Malý čtenář

Dělají si srandu, nebo na všechno serou?

Otázkou, mají-li v Respektu smysl pro humor, čili nic, jsem chtěl začít poznámku k prolistování č. 9 minulý týden: Argument pro první alternativu by byl, že se snaží dělat vtipy; pro druhou to, jak dopadají. Jako když v rubrice Jeden den v životě, kterou tentokrát zaplňuje bloggerka z Respekt.cz, stojí jakoby nic: Jdu na chvíli ven, mám hlad. Mozek je sval, a při tlumočení spálí hodně energie.

Taková pěkná stručná poznámka to mohla být; ale nějak jsem se k ní tradičně nedostal, takže to spláchnu při jednom s (ještě pár hodin) "aktuálním číslem", které jsem měl na dva dny zapůjčeno.

V úvodním ekonomickém komentáři pp. Tabery a Fischer, vypůjčený z kulturní rubriky HN, připomín[ají] deset let od chvíle, kdy se poprvé vážně otřásly základy českého bankovního socialismu, takto: O pět let později (2002) na semináři k prvnímu výročí měnové krize vysvětloval bývalý premiér Klaus, že jeho vláda jednala včas. Zdá se, že pro ně je pojem "výročí" totožný s "konec pětiletky"; chápu, že je v redakci podporují – R-PRESSE tak před vánoci ušetří na prémiích. O kousek dále se pokoušejí dokázat, že neztrácejí kontakt s tím, co zajímá mladé lidi (anebo snad Fischer už je příliš deformován svým působištěm), pomocí oslího můstku měsíce: Lze ale pochybovat, že dokázat (sic, copypastováno z webu; tištěnou podobou si už jist nejsem, ale je dost pravděpodobné, že téhož překlepu bych si všiml. Jo – řeč je o Kalouskovi) přesvědčit veřejnost. Když už se zdálo, že zlepšuje svou pošramocenou pověst z dob působení na ministerstvu obrany, kde byla pod jeho dohledem vydávána jedna špatná zakázka za druhou, najednou zradil svůj předvolební slib a rozhodl se vládnout s podporou komunistů. Jak říká klíčová postava seriálu Ztraceni John Lock: „Charlie, důvěra se zpátky získává velmi těžko.“ Že se ona postava jmenuje jinak, vědí i webeditoři (potažmo -korektoři).

Od Jaroslava Spurného jsem už zvyklý čekat jiné věci než jazykové mistrovství, takže rezort vnitra v jeho emotivním výlevu o (proti) demonstraci policistů si akorát poznamenám jako nejnovější kótu, již dobyla zetistická ofenzíva.

V článku o přípravě českých úředníků na předsednictví EU je líčen kurs angličtiny, který vede lektorka z britské jazykové školy Bellschool Jana Dyčková. Co na tom, že jazyková škola založená Frankem Bellem se píše [The] Bell School? Pokud "co se s tím srát, jsou to jenom vlastní jména" není úplně prvním z redakčních přikázání Respektu, rozhodně se nachází na medailovém místě.

Těžkou hlavu si nedělají ani se skladbou: prostě se pěkně píše jedna věc po druhé, mezi to vrazit nějaké vágně povědomé spojovací výrazy, a ono už to udrží pohromadě. Koneckonců naše cílovka nám rozumí, takže se nemusí namáhat to doopravdy číst tak jako něco, kde na větných vazbách záleží: Ve větě Ať už pan Příplata skutečně spáchal zločin, za který byl v Rumunsku odsouzen, útěk se mu zatím vyplatil. (Ondřej Kundra, Spokojený útěkář míří k soudu) může něco chybět jenom směšným preciozkám.

Fischer se vrací, pomoci Kundrovi s i tak hodně zmateným pojednáním na téma, že globální trh je, inu, zmatený a nevíme dne a hodiny: Nastal čas korekce, neboli akcie už byly tak vysoko, že se jejich majitelé rozhodli inkasovat zisky. Tak to prostě na trzích chodí. "Býčí trh" – několikaletá doba, kdy akcie postupně rostou – nahrazuje kolektivní inkaso. Malověrní by mohli bazírovat na tom, že hypotetický případ, ve kterém několikaletá doba růstu nahradila inkaso, je něco jiného, než když inkaso nahradilo několikaletou dobu; ale modelový čtenář nezakolísá.

