Malý čtenář

Jak poznat, že je něco špatně

Když už i počet diskusí, které člověk chtěl uzavřít drtivým komentářem a nějak se k tomu týden za týdnem ne a ne dostat, začne šplhat ke dvěma cifrám.

(Uloženo 30. listopadu, postnuto v rámci jarního úklidu, a načínání nového ročníku :-(

Výroční schůze brněnské pobočky mého fanklubu

Čas bude ještě upřesněn.

Ondřej Slačálek o blogování

na počátku třicátých let [...] anarchistka Emma Goldmanová [...] shrnula své stanovisko: "To, co se všeobecně bere jako úspěch – získání bohatství, moci nebo společenské prestiže -, pokládám já za ta nejžalostnější selhání." Umění – ať už umění tvořit díla nebo umění žít svůj život – musí být bezohledné.

(...)

Hodnotou alternativní tvorby se tak stává ne-úspěch, ve smyslu nenechat se zahrnout do mechanismů moci, nenechat moc zneužít dílo ke svým účelům, nestat se součástí moci a uměleckým prostitutem. Ne dosáhnout masového uznání, ale navázat komunikaci, byť třeba s malým počtem kriticky naladěných lidí.

Co chutná strojům?, týdeník A2 č. 19/2006, s. 19, část Etika neúspěchu.

A tohle je taky dobré:

Dva současní členové britské Anarchist Federation se zase ptají ohledně kýžené anarchokomunistické společnosti: "Budeme se zamilovávat? Není tento proces něčím, prostřednictvím čehož zahalujeme tajemstvím a glorifikujeme něco, co je kombinací biologické potřeby a sociologického [sic, ne spíše jen sociálního? pozn. mČ] tlaku na dávání se dohromady? Možná budeme stále cítit silné pocity týkající se druhé osoby, které jsou navzdory všemu jedněmi z nejpříjemnějších, jaké lze v kapitalismu [wow, pozn. mČ. A ten překlad taky nic moc] cítit. Nebudou už ale založeny na idealizovaném obrázku věrného, zdravého a přitažlivého partnera."

(s. 20, první sloupec) Nojo, ale bude ještě tato generace žít v anarchokomunismu?

Proč tu od včerka nebyl žádný post

Funkcionalitu za zdokumentování.

Koření se pokročilých uživatelů přijímám na své adrese (hrozný pocit, když člověk přemítá, jestli nechodí maily od něj, nebo k němu, protože jinak by... a znepokojeně začne vzpomínat na Silverbergovo Vidět neviditelného [The Country of the Kind od Damona Knighta je na tohle téma mnohem lepší, ale tohle je zase k mání česky in SL 1980/5, t. č. v Arcu v Dlážděné za pouhých 10 Kč, spolu s mnoha dalšími skvělými kousky roztroušenými po ročnících Světovky. Ale odbočuju]. Ale ono by se našlo víc než dost přesvědčivých důvodů, proč nic lepšího stejně nezasloužím. Ostatně, co chtít ve vědecky potvrzené nejhorší dny roku?)

Ostatně, jak jsem při té příležitosti (teprve) zjistil, Kyberšmok byl nedávno v tichosti vzkříšen, jen aby zase chcípl.

Koho ještě nevykradli, není žádný blogger

Zloděj, kořist. (Upozornil bůhvíjak narazivší přítel Wittgenstein 7. června.) Aspoň že (aspoň v tomhle případě) má Google má jasno co do skutečného původce, i když ne primární stránky.

Tady si někdo stěžoval, že jsou mé věty příliš dlouhé a zamotané?!?

Pro takové zlé jazyky tu mám jednu, která je podobným stížnostem jednou provždy odnaučí... protože nejpozději v polovině bídně zhynou v křečích. A dokonce i odolnější osoby musím varovat před dalším čtením, pokud kojí, budou v nejbližších 24 hodinách pracovat s těžkými stroji anebo mají sklon k epileptickým záchvatům.

