavou přišel Vladimír Just (vyšla týden nato, ale – tuším – v běžné kulturní rubrice hlavního sešitu pod hlavičkou "Diskuse", sázená do sloupečku, jako bývají čtenářské dopisy). A za další týden Slomek vrátil úder... zbraněmi hromadného ničení.

Neznaje (a v takových okamžicích si říkám, chválabohu!) naše literární kruhy, nemám tušení, nakolik se oba pánové znají (to – jednostranně zavedené – tykání; i když netykají si u nás všichni? srov. nesmrtelná výzva M. Viewegha [která by si zasloužila zdokumentovat online ku věčné hanbě, ale to sem nepatří] právě "Jaromírovi") nebo jestli si už dříve pošlapali bábovičky (čímž by se to rychlé vzplání sporu dalo vysvětlovat). Ale je zvláštní (i když to možná vypovídá jen o mé netknutosti klasikou, z níž by Slomek jistě dokázal najít dost příkladů) sledovat černé na bílém tentýž vývoj sporu, který znám z nesčetných případů online: na neplatné argumenty protistrany ("opravdu [...] bych se o Werichovi rozepisoval, kdybych jeho dílo znal jen tak povrchně [...]?", padesát let stará čísla prodejnosti) se odpovídá ber kde ber ještě offtopičnějšími (Werichovy a Justovy prorežimní rétorické úlitby) nebo i čistě ad hominem flejmováním (sice je pravda, že Slovník floskulí je mizená slátanina, avšak nikoli – nezbytně – proto, že Just nemá diplom z jazykovědy, a rozhodně to nijak nesouvisí se spornou otázkou). Bylo to zároveň fascinující i trapné čtení.

Poslední slovo měl ovšem (prozatím) Just: ve článku na komentářové straně sobotní MF (do toho oblíbeného dvojformátu "ano/ne"; proti je Vladimír Kučera Werich totalitě moc nečelil..., obojí celkem slušné, akorát bych potřeboval rozvést, jakže si V+W znepřátelili komunisty, když "v jedné písni zesměšní podvod sovětského Dněprostroje". Nebo je to trivialita známá z každé – Justovy? – knihy na téma?) si rýpl (vydrží online jen někdy do zítřejšího rána, pak možná ještě pár dní v cachi Googlu, ale stejně jde jen o tu jednu větu, již zdokumentuji zde): "[...] už půlstoletí tvoří jednu z nejhranějších položek divadelního repertoáru. (Vzdor tomu jistý namyšlený kritický nedouk dnes napíše, že hry V+W na jevišti nefungují a zbylo z nich jen to jubileum)."

Oproti tomu ve čtvrteční příloze LN (dostal jsem se k ní až se sobotními novinami) se ujal velkého titulního materiálu Slomek sám, jako by chtěl najust ukázat, že dovede být objektivní: což obnáší jak pochválit (co si může vzít na svědomí, sám za sebe – "kvalitami hudebními i básnickými stále ještě překonávají tisíce a tisíce plytkostí", to ostatní takovým wikipedisticko-NPOV způsobem: významný bezesporu je už kvůli své trvající popularitě, to je bez debaty), tak přece jenom začlenit – byt tentokrát takřka bez komentáře – nějaké kritické ideové zhodnocení (byť zrovna tady jeho argumentace je dost zpochybnitelná: tuším jsem onehdy četl – že by v Kosatíkově Peroutkovi? – že V v roce 1950 měl zrovna tak existenční důvod se od všeho levicového distancovat, jako W se k tomu později hlásit; a Slomkova interpretace[?] aféry s Antichartou se zdá odporovat podrobnostem zveřejněným v pátečním magazínu HN. Na druhou stranu nutno uznat, že v tamtéž vydaném přepisu posledního rozhovoru s Voskovcem používá Werich anti-"nesocialistickou" rétoriku dnes už těžko uvěřitelnou; nebo snad myslel na případné zveřejnění?).