Nedokážu se rozhodnout, co si mají redakce počínat, když dostanou nebo si dokonce vyžádají text od známé osobnosti – a ta blábolí zmateněji než anonymové na internetu. Opravit/přepsat to v rámci udržování standardu listu (tedy v ideálním případě, kdy je nějaký standard k udržování) – anebo ponechat verbatim as is k nezkreslenému informování o myšlenkovém světě dotyčného? Jenže pokud médium aspiruje na to podporovat seriózní veřejnou debatu, pak by to opravdu mělo činit nejen ve směru ke čtenářům, ale i účastníkům, a dát si víc práce než jen vybrat dvojici lidí, kteří budou pro a proti... Nu, nechme to být jako akademickou otázku, která nemá s praxí Respektu pranic společného. Každopádně v článku europoslankyně Hybáškové, který dle titulku měl napad[at] zprávu této instituce, ve které se ostře kritizují postupy CIA v Evropě a s lehkostí motýlka na amfetaminech vystřídal dalších témat, až oči přecházely, stojí mj.: (...) nepřítele budoucnosti: ozbrojeného civilistu (...) Nemá za sebou (...) mezinárodní smlouvy a mezinárodní právo. Je chybějícím v akci, je válečným zajatcem, je civilistou zraněným v boji? Copak o to, že (ne)překládat missing in action takhle bych od člověka, který se de facto živí komunikováním v angličtině, opravdu nečekal (a Hybášková na mě dříve působila celkem inteligentním dojmem); ale vždyť to nedává ani žádný věcný smysl. MIA je prostě nezvěstný a jeho právní status je nepodstatný: zmizel, ničím se neprojevuje a nikdo na něj nemůže. Vězňové na Guantanamu (a potenciální budoucí podobní) jsou z definice naopak dobře evidovaní a jaksi přebyteční, ba na obtíž: zdroj sporů, co s nimi (smí kdo) počít. Nebo že by Hybášková chtěla zastávat názor, že by v tom neměl být rozdíl, že když je nezákonný kombatant jednou zajat, holt má smůlu a nikdo zvenku do toho nemá strkat nos, nýbrž brát ho jako presumed dead, protože koneckonců zrovna tak mohl být vaporizován v boji? Pak by to ale měla říct jasně... Nu, kdo se chce zabývat takovými věcmi, zjevně by měl dělat jiné věci než číst (natožpak vytvářet) Respekt. Takže dál.

Pavla Klusáka mám v úctě a nepochybuji o tom, že když v článku o Nicku Caveovi začne od desky Tender Prey v originále a o sloupeček vedle názvy posledních alb Jateční blues / Lyra Orfeova překládá, má k tomu dobrý důvod; kdybych nebyl (a)muzikální ignorant, třeba bych ho pochopil.

Jaroslav Pašmik se rozhořčil na regulační těleso českého éteru, až mu nemůže přijít na jméno (ale jak jsme řekli, copak je po jméně? i zváno jinak schytalo by to stejně) a přesmykává: Rada pro televizní a rozhlasové vysílání (RRTV).

Televizní tip potěší stylizačním šalamounstvím, které zahanbuje i české wikipedisty: po válce byl v rámci odsunu vyhnán do Německa.

To byl začátek, celkem běžná rutina Respektu. Ale běda – každé číslo má třístránkové Téma; toto je na téma českého pornoprůmyslu, a bylo svěřeno Jáchymu Topolovi, který, informuje "editorial", svým osobitým stylem zapsal, co v tomto bludišti viděl a slyšel. Potom si vzal na několik týdnů volno. Má na něj právo. Musel chudák dostat zabrat: vždyť i jen výsledek číst (...) je jako vstoupit do bludiště, v němž se kdysi dávno ztratily lidské duše a cestu ven už ani nehledají, básní šéfredaktor, jehož styl není o moc tuctovější; což tedy teprve ho psát! V článku líčená scéna, jak Topol za slíbenou pětistovku na ruku vypocuje spojovák k fotoseriálu ("mulatka X se sama doma opravdu nenudí", a poté k lesbickému "přítelkyně Y a Z se samy doma opravdu nenudí" – cituji popaměti, tohle už jsem si nevypisoval), je opravdu působivá; škoda že výsledek nepřidali do rámečku k článku (místo FUD zn. MŠ To nevylučuje skutečnost, že se jedná o temné podnikání, v němž praní špinavých peněz, rozsáhlé daňové úniky nebo obchod s bílým masem nelze vyloučit – stylistika sic, co se týče obsahu, věčná škoda, že u nás sotva kdy vyjde Schlosserovo Reefer Madness, když film zabil i šance fast Food Nation) nebo aspoň jako bonus na web.

Jak líčí Topol ve flashové "Respekt TV", po tématu sáhl na poradě, protož bylo zajímavé. Někde získal/i nějaké kontakty na pár lidí z branže, obešel to, sepsal a bylo. Jak je pro Respekt příznačné, nějakou rešerší, co už je o tématu známo a publikováno (povedený článek vyšel třeba počátkem tisíciletí v Prague Pill, a zajímavý je i nedávnější fejeton od člověka, který se zabývá – věřili byste tomu? – překládáním české produkce do angličtiny pro export na skandinávský trh; ale i v češtině už pár serióznějších sond vyšlo), místo vynalézání kola a znovuobjevování Ameriky se nezatěžovali. Fotografie, ačli velké a s popiskami, jsou výhradně ilustrační, od profimedia.cz.