A Eva Tálská sice nezklamala, ba, její sázka na koncepci mísící moderní výpravu s možnostmi tzv. Alžbětinké (sic, jako všechno následující) scény s diváky ze tří stran i na pavlačích, kde beze zbytku využila její variabilnosti, jež společně se smyslem pro dramatičnost a dynamiku vytvořily podmínky, které si zaslouží Shakespearova jména, nicméně v celkovém dojmu hra působila nekonzistentně a společně se silným krácením textu v těch nejdůležitějších dialozích vyzněl výsledek značně plytce, bez gradience tak, že odcházeli-li diváci domů přec jen spokojeni, bylo to více dáno Shakespearovým mistrovstvím, protože ani herecké výkony rozhodně nepatřily do výkladní skříně a byť se pohybovaly v mezích vyššího standardu, bylo znát, že se jednotliví herci se svými rolemi buď plně neztotožňují či dokonce místy nestačí s dechem, kde přesto že výkon Jiřího Pechy hře zcela dominoval, jeho umění, zvláště v nejnáročnějších scénách Learova šílenství, plně nestačilo k plnohodnotnému vyjádření původních Shakespearových myšlenek, což nelze dávat jen na bedra Pechova, ale i režisérky a dramaturga, protože necitlivým zkrácením ztratila i ta nejdramatičtější místa na dramatičnosti i hloubce, pro kterou je Král Lear tolik adorován.

Tomáš V. Odaha » Král Lear v Huse na provázku, via (od objevu před 14 dny nefungující, doufejme, že jen dočasně) RSS agregátor Pavla Kotrly. Jemuž jsem se o Odahovi (vygoogleném v lednu náhodou přes 1984) zmínil sám, když v červnu sháněl nějaké alespoň vzdáleně české, literární a zdroje. Co můžu říct? Tehdy se jevil celkem snesitelně, aspoň na zběžné prolétnutí. Třeba divadlo není jeho forte; anebo pustil ke klávesnici svoje zlé dvojče?

Mimochodem, tohle jsem taky mohl odbýt na třech řádcích záznamem do del.icio.us. Nebylo by to bývalo lepší?

A sakra, už je to tady - level 2

Ta myšlenka mě strašila poměrně dlouho, ale nakonec jsem se o ní schválně nezmínil, ani ne tak (kromě toho, že mi věčně nezbývá čas ani na podstatnější záležitosti) abych to nepřivolával, ale že by to muselo vypadat jako... od včerejška mě nenapadá vhodné označení: nabubřelá samolibost, obzvlášť nechutně falešná skromnost kombinovaná s kyselými hrozny: okázale opovrhovat něčím, o čem není vůbec jasné, zda mám reálnou šanci to dostat, vůbec nárok být uvážen, členství v cílové skupině či definičním oboru. (Ech, to jsem to zase zapletl, co? Nu, jsem pouhý blogger. Ale vše se vbrzku vyjasní.) Takže jsem jen mlčel a doufal, že jsem příliš/dostatečně obskurní a malá ryba, a říkal si, že bych měl jako aktuálnější řešit, co si počnu, až mě budou vydírat poté, co vyhraju jackpot ve sportce (na nalezený tiket, dodávám spěšně).

Zjevně to nestačilo. Tak pěkně děkuju (za to milosrdné "pravidelně" snad i neironicky).

Counter/tracker teď jede, jako když se mu nechce, ale zdá se, že slashdotovací jev je dosud největší, co jsem měl – o dost víc než od Kopty ve zprávičkách na Lupě v září '04 a s 54 přístupy včera a 10 ještě dnes už překonává i zmínku v textu u aKB v listopadu. Naopak tištěná verze, která vyšla už ve čtvrtek – správně bez úvodního www. – se na návštěvnosti projevila dost málo: ve středu 13. 71 přístupů celkem, z toho 15 přímých; 14. – kdy jsem k večeru měl nový příspěvek – 78/25, 15. (dtto) 64/16. Plus v noci na dnešek mail, jestli bych nechtěl něco napsat pro vulgo.net 8-o který asi taky bude v příčinné souvislosti.