Roli koreferátu v LN měl Jiří Suchý; Slomka taktně pokáral, ovšem jen stručně poté, co se musel vypořádat s tvrzeními Ivana Mládka z rozhovoru v Reflexu, jež jsou skutečně neuvěřitelně dementní (takže můžeme být jen rádi, že to nevzal "tak zeširoka", jak se zdálo ze Suchého textu a vlastně i Mládkovy preambule). Pro úplnost uvedu ještě Černého podčárník – myslím, že už se mu povedly lepší; koukám, že dnes se ještě vrátil specificky k Císařovu pekaři. Aspoň že ten Baldýnský nezklame.

A když už jsem u těch polemik (v LN): onehdy kouknu ráno na nádraží na Poslední slovo LN vystavených v plexisklovém poutáku a povídám si, cákryš, Šustrová nějak zrejžkovatěla, co na tohle bude říkat Janouch? Nu, tohle říká (výjimečně doporučuji k přečtení i komentáře u původního článku). Zažil jsem sice i případ, kdy se angažoval v jednom sporu zaslepen osobními fyzikálními vazbami, ale obávám se, že tady je Petruška Šustrová zaslepena disidentskou minulostí víc, a jsem nakloněn stranit spíš jemu. Ale co mohu soudit já, který jsem nezažil?

A ještě, když jsem byl u toho umění rýpnout si v offtopicném článku: už nevím kde jsem teď viděl nějaký pidirozhovůrek či spíš "Otázku pro..." MC Putnu, který že prý konečně dodělává druhý díl své monumentální monografie o katolické literatuře (uvedl ovšem, že má jít o léta 1918-45, což mě překvapilo: dovést to do současnosti nebo aspoň roku 89 by neměl být z kvantitativního hlediska takový rozdíl, a když před časem napsal, že Věroslav Mertl, laur. st. c., je přeceňovaný grafoman – pardon, teď jsem si to vyhledal [MF 26. 10. 2001] a Putna používá pouze formulace "zajímavé jen jako literárněhistorická kuriozita ... se tak doslovně hlásí k tradici ... tak krystalickým epigonem ... umělecky dokonale průměrné ... nic nového, nic svého nepřinesl" – v čemž jsem s ním souhlasil jako nikdy [onehdy to v moc pěkné zkratce postihl i Trávníček v Hostu], tvrdil, že je to právě proto, že "Pracuji-li pozvolna na druhém svazku (...) nemohu obejít autora, který [viz 2. úryvek výše]"); a ten si neodpustil poznámku, že jistě zase vzbudí protesty "všeználkovských kafemlejnků", kteří si myslí, že mají na katolíky patent (nebo tak nějak to bylo, fakt už nevím, kde).

A přece jenom ještě, když už jsem u toho Putny, prostě nemůžu odolat – skvělá demonstrace, jak funguje JyxoRank. UPDATE: Všechno už je jinak; šlo o to, že jako první byl přímý odkaz na jeho velepopulární článek o Mrazíkovi, nyní až asi šestý mezi výsledky pouze z jeho domény.

(To už je opravdu – tádydádydá – všechno zas nejmíň na týden. Tedy všechno podstatné, mám tu – totiž zapomenuté doma – další výpisky z novin.)

Josef Chuchma vs. Ta Dnešní Mládež 0:1 (vlastním gólem)

A dobře mi tak, když já jsem takovej vů! Kdybych byl co k čemu a ne líná lemra, dávno bych to býval sepsal i postnul už ráno, ne-li v sobotu... i když koukám, že bych byl předběhnut tak jako tak, a prvotní publikující zaslouží lotsa respect a přináší cenné detaily, a ještě pořád bych mohl mít primát aspoň v uvedení do blogosféry, když v obecném meme poolu internetu to už čile obíhá... Dovolím si zrecyklovat aspoň invektivy, která už jsem si přichystal, aby ty zavařené závity nepřišly nazmar. Nuže, plánoval jsem začít takto:

Tak jsme oslavili 11. září (svůj plánovaný příspěvek jsem jako vždy nestihl, snad někdy na podzim). Média to pojala vcelku předvídatelně: za zaznamenání snad stojí, že Ondřej "budižte" Neff definitivně potvrdil, že přesídlil na jinou planetu než já, naopak na politické školení bushstva, jímž MF Dnes pokládala za nutné doprovodit obě skutečné recenze na Moora, je škoda slov.