Chyby v interpunkci nijak nepřekvapí (Má na starost modely, které shání mezi děvkami ze svých bývalých pracovišť a v nejrůznějších agenturách a "jistí placy", kde se fotí.), vždyť chudák Topol byl vyveden z míry natolik, že nezvládl ani shodu přísudku s podmětem: S tou má Luka souložit zezadu, aby jí byly dobře vidět velká prsa. MŠ sekunduje aspoň možný léčebný vliv pornografie na různé potencionální sexuální násilníky. Zajímavostí pro každého, kdo si na zabodává špendlíky do jazykového atlasu podle vývoje front, je zato starosvětská volba předložek Dnes (...) společnosti, které nejprve zahnízdily v Čechách, natáčejí v Maďarsku, Slovinsku a na Litvě.

A to ještě není nic proti věcnému obsahu: S modelkou se znají ze Sexyparku Holešovice, kde Honza dělal gorilu na vrátnici. Ne, McDonald (nebo spíš Baťa či Ford?) české prostituce se zove Sex Park – a už nějakou dobu oficiálně snad dokonce Show park, mají to už i na neonech. A Holešovice jsou pouze čtvrť, kde se nalézá – a jinak, ujišťuji vás spolu s radnicí, výborná rezidenční adresa v širším centru prožívající dynamický rozvoj a vzestup cen nemovitostí -; v názvu nikdy nebyly.

Honza mi šeptá, že "Luka je fakt třída, točil porno s Rosenbergrem". (pořadí interpunkce sic) Blahoslavená neposkvrněnost: pane Topore, Donald Trump (nebo spíš Baťa či Ford?) českého porna nemá ve jméně tvrdých hlásek zas až tolik.)

"Teď jsem pro Francouze natáčel foot fetisch." Proč volí takový makarónský pravopis, minoritní i mezi Němci, je asi opět vysvětlitelné povzneseností nad detaily morálního bahna.

V článku vystupuje fotograf, který začínal ještě v 80. letech obyčejnými akty a jehož vzorem tehdy byly lyrické snímky Tarase Kuščinského: to se Topolovi zalíbilo natolik, že i jeden obrázek z fotobanky okomentuje Kuščinskij z toho nebude, ale blablabla cosi. Všechna sláva polní tráva: může východňárský přivandrovalec být rád, že si ho po čtvrtstoletí vůbec někdo vybaví; proč by autor několika knih nebo redakce společenskopolitického týdeníku měli vědět, že se psal s ypsilony?

Podobných (...) se v Čechách (Moravu Pražák Topol ignoruje vyjma zmínky o Brnu v seznamu livechatových studií) natočily stovky, možná tisíce. (...) důvodů, kvůli kterým si Čechy vybírají hollywoodské produkce pro filmy jako Blade, Válka majora Harta, Johanka z Arku, Haniball... Ten film, co se u nás točil (a je to vpravdě komerční škvár, pod kulturní úroveň p. Topola a jeho p. t. kolegů), se jmenoval Hart's War a česky byl uváděn v doslovném překladu Hartova válka. Bruce Willis v něm hrál plukovníka, zatímco titulní Hart (on je to chyták a jde o dvě různé postavy) byl poručík (v češtině některé zdroje uvádějí "nadporučík", ovšem v knize přinejmenším na začátku je second lieutenant). A kdo umí do dvou napočítat (pravda, dvakrát v jednom slově), nemá potíže s tím opsat Hannibal. (Jo, a dochází mi dodatečně: v ČR se točil nedávno uvedený Hannibal Rising, v našich kinech jako Hannibal – Zrození. Hannibal bez přívlastku je třetí díl z r. 2001 ještě s Hopkinsem, natáčený v Itálii. Ech, bába nebo sníh, vždyť je to jedno, ne? Když to netrkne mě hned, tak asi nikoho, kdo není obsedantní fanoušek – a ti mají jiné starosti než číst Respekt; a jeho čtenáři svému Topolovi zjevně rozumějí.)

Nějaká schůzka se konala V pasáži kina Světozor na Václavském náměstí (...) v prosklené kavárně Cofee and Cigars. Že v názvu (potažmo cizím slovu) chybí zdvojené písmenko, to už je standard a rajtovat na tom by bylo malicherné. Ale když pražský kavárenský intelektuál začne motat i tak základní místopisné údaje, jako že pasáž Světozor spojuje Vodičkovu ulici s Františkánskou zahradou (kde se na ni v pravém úhlu napojuje Alfa, jíž by se dalo na Václavák dojít) a Coffee and Cigars leží ve Vodičkově po straně ústí pasáže (sám podobné podniky nenavštěvuji, takže si nejsem jist, je-li nějaký vchod i z ní nebo jen z ulice), padesát metrů za rohem od náměstí... to je opravdu na pováženou.

Podívejme se na to z té lepší stránky a lidsky-humanitárního hlediska: z těch je chvályhodné, že nejen v A2, ale i Respektu adoptovali bývalého spisovatele vychlastaného a zesenilněvšího k nepoužitelnosti a dávají mu práci – lépe řečeno zaměstnání, práci po něm naopak nevyžadujíce, když se na ni necítí.