Inu, co nadělám, vývoji neunikneš. Jsou to čtyři roky, co se moje jméno – byť asi jako Pilátovo v Krédu – mihlo v Hostu; dnes, potažmo předpředpředevčírem literární příloha Práva, a co příště? Titulní stránka MF, anebo bych si měl začíst klást cíle mimo naši celou zemičku? Vlastně, anglická kniha, kde bych měl být uveden mezi Acknowledgments, už prý má stanovený termín vydání; pravda, až na příští červen.

Možná něco bylo ve vzduchu, anebo pod barákem: tuhle se otec podivoval, že v LESu měl v únoru heslo dlouholetý soused zezdola, kterého jsem měl zafixovaného jako úředníčka; to číslo mi výjimečně uniklo, ani ve sběru jsem ho neobjevil, a teprve když jsem si teď konečně vzpomněl ho vyhledat online, zjistil jsem, že jednou z jeho knížek jsem kdysi extenzivně listoval a o další jsem si vybavoval ohlasy v tisku, jména si evidentně nepovšimnuv nebo ho neztotožniv. A o patro výš se loni stěhoval jeden neúspěšný autor obskurního žánru – mně známý, takže jsem mohl otce naopak poučit – i s balíky svého opusu, ale to je vyprávění na jindy. A třeba tomu prostě osud chtěl: v pátek mi náhodou padly oči na údaj, že Malý čtenář právě dosáhl stovky příspěvků, a když jsem se po zralé úvaze rozhodl, že to nijak slavit nebudu, alespoň takovémuto připomenutí a bilancování jsem nakonec neušel. Nu, vzhůru k dalším nulám; a pokud někdo bere Šofarovy odkazy vážně, pěkně vítám.

Výpisek z četby

Tolik jednou provždy na vysvětlenou, proč tohle není a nebude historkový blog, a kdybych snad někdy přece propadl takovému pokušení, úpěnlivě všechny prosím, aby mnou co nejsilněji zatřásli, ano i facku vám povoluji (ale zkuste napřed virtuální).

Onen skvěle výstižný citát pochází z neméně vydařené knihy... hm, že bych to taky pojal jako literární hádanku? Pravda, je to podstatně obskurnější titul, ale na druhou stranu přinejmenším mezi obvyklými podezřelými bych věděl nejmíň o třech, u nichž bych nevylučoval jako zcela nepravděpodobné, že naň v pošetilém mládí narazili. Ani nemluvě o temné hmotě mlčící většiny, která se mi tu zdá v poslední době akretovat. A vůbec, když už jsem si dal tu práci... Tak schválně:

Můj hlas se zlomil na sám pokraj šepotu. Plání znělo jenom svištění černého větru, který tu a tam přivál skřek skrytého živočicha.

„V šesti letech jsem se poprvé a naposledy zamiloval,“ pokračoval jsem. „Jmenovala se Karla. Když jednou slavila narozeniny, cítil jsem, že jí musím darovat to, co je mi na světě nejdražší. Se slzami v očích a srdcem na dlani jsem tedy vzal svou ochočenou krysu Julii, zabalil ji do sametové krabice a odnesl své zbožňované. Hodila Julinku kočce. Své vyžrané líné kočce. Stal jsem se cynikem.

(...)

Po ukončení dětství jsem se přihlásil na střední školu, jejíž zaměření si už nepamatuji. Moje žlázy nedlouho poté začaly produkovat hormony světabolu. Život jsem tehdy nazýval ‚bědnou mrchou žití‘ a psal jsem básně. Mé verše bojovaly proti všemu. Analyzoval jsem v nich všechnu přetvářku a falešné štěstí světa a především v nich napadal zkostnatělý svět svých rodičů.“

„Vašich rodičů?“ podivil se ***. „Říkal jste přece, že jste oboustranný sirotek!“

„Vyprošuji si, abyste mě chytal za slovo,“ ohradil jsem se prudce. „Nechápu, proč vám to vlastně všechno vykládám, když mi nevěříte.“

„Ale věřím vám. Samozřejmě, že vám věřím. Pokračujte, prosím, pane ***. S tím falešným štěstím světa, to jste řekl velmi hezky. Povězte mi teď něco o vašem vztahu k ženám. Jsou to potvory, že?“