Takže největší objev v sobotních novinách byl nečasový, v Zápisníku Josefa Chuchmy na názorové stránce (proč vlastně ne v Kavárně?) MfD. Mám na Chuchmu nostalgické vzpomínky z dob, kdy jsem coby předčasně vyspělé děcko četl v Mladém světě jeho polemiku s jedním z hornických spisovatelů, a zůstal mě přinejmenším zajímat i všechna následující léta, ačkoli jeho texty postupně jako by se stávaly parodií nebo špatnou napodobeninou sebe samých. Ale všechno má svůj konec a ten právě nadešel; Chuchma přešel na druhou stranu onoho zásadního příkopu mezi Námi a Jimi; stal se z něj starý ne-li páprda, pak jistě hofrát, který si brblavě stěžuje, kam jen ten svět spěje, rostete pro šibenici, todlecto teda za našeho mladí nebejvalo.

Zkrátka: stalo se tohle.

Podle toho mailu soudě už je zbytečné apelovat na několik mých čtenářů v MfD, aby Chuchmovi nějak šetrně naznačili, že celý Cosmoboy.cz je parodie právě takovéhohle mlamojného fríkulínství. Dobrá: zjevně je možné (ověřeno na lidech) být i z mé generace, na internetu trávit několik hodin denně, a přesto na Cosmoboy nikdy nenarazit. Už Baňková, která by mohla být Chuchmovou... no, neteří určitě, dost možná naletěla (ne, museli byste mě hodně přesvědčovat, že to je od ní postmoderní ironická distance. Nebo že by zcela vědomé vypouštění kachny? Podobně: může někdo ověřit [no, pokusím se sám], že to doopravdy vyšlo ve skutečné CosmoGirl?), ale to není velká polehčující okolnost: přece když si ten článek přečtete a máte oči k vidění... Proboha...

Stanislavu Grossovi bývá vyčítáno, že za celý život nepoznal jiné zaměstnání než v politice a je tudíž odtržený od života. Nu, dost možná; ale nikdo se myslím dosud nezabýval otázkou, jaké nebezpečí pro společnost představují novináři, kteří (bez ohledu na interní škatulata hejbejte se) začínají srůstat se svou redakční sesličkou. Možná by po patnácti letech byla na místě... proč hned prosazovat povinnou euthanazii nebo penzi; prostě něco jako expoziční doba u operátorů jaderných reaktorů nebo horníků: Když už sloužili příliš dlouho a obranyschopnost těla je oslabena vším tím svinstvem, co vstřebalo, dostali by nařízenou zaručeně netvůrčí dovolenu. Aspoň na nějakou dobu úplně změnit práci – netvrdím, že by nutně musela být manuální; i taková prostá úředničina vyčistí hlavu, jéje, já bych mohl vyprávět...

Dobrá adresa, špatné způsoby

Tedy, formuloval bych to jinak a zdůraznil jiné aspekty (a možná stejně ještě budu muset), ale v jádru věci se shodneme a já jsem rád, že mi K. Brávek ušetřil práci (kterou jsem odkládal už bůhvíjak dlouho) a dokázal, že nejsem se svým názorem ojedinělá výjimka, zpovykaný fracek internetového věku neschopný docenit krásnou knihu revui a tvrdou práci grafika ještě ze staré školy, který nezná jiný formát než A4 nastojato, tydlencty moderní obrazovky vem čert, a pokud už povýšil ke konceptu webové stránky, pak pouze jako mozaiky poskládané z GIFů:
PDF je formát pro publikování (obzvlášť "kulturně-společenského" časopisu) na internetu nevhodný skoro tolik jako Flash a státní dotace by měly být podmíněny dodržováním pravidel o přístupnosti.

V pondělních LtN už el líder Švec má v dopisové rubrice odpověď, charakteristicky rozdurděnou, nepříliš věcnou a ještě méně počítačově gramotnou.