„Ženy v mých básních vystupovaly jako vlčice růžové smrti. Jenomže já jsem po nich zběsile toužil. Toužil jsem po nich, až mi na kůži naskakovaly puchýře a na vlhký polštář padaly chomáče vlasů. Moje půlnoční volání však žádná z nich nevyslyšela. Byl jsem nešťastný. Nakonec jsem se přihlásil do mládežnické organizace, od jejíchž schůzek jsem si sliboval vření nespoutané tělesnosti. Byly to však jen iluze. Udělali mě pokladníkem. Při mém tehdejším laxním vztahu k hodnotám jsem půjčoval kde komu, obzvlášť hezkým dívkám, a tak moje kasa brzy udělala bankrot.“

Černý vítr se trochu uklidnil a nastalo takové ticho, že bylo slyšet šelesty třaslavého dlouhonohého hmyzu.

„Z toho radostného kvasu a krásných mladých lidí na mě padly těžké deprese. Studium mě nebavilo. Po třetím ročníku jsem toho nechal.“

*** nehybně seděl a díval se kamsi k Propasti. „Když vás člověk poslouchá, příliš nepookřeje,“ řekl.

„A to všechno ještě značně zlehčuji,“ upozornil jsem. „Nebavilo mě vůbec nic, rozumíte? Všechno mi připadalo jaksi… nepodstatné. Mělké. Nakašírované. Kulturní dění mě neoslovovalo. Zájmová činnost mi připadala jenom jako způsob, jak si ranami pilných kladívek vytlouct z hlavy poslední zbytky rozumu. Když jsem procházel kolem plných výloh, když jsem krájel čerstvý, voňavý chléb, když jsem shlížel z Šedého vrchu na vyrovnané řady nových bloků předměstí, necítil jsem vůbec nic. Nic. Docela nic.
(...)
Postupem času jsem došel k názoru, že všechno lidské konání má asi takový smysl jako světélkování hnijícího pařezu. Upadl jsem do jakési strnulosti. Celé dny jsem sedával doma a civěl do pravého horního rohu svého pokoje. Pamatuji si, že tam byla veliká prasklina ve tvaru širokého písmene L. Občas jsem pohlédl z okna, a když jsem tam uviděl chodce, spěchající na všechny strany světa, popadl mě záchvat nehezkého smíchu. Podobné pocity chorobného veselí jsem zažíval z neznámého důvodu i při pohledu na hodinky a na kalendář. Živil jsem se jeskyňářským koncentrátem Spelea s prošlou záruční lhůtou. Můj tep se brzy ustálil na pětačtyřicítce. Krevní tlak byl devadesát na padesát. Přestal jsem odpovídat na pozdravy.“

*** prohrábl oheň. „Zajímavé,“ poznamenal. „A to je všechno?“

Pokusný post

Louis de Bernières se píše s è , že.

A Тимур Бекмамбетов – oj, kakoj čort! I když – že by nebyl?

Tomáš V. Odaha Tomáš V. Odaha » Teátr » Král Lear v Huse na provázku

odkaz1


odkaz2

Nový začátek v novém domově; nová naděje?

Inu, zvážil jsem všechna pro a proti: 1) Komentáře – integrované v systému, bez nutnosti ztrácet čas a nervy zápolením s nějakou externí službou jako Enetation (prý beztak není nic moc). Sice v zásadě sdílím rezervovaný názor Adama Javůrka (a to jenom v lepších chvílích, v horších se přikláním spíš ke Krausovu lapidárnímu "diskuse jsou kompost a žumpa") a očekávám (ba doufám), že elitní obskurní povaha mého blogu se příslušně odrazí i ve čtenosti a komentovanosti, ale marná sláva, internet bez interaktivity je jako... samozvaný publicista bez schopnosti vymyslet přirovnání; nebo tak něco.

Omlouvám se, ale mně jdou ty obecné programové proslovy ze všeho nejhůř; pokračování zítra jindy.