P. S. Omylem jsem tam klikl na poslední číslo (9/2004), a když už se mi toho půldruha mega stáhlo, tak jsem si ho prošel. Celkem vzato to není o moc horší než papírové časopisy (snad s výjimkou sekce "Ze vtipných emailů (Anonymní autoři)", což jsou tři rozmazané fotomontáže s logem Worth1000.com) a je škoda, že se tvůrci rozhodli zůstat uzavřeni ve své slonovinové věži a hermetické sektě. Akorát... na s. 30-1 se DA "rozhodla stát mezinárodním časopisem a publikovat i cizojazyčné texty", počínajíc "dívkou, která přišla do Prahy z Anglie (mimo jiné) naučit se boxu" (tohle všechno jsem musel opsat ručně, protože redakce se ve své nekonečné moudrosti rozhodla zakázat v PDF kopírování textu a je to tak rychlejší, než abych zkoušel nasadit opensourcový konvertor s upilovaným testem příslušného flagu, jehož jinak spořádaně dbá). Nemám ponětí, jestli to má být nějaká nová mystifikace, jakých se časopisečtí literáti ne a ne nabažit – "anotace" na Pí a jeho život je hodně pitomá věrohodným způsobem čtenářských recenzí z Amazon.com. Časopis poskytuje i překlad Michala Schindlera, v němž jsem si zcela nechtě povšiml tohohle: "Perhaps you couldn't say that this book was impossible to put down, but..." – "Možná byste řekli, že napsat knížku s takovouhle zápletkou není až tak nemožné. Pak ale..." Huh? Když jsem se vrátil a prošel celý text, shledal jsem, že víc než překlad je to volná improvizace na téma ("was never going to be a run of the mill yarn" – "neslibuje zrovna volné pokračování Káji Maříka") nezatěžující se zachováváním syntaxe, však taky titulek praví, že jej lze "brát jako netradiční kurzík angličtiny", ale tohle je přece jen trochu moc a čím déle o tom přemýšlím, tím víc se mi zdá, že Schindler založil svou variaci na (ne)chápání slovesa put down jako zaznamenat. Což přece jenom víc patří zavřít z venku mezi největší zlo než do seriózní publikace.

Všichni jsou barbaři, jenom já jsem latimérie (update)

Kdybych snad potřeboval přesvědčovat, jaký beznadějný přežitek, stará vykopávka, naprostá fosilie, co na tom, že pořád – dočasně – živoucí, je v dnešní době každý, kdo ještě přikládá nějakou důležitost literatuře, tohle by docela stačilo: Když už se v některé "kulturní" rubrice obecného tisku (jediný pohled do níž by tu práci zastal stejně) výjimečně někde rozhodnou nezaplnit chaboučký příděl prostoru pro tištěné slovo (p)anotacemi jednotlivých titulů, nýbrž jej použít na něco, co by obecněji rozebíralo mechanismy v branži, vydají takovýhle blábol.

I když asi pořád lepší nežli málem bleskovitě pohoršené dovedně (to se zas musí nakladateli nechat) sebe-propagační scandal-mongering, které v sobotu proniklo i na titulní stránku Mladé fronty (PDF 1,2MB; na iDnesu to není [inu jaký div, i když nedávno vydělili kulturu ze subdomény revue a dali jí vlastní .asp pod zpravami, pořád zůstává chudým, z milosti trpěným příbuzným] a příležitost zfurlovat to z mfdnes.cz jsem – blbec – o dvě hodiny promeška a v Google cachi jsem napřed nenašel nic a nyní jenom týž titulní pouták; ale nemusím už vám snad opakovat, kde najdete plný text). Okurková sezóna a víkend navrch, to musí být opravdu krušné; už čekám jen, kdy dojde na rozhovory s pisálky brakového čtiva ;-)

Update 31. 8.: Včera v Respektu vyšla polemika aspoň s vychvalováním kvality té knihy (online s týdenním zpožděním). Ale obávám se, že ke statutu bestselleru doporučovaného šeptandou stejně neodvratně míří: když jsem si ji chtěl před 14 dny z klinického zájmu, jak strašné to bude, vypůjčit z městské knihovny, měli poslední volný exemplář v břevnovské pobočce; než jsem se tam za dva dny dostal, už byl pryč a všechny ostatní jsou beznadějně přebookované. A co víc, nejen na internetu obecně, ale i přímo na Bloguje už se dá najít (t. č. jen Googlem, Jyxo má zpoždění anebo zas nějakou potíž s indexací; a ne, rozhodně tomu nehodlám zvyšovat PageRank sám) výskyt v souvislostech tak... tak... sám si nejsem jist, jestli opravdu nenacházím slov nebo mě podvědomí chce ušetřit dalšího flamewaru; řekněme tedy jen tak neuvěřitelných, že i já začínám odpouštět Sandře Mieselové její dřívější kritické působení, a jenom ve stopách Martina Kopty a (ó hrůzo hrůz!) P**ha/u odkážu na článek končící zajímavými příklady toho, jak jsou lidé ochotni věřit libovolné kravině jen proto, že ji někde četli. Autor to bere jako argument, proč budou vždycky ve výhodě tradiční média se sebekontrolními mechanismy před blogy; myšlenka, že by rozlišení mezi faktem a blábolem dělalo problém ne čtenáři, ale už samotnému bloggerovi, ale zjevně byla i na něj příliš absurdní.

UPDATE 6. 9.: Doplnil jsem výše odkaz na článek v Respektu a opravil ten v Internet Weeku (který zatím zjevně nikomu nechyběl... 'chjojo). A díky laskavosti přátel jsem knihu mohl přečíst. Je o půl ždibce méně debilní, než online chvalozpěvy na ni... naznačují, ovšem prakticky jen díky tomu, jak šikovně vycouvá ze svých úvodních tezí. Snad zvládnu napsat o tom něco podrobněji; prozatím tedy jen varování: překlad je mizerný (tak 7 na desetibodové stupnici) a navíc vyjde o 40 % dráž než britský paperback (v pražských obchodech přednedávnem). Takže pokud už číst, tak buď originál, nebo si vypůjčit (ono to kromě peněz nestojí ani za ten čas, co má člověk k dispozici pro čtení v angličtině; české vydání pro orientační obeznámení s obsahem bohatě stačí).

Hezký kritický spor, i když jen implicitní

Je Návrat přítelkyně Magdaleny Platzové bravurním dílem pastelové tlumenosti, anebo unylým projevem grafomaniakálního samožerství?

Těžko rozhodnout, nemám-li to přečíst sám (k čemuž mě neláká ani, nebo především, ta chvála). Kopáčova jedovatost se mi líbí, a jeho argumenty působí přesvědčivě; na druhou stranu je to enfant terrible kritiky s velice specifickými hodnotami, které, rozumím-li dobře zbytku naší kulturní fronty, bych opravdu asi nesdílel, a Peňásovým recenzím dlouhodobě celkem věřím nebo aspoň rozumím. Stranu "spíše pro" podpořil ještě Josef Chuchma (není na webu, z mfdnes.newtonit.cz – 21. 5. – vybírám: veskrze intimní, svěřující se, přitom však zdrženlivou ... "pod kontrolou" ... Platzové se podařilo ... vyprávění je průsvitné, konkrétní, něžně fyzické ... jemnocitně, "virginiowoolfovsky" tvarovaného ... stojí za pozornost), rubrika K přečtení sobotních LN, iLiteratura, Hospodářské noviny (obzvlášť kladně) a koukám, že i blogující knihovnice. Proti pak je Právo – ale není Horák z Kopáčovy generace, když už ne kliky?

Trocha (mladé, české, ambiciózní) poezie

Celý příspěvek

Další pěkný plagiátorský skandál

(Jistě, mohl bych se podivovat, jak na to, že jsem na to narazil až teď při náhodném brouzdání na stránkách Akademického senátu FF UK [kde to zdá se taky pěkně vře, jen zvenku není tak vidět pod povrch], když "poznámka" z Vltavy vyšla i na iLiteratuře – a zrovna tak recenzi z Aluze nemusíte číst tam ve scanu, ale najít si ji na webu revue [akorát že webmaster dosud přes mé upozornění neodstranil z kódu bůhvíjaksetamdostavší přebytečné <b>]; nadávat, že Středisko iberoamerických studií jinak má tak strašné stránky, že i kdybych nebyl líný jim tyto odkazy poslat, stejně bych nevěděl, komu; nebo vzpomínat, jak jsem kdysi měl tu čest navštěvovat jednu přednášku prof. Opatrného a že na mě udělal[a] vynikající dojem.)